Inu Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, a žádný strom neroste až do nebe. Přesně tohle platí i pro případ Davida Ratha. Býval hrozně arogantní, nafoukaný a myslel si, že mu všechno projde. Naštěstí se ukázalo, že nikoliv. Hodně lidí nechápalo, proč Vrchní soud v Praze zvrátil předchozí rozhodnutí středočeského krajského soudu a odmítl policejní odposlech jako důkaz. Mám za to, že ctihodná brněnská justiční instituce rozhodla moudře, a nedržela se pouze právního formalismu, ve stylu, stížnost je neplatná, protože byla podána na formuláři X místo Y, ale správně zhodnotila podstatu sporu. To nyní znamená, že případ bude opět řešit Krajský soud, ale Vrchní soud již nesmí zamítnout odposlechy jako nezákonné.

Reakce Davida Ratha ani nepřekvapila. Přirovnal soudní jednání a závěrečný verdikt k politickým procesům z padesátých let. Tak to už je úplně mimo. Bývalý ministr zdravotnictví se mohl hájit podle svého uvážení, mohl si svobodně zvolit obhájce a především ho nikdo při výsleších nemučil, jak to tehdy dělala s vyšetřovanými komunistická StB. Také nemusel u soudu odříkávat naučené přiznání a žádat pro sebe nejvyšší trest. A také už by nebyl na svobodě, ale ve vězení či v rudých lágrech zavřený na dlouhá léta. V horším případě by po trestu smrti jeho popel skončil na nějaké okresní silnici ve středních Čechách. Takhle totiž naložili estébáci s ostatky popravených v procesu Slánský a spol.

Můžeme si o líčení s Rathem a spol. myslet, co chceme, ale přirovnání s komunistickou érou je stupidní a nechutné.