Jako jeden z šestice redaktorů ČTK, kteří jsme byli po prověrkách v létě 1970 pro politickou nespolehlivost propuštěni, jsem se již koncem listopadu 1989 ohlásil u šéfredaktora (mé někdejší) zahraniční redakce Stanislava Černého, o němž jsem se až po čase dozvěděl, že byl i coby spolupracovník STB nositelem krycího jména Koliba. Když mne tedy „zdravé síly“ (jak se ti, co kdysi prošli prověrkami, nazývali) znovu neprověřili, začal jsem již koncem r. 1989 pracovat v právě obnovených Lidových novinách. Mezitím nové vedení ČTK v čele s Alešem Bendou mne ze záhadných důvodů vypustilo ze seznamu asi 30 četkařů, vyhozených po r. 1970, kteří byli v prosinci pozvání na jakési přátelské setkání k Bendovi. Můj komentář „Jak zacházet s internacionalisty“, uveřejněný v LN 17. 3. 1990, pobouřil tehdy již druhého polistopadového ředitele ČTK disidenta Petr Uhla natolik, že chtěl dokonce žalovat svého druha v disentu, šéfredaktora LN Jiřího Rumla. Důvodem byla má zmínka o některých aktivních kolaborantech bývalého ředitele Otakara Svěrčiny, jenž mne v r. 1970 osobně vyhodil včetně jeho ekonomického náměstka Zmatlíka, za Uhla rovněž nadále působícího ve stejné funkci. O dva týdny později mne nakonec p. Uhl přijal ve své kanceláři za přítomnosti rozpačitě se tvářících asi pěti členů Občanského fóra ČTK. „Já se Vám omlouvám za perzekuci, kterou Vám způsobilo bývalé vedení ČTK … ale, já bych vás za redaktora nechtěl, já jsem totiž nebyl v KSČ, jako Vy!“ Přihlížející členové OF, zčásti čerstvě bývalí členové KSČ, neskrývali s rozšklebenými úsměvy své uspokojení nad tím, jak „jejich“ disident vyřídil jiného disidenta, který byl v letech 1967-70 skutečně členem strany a který by jim případným návratem do redakce mohl působit rozpaky a vyvolávat nepříjemné reminiscence na jejich vlastní zbabělost. Od té doby se mi tedy uzavřely znovu a tentokrát již na věčné časy brány ČTK, kterou pak znovu opanovaly „zdravé síly“, ale nyní již pod hlavičkou OF v čele s disidentem Uhlem, jenž byl však po půl roce vystřídán.

Když se mi před nedávnem dostala do ruky objemná kniha „Dělal jsem, co jsem považoval za správné“, pojednávající o životě P. Uhla, našel jsem v ní mj. i zmínku o tom, jak po svém nástupu do ČTK řešil i personální otázky včetně případného odchodu prokázaných spolupracovníků STB, podle něho jich tam působilo 52. Několik málo jich skutečně z ČTK odešlo, zato jsem nenalezl zmínku o bývalých zaměstnancích, propuštěných v r. 1970 jako tzv. „kontrarevolucionáři a pravicové živly“ a které by ředitel Uhl znovu zaměstnal. Někteří z oné party, jako já či kolega Jiří Forejt, přitom tehdy byli ve věku kolem 50 a tudíž i použitelní pro práci v redakci, ale osud jim jaksi opět nebyl příznivý. Zato pro SČ (agenta Kolibu), jenž Uhla prý přesvědčil, že ve skutečnosti pro STB nic nevykonal, má p. Uhl na více místech knihy mnoho kladných slov a chvály. Zamýšlím nad tím, co rozumět pod názvem knihy a co vlastně považoval za správné, když dělal to, co dělal. Jestli mu zbyla ještě alespoň špetka soudnosti, pak by měl titul knihy pro případné další vydání přejmenovat, třeba takto: „Nedělal jsem vždy, co jsem považoval za správné“.

Jan Hála