Na to, abyste se k takovému to „výběrovému“ informování čili lži uchýlil, musíte mít charakter. Lhaní musí být vaší přirozeností, nebo výstižněji řečeno, musíte být lhář. „Totáčové“, představitelé různých diktatur a totalitárních režimů jimi byli, a lháři jsou též současní kapitáni našich mainstreamových médií. Navenek možná ctihodně působící lidé, usazeni v nejvýše postavených kancelářích či redakcích našich sdělovacích prostředků, kteří po římském způsobu zvedají k jednotlivým informacím, které k nim denně dorážejí, palce buď nahoru, nebo dolů. Palec nahoru znamená, že informace může být v mainstreamových médiích zveřejněna, zatímco palec dolů znamená opak, čili jejich věčné zatracení.

Až potud tedy shoda mezi „totáči“ a našimi nejvyššími mediálními rozhodčími, určujícími, co nesmíme a naopak musíme číst a poslouchat. A to v zájmu toho, aby neokonzervativní pravda americká, pravda Posseltova, Havlova a dejme tomu i Halíkova, jež byly po sametu vyhlášeny za naše pravdy celospolečenské a národní, nebyly ani stínečkem pravdy skutečné zacloněny. Proto se také všechny dnešní informace, které by s těmito pravdami tzv.„neštymovaly“ „totáčovsky“ zakrývají,  tzn. házejí do koše. A to místy tak důsledně, jak to snad ani „totáčové“ neblahé paměti nečinili. Měli totiž s likvidováním pro režim nevhodných informací jistý problém.

Například za války se stalo problémem londýnské rozhlasové vysílání BBC v německém jazyce, které pravidelně to, co hitlerovský režim zakrýval, s chutí oznamovalo, takže kníže nacistické propagandy Goebbels považoval za výhodné přijít občas i s  informací pro režim nevýhodnou jako první, aby tak s Londýnem držel ve věci důvěryhodnosti přijatelné konto. Že mu ovšem i tak vysílání BBC v němčině dělalo kromobyčejnou starost dokazuje fakt, že jeho „rozkladnému“ vlivu na válečné úsílí Říše věnoval několik rozhorlených článků jak v týdeníku Das Reich, tak v říšskoněmeckém rozhlase.

Naši  propagandisté ovšem tenhle problém nemají a zakrývat nevhodná fakta mohou vcelku pohodlně. Dnes BBC hlásá stejnou neokonzervativní americkou pravdu jako oni, a oněch pár českých internetových serverů, snažících se víceméně amatérsky uvádět mainstreamem zkomolenou pravdu na pravou míru, čtou spíše jen desetitisíce čtenářů, kteří vzhledem k tomuto počtu vrásky na čelech našich tiskových náčelníků nedělají. Ale i kdyby jich bylo víc, stále by se nic nedělo, protože na straně světonázoru, jež tiskoví náčelníci šíří, stojí neúchylně nejvlivnější jeho hlasatel i tvořitel – Česká televize. Takže zakrývat nevhodné informace lze provádět bez ošívání, a také se tak činí, a to v rozměrech, nad kterými by i „totáčové“ bledli občas závistí. Pro ilustraci uvedeného faktu stačí uvést pouhou jednu událost, i když se podobných nabízejí desítky i stovky.a stejně výmluvných. A to tu, jak vpravdě probíhal Majdan, a jak jeho obraz  pro nás, konzumenty, křivil a ohýbal náš mediální mainstream.

Je známo, že v několika prvních dnech demonstrací na Majdanu dodržovala ukrajinská policie (berkut), rozkaz hlídat v sevřeném tvaru úřad vlády, prezidenta a policie, v žádném případě se nebránit očekávaným útokům demonstrantů a na veškeré jejich útoky odpovídat nehybností a klidem. A to zájmu toho aby případnou svou obranou neposkytli demontrantům záminku k vzplanutí otevřeného střetu.

A tak jsme na filmových a televizních záběrech na internetu viděli sevřené  řady k sobě natlačeních policistů, do jejichž ohelmovaných hlav i nekrytých ramen tloukli zdivočelí demonstranti železnými tyčemi a roztočenými řetězy jak do měchu. Občas, a to stále častěji, některý z policistů padl zraněn či mrtev k zemi, ale vzniklá mezera – aby policejní tvar zůstal neporušen - se okamžitě zacelila,, což paradoxně poskytovalo demonstrantům jistotu že každý jejich další úder, třebaže i opilecký a špatně mířený, najde svůj cíl. A tak se do řad policistů bušilo dál, bylo viditelné, že zde jde o snahu   vyprovokovat policisty k obraně a rvačce, která by ospravedlnila i následnou řežbu a s ní i převrat, ale vyžadovaná odpověď ze strany ubíjených policistů nepřicházela. Tak ubíhaly minuty, hodiny i dny, a  policisté se nebránili dokonce ani tehdy, když demonstranti přistoupili k jejich hromadnému zapalování - jen se v sebezáchovném instinktu váleli po dlažbě se snahou uhasit tak na svých tělech plameny, které je už začaly stravovat.

No a když ani po takovéto proceduře se neteční policisté očekávaným způsobem nebránili, spustili demonstranti z hotelu Metropol palbu do zad vlastních lidí, a jiná skupina demonstrantů, umístěná v budově konzervatoře, zahájila palbu přímo do řad policistů. Teprve pak se věci daly do potřebného pohybu...

Všechny tyto otřesné a v dějinách policie – a to nejspíš i ve světovém měřítku – naprosto ojedinělé  scény jsme tedy viděli jen na několika pravdu bránících internetových serverech, avšak naše média, pochopitelně včetně ČT,  nám o nich nepřinesla ani nejskromnější informaci. Přitom po celou dobu  majdanských událostí byli zpravodajové našich předních listů i reportér ČT na místě, mohli nám o všech těchto věcech přinést vlastní zprávy, ale buď je to ani nenapadlo, anebo možná i napadlo, ale jejich pražští nadřízení v zájmu uchování čistoty severoatlantického ideálu v našich duších, uložili jejich svědectví k ledu. ČT nás namísto toho bavila idylickými obrazy demonstrantů, připravujících si na Majdanu jídlo, když dokonce i tohle byla stínohra, protože se pilně na Majdan dovážely hotové a rozdávaly se  demonstrantům zdarma – a to z fondu pěti miliard dolarů, jež na tzv. pomoc pro demokratickou obnovu poskytla neziskovým organizacím Ukrajiny - ergo kladívko tedy povstalcům - americká vláda.

Tolik tedy na příkladu jediném jak vypadá svět skutečný, a jaký obraz nám o něm poskytují naše média.

Zřejmě jim za naše aspoň zčásti pravdivé informování nestojíme, anebo – a to spíš – je jejich falešné informování o světě kolem nás součástí velkého plánu jakéhosi světového grémia, v němž je nám určeno předkládanému věřit – a mlčet. Grémia, které ze všech na světě miluje nejvíc samo sebe a nejmíň ze všeho na světě ctí pravdu.

(Podle  svědectví P.C. Robertse se naprostá většina Američanů letité lži neokonzervatistů přizpůsobila  natolik, že ji prostě již považuje za pravdu. V Evropě a též u nás (hlavně u starších ročníků), nejde zatím vše tak hladce, ale vše je jen otázkou času a trpělivosti. Dočkáme se i my.)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami