I ze zahraničí ovšem známe příklady podobných sídlišť, v nichž se život spokojeně rozvíjí již desítky let a nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom mělo cokoli změnit. Jednou z takových lokalit je Frankfurt-Nordweststadt. Sídliště bylo vybudováno v šedesátých letech v době, kdy se už jinak v západní Evropě upouštělo od budování nových velkých sídlišť. Klasik českého urbanismu Jiří Hrůza (1925–2012), který právě městům věnoval větší část svého života, a to jak v rovině jejich praktického navrhování a utváření (mnoho let zastával post vedoucího projektanta územního plánu Prahy), tak i v oblasti teorie, se o tomto západoněmeckém sídlišti vyjadřoval velmi pochvalně. Podle něj se mu vyhnuly problémy pro sídliště obvyklé, k čemuž přispělo zlepšování jeho dopravní dostupnosti, stejně jako zmodernizované společenské a obchodní centrum.    

Dnes má toto mikroměsto, jež je správní součástí Frankfurtu, necelých 16 tisíc obyvatel, rozsáhlé podzemní garáže pro osobní auta, několik moderních evangelických a katolických kostelů z šedesátých let i jednu mešitu (pro doplnění: na Jižním Městě vznikly odpovídající svatostánky až relativně dlouho po roce 1989, mešita tam ovšem nestojí žádná). A především na frankfurtském sídlišti najdeme zmíněné rozsáhlé obchodní Nordwestzentrum. Právě to uvidí člověk, který se tam z centra vydá veřejnou hromadnou dopravou, jako první. Bylo otevřeno roku 1968. Brzy se ale projevilo, že nebylo postaveno právě nejkvalitněji, počet návštěvníků rychle klesal, takže se dokonce uvažovalo o jeho stržení. Pak ale prošlo rozsáhlou rekonstrukcí, jejíž součástí bylo i zastřešení do té doby otevřených pasáží. Renovace byla záhy oceněna organizací ICSC (International Council of Shopping Centers) jako celosvětově nejlepší přebudování obchodního centra (v daném roce). Centrum pak bylo dále rozšiřováno a dnes je jednou z největších podobných ploch Německa.  
Jak dnes Nordwestzentrum působí na návštěvníka? Velmi živým dojmem, protože je otevřeno všem. Zřejmě v něm neplatí nějaká výraznější regulace vstupu, a dokonce se v něm smí i kouřit, i když není nijak ošuntělé. Pro obyvatele nějakého pražského sídliště, třeba Jižního Města, má zvláštní atmosféru: jde totiž o jakýsi kompromis mezi luxusním nákupním střediskem typu Centrum Chodov a nepříliš vábně vypadající zónou s rozbitou dlažbou a s obchody často měnícími majitele, která vede ze stanice metra Háje. V případě zmíněné německé oblasti nejde o typické nákupní centrum, na jaké jsme zvyklí u nás: není tolik honosné a vládne v něm jakýsi demokratičtější duch. Zároveň má ale Nordwestzentrum daleko k veřejným sídlištním prostorům u nás, která většinou nepůsobí nijak dobrým vizuálním dojmem a pokud se na nich někdo shromažďuje, tak většinou lidé nacházející se na okraji společnosti. Pokud na takových místech stály nějaké sochy, byly už vandaly mnohde natolik poničeny, že nakonec musela být jejich torza zcela odstraněna, jako pro danou lokalitu příliš subtilní a zranitelné sousoší od O. Zoubka před kinem Galaxie rovněž na Hájích. I když i u nás můžeme jmenovat pozitivní protipříklady, jako Sluneční náměstí na Praze 13, ale spíše jako výjimky.    
Když český občan vyjde z daného frankfurtského centra, možná s překvapením zjistí, že veřejné sídlištní prostory nemusejí – pokud použijeme nadsázku – vypadat jen jako shromaždiště lidí v podroušeném stavu. Malé náměstíčko je osazeno vegetací, která sice vyžaduje nemálo péče a časté údržby, ale působí přitažlivým dojmem. Jak k tomu dodává profesionální zahradník Jiří Kubec, u nás má taková výsadba šanci jen na chráněných místech, kde nehrozí, že ji někdo rozláme. O kousek dál před pobočkou knihovny objeví chodec i kovovou sochu představující matku, která je natolik masivní, že na její poškození by i ten sebesilnější záškodník potřeboval nemalou dávku dynamitu. Při cestě po širokém mostě překročí návštěvník frekventovanou silnici, která se ovšem nachází o patro níže, takže dotyčný se nemusí obtěžovat se semafory a projíždějící auta a busy neruší poklidný život,  který se odehrává nad nimi (s podobnou koncepcí bylo budováno i Jižní Město, ovšem tamní systém lávek a mostů zůstal žel nedokončen).             
Mezi paneláky, jež byly nedávno renovovány, pak může zažít další překvapení: u vchodu uvidí volně zanechanou obuv, svědčící o tom, že zde zřejmě panuje vzájemná důvěra u nás dnes těžko dohledatelná (i když třeba na jednom z nejstarších sídlišť, pražské Solidaritě, jisté analogie existují). A v prostorech zeleně mezi jednotlivými bloky poskakují i za dne zajíci, jako by byli ochočení.
Při procházce návštěvník natrefí také na informační panely, které seznamují s historií vzniku sídliště. Ty nesou jisté stopy vandalismu, se kterými se v Nordweststadtu rovněž setkáme, ale  jistě méně než na Jižáku. Každopádně pokud by jednou naše sídliště vypadala právě takto, což rozhodně není nemožné, mohli bychom být více než spokojení.

Autor je spisovatel a esejista

Ukázka sídliště

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami