Možná za týden. Jednu poznámku si však přece jenom nemohu odpustit. Účast byla nic moc, dvě třetiny voličů zůstali doma, neobtěžovali se přijít k volebním urnám. Proč tomu tak je? 

Třeba proto, co ukazuje realita Královéhradeckého kraje (a nebude jistě osamocený). Voliči svými hlasy rozhodnou o vítězství jednoho seskupení, a to celkem přesvědčivém. Ten, kdo skončil na pásce druhý, však dá hbitě dohromady koaliční slepenec, jen aby se udržel u vesla. V takovéto chvíli jdou  programová prohlášení stranou, účel světí prostředky. Ti, co dali svůj hlas vítězi, se právem cítí podvedeni, neboť mají pocit, že ten svůj volební lístek mohli spláchnout do záchodu a výsledek by byl stejný. Jejich nas…štvanosti se nelze divit. A výsledek? Buďto příště také nepřijdou a pak bude volit třeba jenom čtvrtina voličů, a nebo jim jejich zlost vydrží do parlamentních voleb, a ty jsou za rohem. Pak mohou oné vítězné straně, kterou soupeři odkázali do opozice, naházet najust lístků jednou tolik. A pak se teprve budeme divit! Takový je bohužel náš volební systém. I vítěze může poslat do oslovské lavice. Tohle v žádném případě není obhajoba hnutí ANO, ostatně tu by ode mne těžko někdo mohl očekávat. Pouze upozornění na nešvar, který se začíná rozmáhat. Ale taková už politika je. Ne vždy se, bohužel, hraje fér.

Minulý týden se opět udělovaly Nobelovy ceny, mimo jiné i ta za mír. Slavný vynálezce dynamitu ve své závěti určil, že ji má dostat osoba, která se mimo jiné, „podílela na zprostředkování a prosazování mírových rozhovorů“. Tuto cenu uděluje, na rozdíl od ostatních, norský výbor. V minulosti jsme již mnohokrát  byli svědky, že jeho rozhodnutí jsou, mírně řečeno, kontroverzní a budí časté vášně. Mezi laureáty čteme totiž jména jako Jásir Arafat, vůdce palestinského teroristického hnutí, Organizace spojených národů, jejíž neschopnost při řešení válečných konfliktů se v nedaleké minulosti „osvědčila“ např. v bývalé Jugoslávii, Mezivládní panel pro změny klimatu (co ten udělal pro mír?) a jeho věrozvěst Al Gore. Stejně tak i Barack Obama, který se ještě ani nestačil zorientovat v Bílém domě a už jí měl. Nesmí chybět ani Evropská unie, která je rozený mírotvorce. Ještě lepší jsou jména některých minulých nominantů. Byli mezi nimi Adolf Hitler, Josip Stalin, vloni se hovořilo  jako o téměř jasné laureátce  o Anděle Merkelové. Letos bylo údajně mezi nominanty i jméno ukrajinské letkyně Nadi Savčenkové. Možná tam byl i čokoládový magnát oligarcha Porošenko, také ukrajinský peacemaker. Jistě se ovšem  neví nic, neboť nominace jsou 50 let tajné.

TU letošní nobelovku obdržel kolumbijský prezident Juan Manuel Santos za to, že uzavřel smír s levicovými gerilami FARC, které od roku 1964  ovládaly zhruba třetinu Kolumbie. Na svém kontě mají 260 tisíc mrtvých a 7 milionů uprchlíků. V srpnu v Havaně podepsali dohodu o míru, která jim slibuje mimo jiné beztrestnost a možnost vytvoření politické strany. Dohodu však podmiňovalo odsouhlasení lidovým referendem. V něm na začátku října Kolumbijci, sice jen těsnou většinou, ale přece,  tuto dohodu odmítli. Svoboda pro masové vrahy pro ně byla příliš „silná káva“.  „Nechci, aby se mé děti učili, že vše může být odpuštěno“, řekl jeden z účastníků.

Ve chvíli, kdy není jasné, jaký osud bude neschválená dohoda mít,  zda to není jen cár popsaného papíru a zda se země nedostane znovu do občanské války, přichází norský výbor s medailí. Možná za tu snahu, která byla vyvinuta. Že výsledek jaksi není a ani možná nebude? To se holt někdy stává.

Někdy se jeden nestačí divit, jaké myšlenkové pochody tahleta rozhodnutí plodí. Snad je to tím, že ty nápady přicházejí z Osla.

Svět je plný paradoxů. Nejen při krajských volbách.

Josef Ježek