20. srpna večer jsme velmi přátelsky diskutovali s velitelem divize a jeho zástupcem – politrukem o Akčním programu KSČ a o celkové situaci. Byli jsme všichni optimisticky naladěni v očekávání dalších výrazných změn, postupu demokratizace a vůbec lepší budoucnosti.

21. 8. asi ve tři hodiny ráno nás probudil rotmistr se slovy: „Okupují nás Rusové!“ Ihned nám přidělil samopaly a rozdal ostré náboje. Předtím jsme však museli ještě podepsat Vojenskou přísahu vojáka ČSLA, ze které jsme ovšem vyškrtli pasáže o věrnosti KSČ a Sovětskému svazu a socialistickým zemím!

Napjati jsme očekávali příští okamžiky, všichni jsme byli  jednotní v radikálních odsudcích okupace a odhodláni jít do boje na obranu republiky! Nezaznamenal jsem tehdy jediný odlišný názor! Rozhořčeně jsme proto kritizovali rozkazy ministra národní obrany a prezidenta republiky přikazující armádě nebojovat.

Vzpomněl jsem si náhle na našeho učitele ze základní školy, který každoročně 15. března vzpomínal, s jakými osobními pocity obrovského smutku a beznaděje, děsivého zklamání, nevyslovitelné zloby a zuřivé nenávisti prožíval tragédii německé okupace tenkrát on jako prezenční voják  v Čáslavi!

Vyčkávali jsme dalších pokynů velení, které nepřicházely, velení bylo zmateno, dezorientováno, působilo značně nerozhodně. Sovětští okupanti totiž výborně znali detailní situaci v celé naší armádě, všechny její krizové plány a postupy, záložní letiště, možnosti její obrany apod., neboť Varšavská smlouva všechna tato opatření předem schvalovala!

Dozvěděli jsme se, že dva sov. mechanici nastálo přidělení k tryskáčům sovětské produkce SU a MiG v noci na 21. 8. dokonce přerušili hlavní  spojení s ministerstvem a generálním štábem.

Na letišti nás mezitím obkličovaly polské tanky a z nebe nás hlídaly sovětské bombardéry, které vyhrožovaly, že nás budou okamžitě bombardovat, jakmile se někdo přiblíží k našim tryskáčům na ploše.

Až v poledne se z úkrytu domova dostavil vystrašený velitel našeho útvaru major Kopecký, který rozhodl, že se bude normálně pokračovat v nácviku slavnostního pochodu k přísaze podle původních plánů, neboť on prý žádný pokyn ke změně programu našeho výcviku nedostal. Ostře jsme se s ním všichni absolventi pohádali, že vůbec nechápe mimořádnou závažnost celé situace. Samozřejmě že tento tupý major nezaznamenal, že přísahu jsme již časně ráno vykonali. Řekl jsem mu, že pokud se tedy nemění předchozí rozkazy, tak já – na základě jeho rozkazu z předešlého dne – zůstávám nadále ve stavu nemocných a vracím se zpět na lůžko, a odešel jsem z nástupu.

Za vzpouru proti jeho rozkazu mi major na místě udělil trest pět dnů vězení, který mi však velitel divize vzápětí zrušil. V letech mojí vojenské služby v ČSLA  představoval major Kopecký spíše výjimku! Zcela odlišně se  zachovaly desítky důstojníků z povolání na letišti v Praze-Kbelích v březnu 1969, kam jsem byl převelen po sovětském zabrání letiště v Hradčanech.

Večer ihned po druhém vítězství našich hokejistů nad Sovětským svazem na mistrovství světa ve Švédsku jsme s přáteli z kasáren Emilem Veselým a Petrem Tschakertem přemluvili šoféra projíždějícího linkového autobusu, aby změnil trasu a odvezl nás na Václavské náměstí. Cestou jsme nabírali další nadšence. Václavák byl zaplněný, nadšení všech přítomných nepopsatelné. Prodrali jsme se až k pomníku sv. Václava, který byl tehdy osazen stromky v květináčích, aby bylo zabráněno klást na pomník květiny na památku oběti Jana Palacha. Napadlo nás zbavit pomník této nucené „okrasy“! Vmžiku jsme vytvořili řadu a předávali květináče, vytrhávali a vysypávali je. Za nadšení a pilné spolupráce okolostojících byl za chvilku celý pomník očištěn. Fotografovala nás řada přihlížejících, z nichž se mi však jeden pán příliš  nepozdával, fotografoval mne příliš zblízka. Prý to fotografuje jenom pro svoji soukromou potřebu.

Za několik dní byli ve Kbelích svoláni všichni vojáci z povolání a důstojníci vojenské kontrarozvědky jim předložili sérii fotografií likvidace tzv. Štrougalových sadů z oné slavné sobotní noci po hokejovém vítězství. Samozřejmě jsem byl na řadě záběrů zcela prokazatelně zachycen já – mimochodem v té době jediný svobodník – absolvent letectva v armádě! Mojí povinností ve Kbelích bylo zajišťovat výstroj vojáků z povolání, jako jediný v kasárnách jsem jim totiž prodával za poukázky oblečení a čepice, všichni mne proto dobře znali. Tehdy mne však na předložených profesionálních fotografiích nikdo z nich nepoznal! Šéflékař pluku major Milan Josef dokonce pohotově potvrdil, že v kritické době jsem ležel s vysokými horečkami na ošetřovně, kde on osobně průběžně sledoval můj znepokojivý zdravotní stav. Dodatečně ještě zhotovil i příslušnou lékařskou dokumentaci! Také taková byla tehdy ČSLA!

Autor: Jan Šolta