Jedna skupina lidí si hraje na kolonu sociálních demokratů připravující cestičku pro socialisty. Otevřeně říkají: "svrhneme vládu, uděláme konec vládním členům." Hájí jakýkoli postoj vypadávající z Lidového domu. Poté tam jsou nacionalisté s rasistickými a náckovskými představami. Ti si myslí zase něco jiného. Představují si zacílení občanských skupin jako další nástroj pomoci nacionálním pomýlencům. Další složkou jsou tam ostatní socialisté, kteří zase přivírají oči před socany. Přivírají oči před nacismem a nacionalismem. Vidí jenom hlavní a jedinečný cíl. Svržení vlády a potom se uvidí.

Mizivé procento z členů takových skupin jsou ti nezávislí. Ti antikristé politického světa obhajující podělanost všech partají. Tito lidé buď mlčí, odejdou ze skupin, nebo jsou odejiti nedobrovolně. Kolikrát se toto dělo, jéje. Občanské iniciativy velmi řasto nevědí co ve výsledku chtějí. Říkají: "chceme něco změnit, chceme konec Nečase, chceme zánik současného vládního". Ale už neříkají nic o dalších záležitostech a krocích.

Ve skupinách existují slabí  vedoucí představitelé. Nechají se sebou mávat jako topol stojící uprostřed bouřky. Ostatní frakce, ostatní zájmy se přestrkávají a v zájmu podivné vize demokracie nechávají tlachat a vyprávět své vize o budoucí cestě jednotlivých částí občanské skupinky. Ty se začnou mezi sebou hádat. Dochází k cílené rozepři a hádkám, každý kousíček se chce podílet a slabí ve vedení nechají měnit nastavenou cestu. Vnitřní hádky a rozeštvanost jsou cítit ven. Možná proto se skupina lidí velmi ráda barevně sladí s těmi velkými stranami. Ideově pomocí insignií se skryjí nedostatky.

Vedoucí představitelé skupin si rozdělují funkce, co kdo bude mít na starost ve skupinovém boji. Bohužel těmito vedoucími jsou odlišně ideově zabarvení lidé. Hnědá, rudá a oranžová se pokouší hrát na novou změnu. Přitom celé snažení je předem odsouzené k nezdaru. Chybí osobnost, silný člověk, který by pevně vše vedl, který by nastavil vnitřní pravidla. Vnitřní pravidla nejsou nastavena, vládne podivný způsob anarchie, ve kterém se neví obecný postup protivládních jednání. Ztrácí se v chaosu. Roznášejí se letáčky, propagace běží. Je tu stanovený cíl bez toho, co se bude dít potom. Bez toho, aníž bychom docílili správných cílů.

Je to stejné, jako kdybyste chtěli jet do Prahy  na Václavské náměstí a něvěděli co tam budete dělat a jak se tam dostat. Návodů je hodně. Můžete ject vlakem a potom taxikem. Můžete ject autobusem a potom po praze chodit pěšky. Taky můžete ject autem. Když se tam dostanete, můžete si náměstí projít, můžete vyrazit do obchodů, můžete si vyfotit sochu svatého Václava. To všechno můžete......

Zkrátka víte kam chcete, ale nevíte jak toho docílit. Také nevíte co budete na místě dělat a co po splnění dosažení cíle bude následovat. To také nevíte. Zkrátka, chybí silná osobnost, která by nastavila pravidla, která by dohlížela nad jednotlivými zprávami ve skupině, která by korigovala. Zde neplatí, heslo deset hlav víc ví. Ti další mohou vedoucímu pomáhat, ale vedoucí má být tím, kdo nese zodpovědnost, má být tím, kdo zastupuje organizaci zvenčí, má být tím, kdo přesně rozhodne konečným slovem o náplni skupiny. Bez takovéto obecně uznávané osobnosti si skupina může hrát na cokoli bude chtít.

Občanské skupiny proto jsou out, totálně mimo. A jak je to s dalšími uskupeními, například odbory? Zde v tom odborovém velkodomě jsou umístněni jen a pouze poloviční politici, kteří mají odborářství jako pracovní kšeft vynášející hodně zisku do svých rozpočtů. Jsou to lidé tvářící se jako staří politici minulého režimu. Nemají zastání v národu, lidé jim nevěří a mají reálnou obavu. Tito odboráři se uchytili nějakve své odborářské funkci, a tak to tam také nějak doklepají. Jsou napojeni na Sociální demokraty. Odbory jsou jakousi personální unií na socany. Mnoho odborářských bossů se uchytilo poslaneckých lavic a senátních funkcí.

I zde chybí silná osobnost, která by dokázala sjednocovat. Jednotlivé odbory se mezi sebou hádají, hrají si na svém písečku. Těžko může být snahou personálně spjatých odborů odstřelení Sociálních demokratů od vedení ve státě. I zde není jasné co odbory chtějí. Tedy vlastně částečně to jasné je. Ony chtějí konec Nečase a dožadují se nových voleb. Samozřejmě, že v těchto nových volbách využíjí ke svému užitku. Odboráři kandidují tedy na kandidátku ČSSD. Začne hra na lepší stranu. Lidé mají volit ji. Možná odboráři vytvoří novou partaj, se kterou půjdou do případných voleb. Proč by ale zakládali stranu když mají jednu před očima?

Hádající se předsedové odborových organizací nemají jediného představitele, který by měl tolik autority, aby mohl řídit protivládní akce. Tyto akce jsou tak nesmyslně vedeny dovnitř odborů bez potřeby vnější komunikace s občany. Není zahájena přesvědčovací akce. Osloví se pár členů odborů a tím to zhasne. Odbory si tam pošlou desítky tisíc lidí, zatímco venkovní podpora odborářů je nulová, minimální, nebo chaotická. Lidé jsou pro konec vlády, ale zároveň nevěří odborářům, protože v nich vidí podivné poloviční politiky.

Této zemi chybí obecně uznávaná a silná osobnost, která by vše sjednotila, která by dokázala pohnout s tím vším. 17. listopadu před dvaceti lety to byli studenti a herci, kteří započali s revolucí. Dnes jsou to studenti a herci, kteří nikdy sami nesáhnou na novou vlnu odporu. Chybí sjednocující prvek. Lidé si říkají: "naco se budeme snažit, když se akorát seskupí škatulata a stejní zůstanou u vlády. Bohužel, mají pravdu. Odbory zcela jistě budou pro škatulata a občanské iniciativy jak jsem popsal výše, nejsou schopné vyvinout jakoukoli akci, která by šla správným směrem.

Zkrátka chybí silná osobnost, která by národu osvětlila, cože se to bude dělat a proč se konají demonstrace. Chybí takový ten vůdce. Nacházíme se v začarovaném kruhu, ve kterém moc převezmou oranžoví, aby ostatní mohli vládnout stále stejně.

Psáno pro blog idnes.cz. Publikováno se souhlasem autora.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE