Nyní by měly ale brát ohled také na zaměstnavatele, prosperita totiž pozvolna mizí. Odbory však nadále mají chtivé požadavky, aniž by braly dostatečně na zřetel třeba chřadnutí německé ekonomiky, které ohrožuje český průmysl. Víc než 1500 odborářů z celé republiky se například nedávno sešlo v Praze, aby se společně připravili na vyjednávání o dalším zvýšení mezd ve firmách. Žádají také výrazný růst minimální mzdy.

Přitom vedle znatelně rychlejšího růstu reálných mezd, ergo kupní síly, ergo životní úrovně je pro Česko druhé poloviny tohoto desetiletí – v porovnání s polovinou první – příznačné přivírání nůžek mezi zaměstnanci s vyššími výdělky a těmi s výdělky nižšími. V letech 2010 až 2014 rostla průměrná nominální mzda průměrným tempem 2,8 procenta, zatímco mediánová mzda průměrně jen rychlostí dvou procent ročně. Rychlejší růst průměrné mzdy (na kterou dosáhne jen zhruba třetina pracovníků) v porovnání s růstem mzdy mediánové (na kterou dosáhne polovina pracovníků) znamená, že lépe placení pracovníci zvyšují svůj výdělkový náskok oproti těm s nižšími příjmy. To se dělo právě v prvé polovině desetiletí, kterou silně poznamenala světová finanční krize a její důsledky v ČR, ale i chyby tehdejších vlád v oblasti hospodářské politiky. Výsledkem bylo, že firmy se zbavovaly spíše hůře placených pracovníků s nižší kvalifikací, zatímco ty s vyšší kvalifikací si snažily udržet.

V druhé polovině běžící dekády se ale situace obrátila. Medián mezd rostl od začátku roku 2015 do poloviny roku letošního průměrným čtvrtletním tempem 6,1 procenta, zatímco průměr nominálních mezd si polepšoval tempem 5,7 procenta. To svědčí o tom, že se rychleji přidávalo pracovníkům s nižšími výdělky, takže příjmové nůžky se přivíraly. Klíčový podíl na tom má platová politika státu a zejména navyšování minimální mzdy. Minimální mzda narostla mezi lety 2010 a 2019 o bezmála 67 procent, z osmi tisíc korun na současných 13 350 korun.

Odbory přitom žádaly od příštího roku navýšení minimální mzdy na 15 tisíc korun měsíčně, což by znamenalo nárůst oproti situaci počátkem dekády o bezmála devadesát procent. Minimální mzda by tedy v tomto desetiletí rostla zhruba dvojnásobným tempem oproti mzdě průměrné. Zejména ovšem v jeho druhé polovině. Vždyť od roku 2015 do letoška vzrostla minimální mzda o zhruba 45 procent (v letech 2010 až 2014 jen o asi šest procent). Netřeba připomínat, že už 45procentní nárůst minimální mzdy během pouhých pěti let je pro zaměstnavatele pořádnou „dardou“, která je přiměje rychleji automatizovat a robotizovat výrobu a zejména je v čase citelného ekonomického útlumu přiměje i k rychlejšímu propouštění, než jaké by nastalo při pomalejším růstu minimální mzdy. Propouštět se budou ale zejména zaměstnanci, kteří nejsou odborově organizováni, pročež nemají tak silné zastání. Tudíž odbory svým nynějším tlakem na překotný růst minimální mzdy vlastně v budoucnu připraví o práci třeba desetitisíce lidí, kteří by si jinak udrželi. Minimální mzda se podle dnešního rozhodnutí vlády zvýší od příštího roku na nikoli na 15 tisíc korun, ale „jen“ na 14 600. to lze za daných podmínek vidět jako určitý kompromis.

Za přivírání příjmových nůžek, jež probíhá ve druhé polovině dekády, ovšem ještě tuzemská ekonomika daň zaplatí. Při další hospodářské krizi budou zaměstnavatelé nejprve opět propouštět ty s nižší kvalifikací (nebo ty, kteří nejsou odborové organizováni), což opět nůžky rozevře. A kvůli překotnému růstu minimální mzdy bude zřejmě toto rozevírání probíhat rychleji, než tomu bylo v důsledku minulé krize. To je však teprve budoucnost. Pro léta od roku 2015 stále platí, že citelný, čtyřprocentní růst kupní síly obyvatelstva, snoubený navíc s přivíráním příjmových nůžek, výrazně přispívá k růstu či udržování popularity politiků, které si veřejnost s touto érou „prosperity pro všechny“ spojuje ponejvíc – Andreje Babiše a Miloše Zemana.