Podstatnou tezí Hamleta je podle mého názoru sousloví …je cosi shnilého v království dánském… a klíčovým slovem je slůvko „cosi“… Nikdo neví s určitostí, co to je vlastně shnilého. Celý Hamlet stojí na domněnce, že došlo k bratrovraždě, zdrojem informace o ní je jakási vidina nebo vidění či snad halucinace. Možná to byl jen sen. Prostě, jak říkají Slováci: „Idě taký chýr, že bolo volačo vo volačom…“

Nepochybné jsou na počátku Shakespearovy tragédie jen dvě věci. Král zemřel a královna vdova se vdala za jeho bratra. Stalo se tak ve lhůtě, která není u vdovy společensky obvyklá, možná by dokonce nebyla společensky únosná, ale jak dobře víme, etiketa je to, co činí královna nebo císařovna. Tedy, co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Nicméně i takový malý lapsus stačí spořádaným středním vrstvám, strážcům společenské morálky, k tomu, aby věc označily jako nesouladnou s kostelním pořádkem, jako znak prohnilosti elit, tedy je cosi shnilého…, protože říci, co a kdo by mohlo bolet. Navíc hniloba elit střední třídě tradičně neodolatelně voní a její odsudky jsou pohříchu více o kyselých hroznech než o skutečné morálce. Ale není kouře bez ohně a ten může hřát i spalovat. Hamlet však bere fámu či domněnku o bratrovraždě za bernou minci, shromažďuje indicie a šíří kolem sebe atmosféru, která vede celkem neúprosně ke skutečnému velkému neštěstí v královské rodině. Nic není buď dobré, nebo špatné, naše myšlení dělá věci dobrými nebo špatnými , jak se praví v Hamletovi.

Necelé dva měsíce před volbami stojíme i my před obrazem toho, že je něco shnilého ve státě českém. Máme v tom celkem jasno, byť každý trochu jinak. Vidíme kolem sebe spoustu věcí, které se nám nelíbí a jsou uvozovány fakty, která jsou neoddiskutovatelná. Horší už je to v okamžiku, kdy začínáme tyto skutečnosti ohýbat k obrazu svému, interpretovat jako zlý úmysl, hledat viníky, nacházet je bez ohledu na skutečnou vinu, soudit je a trestat. Mějme na paměti, že Hamletovo vyšetřovatelské a sudičské kutilství končí hromadou mrtvol a rozvráceným královstvím. Hamlet vyřešil problém hniloby v království tím, že odstranil království… Je to metoda velmi destruktivní, ale zdá se mi, že u nás jdeme docela důsledně v Hamletových stopách.

Páně Vajdičkův Hamlet mohl v předvolebním času před zničením státu z důvodů osobní pomsty za neprokázané viny naléhavě varovat, ale, bohužel, nestalo se… Nakonec radši zemřel i Horácio, protože by zřejmě přes Hamletovo úsilné žádání nedokázal tenhle divadelní kus ani slovem vypovědět ani perem vypsat. Konec konců nebylo ani komu…

Závěrem si dovoluji na dané téma připomenout „svého“ Karla Čapka a jeho krátký apokryf ze srpna roku 1926.

Jako za starých časů

K Eupatorovi, občanu thébskému a košikáři, který sedě na dvorku pletl své koše, přiběhl jeho soused Filagoros a volal už zdálky: “Eupatore, Eupatore, nech svých košů a poslouchej! Dějí se hrozné věci!” “Kde hoří?” tázal se Eupator a zdálo se, že chce vstát. “To je horší než oheň,” pravil Filagoros. “Víš, co se stalo? Chtějí obžalovat našeho vojevůdce Nikomacha! Někteří říkají, že je vinen z nějakých piklů s Thesalskými, a jiní tvrdí, že se mu vytýkají jakési styky se Stranou Nespokojených. Pojď honem, srocujeme se na agoře!” “A co bych tam dělal?” tázal se Eupator nerozhodně. “Je to hrozně důležité,” mluvil Filagoros. “Už je tam plno řečníků; jedni tvrdí, že je nevinen, a druzí říkají, že je vinen. Pojď je poslouchat!” “Počkej,” řekl Eupator, “jen co dodělám tenhle košík. A řekni mně, z čeho vlastně je ten Nikomachos viněn?” “To se právě neví,” pravil soused. “Říká se to a ono, ale úřady mlčí, protože prý ještě není vyšetřování skončeno. Ale na agoře ti je mela, to bys měl vidět! Někteří křičí, že Nikomachos je nevinen –” “Počkej trochu; jak mohou křičet, že je nevinen, když nevědí docela jistě, z čeho je viněn?” “To je jedno; každý něco slyšel a mluví jen o tom, co slyšel. Každý má právo mluvit o tom, co slyšel, či ne? Já bych věřil, že Nikomachos nás chtěl zradit Thesalským; jeden to tam říkal a povídal, že jeden jeho známý viděl nějaký dopis. Ale jeden člověk říkal, že to je spiknutí proti Nikomachovi a že prý o tom ví věci – Prý je do toho zapletena i vláda obce. Slyšíš, Eupatore? Teď je otázka –” “Počkej,” řekl košikář, “teď je otázka: jsou zákony, které jsme si dali, dobré, nebo špatné? Mluvil o tom někdo na agoře?” “Ne, ale o to přece nejde; jde o Nikomacha.”

“A říká někdo na agoře, že úředníci, kteří vyšetřují Nikomacha, jsou špatní a nespravedliví?” “Ne, o tom se vůbec nemluvilo.” “O čem se tedy mluvilo?” “Vždyť ti to říkám: o tom, je-li Nikomachos vinen, nebo nevinen.” “Poslyš, Filagore, kdyby se tvá žena pohádala s řezníkem, že jí nedal dobrou libru masa, co uděláš?” “Pomohu své ženě.” “Ba ne; podíváš se, má-li ten řezník dobré závaží.” “To vím i bez tebe, člověče.” “Tak vidíš. A potom se podíváš, jsou-li v pořádku váhy.” “Ani to mně nemusíš říkat, Eupatore.” “To jsem rád. A když jsou závaží i váhy v pořádku, podíváš se, kolik ten kus masa váží, a vidíš hned, má-li pravdu řezník, nebo tvá žena. To je zvláštní, Filagore, že lidé jsou chytřejší, jde-li o jejich kus masa, než jde-li o veřejné věci. Je Nikomachos vinen, či nevinen? To se ukáže na vahách, jsou-li váhy v pořádku. Ale má-li se dobře vážit, nesmí se foukat na misky vah, aby se naklonily na tu nebo na onu stranu. Proč tvrdíte, že úředníci, kteří mají vyšetřovat tu Nikomachovu věc, jsou podvodníci nebo co?” “To nikdo neřekl, Eupatore.” “Myslel jsem, že jim nevěříte; ale nemáte-li proč jim nevěřit, proč jim u všech všudy foukáte do jejich misek? Buď je to proto, že vám nezáleží na tom, aby se zjevila pravda, nebo proto, že se vám to jen hodí k tomu, abyste se mohli rozdělit na dvě strany a hádat se. Hrom do vás všech, Filagore; já nevím, je-li Nikomachos vinen, ale vy všichni jste zatraceně vinni tím, že byste rádi porušili spravedlnost. A je zvláštní, jak jsou letos pruty špatné; ohýbají se jako provázky, ale nemají žádnou pevnost. Mělo by být tepleji, Filagore; ale to je v rukou bohů, a ne nás lidí.”

Dovoluji si doufat, že tyto řádky snad přispějí k větší duševní odolnosti jejich čtenářů v předvolebním sudičském šílenství… Nic to nemůže změnit na celkovém obrazu tragédie české politiky, ale je jasné, že každého zachráněného zdravého lidského rozumu nezasaženého jedem pomstychtivosti a zúčtování bude po volbách více než třeba… Česká politika nebude schopna po těchto volbách jakkoliv reprezentovat zájmy občanů a být jim oporou, už teď je vedena výhradně nízkými osobními zájmy jednotlivců, je ostudou země a bohužel nám ani nedává žádnou možnost rozumné demokratické alternativy. Nakonec nezbude, než se od ní distancovat…

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele