Stává se, že se novináři sjednotí v názoru na určitou  trestní věc a začnou sami „soudit“. Při povrchním zacházení se skutečnosti se často mýlí a zavádějí veřejnost nesprávným směrem. Mezi případy, u nichž se dodatečně podařilo prokázat justiční omyl, převažují kauzy, jejichž projednávání probíhalo pod tlakem výrazné mediální kampaně. Vede to k dojmu, že někteří soudci nejsou úplně odolní proti mediálním tlakům. Síla vlivu médií na odraz případu ve veřejném mínění bývá tak velká, že skvrna na obžalovaném leckdy přežívá zprošťující rozsudek.

V poslední době přihrálo ministerstvo spravedlnosti médiím novou sjednocující hračku: nepřístojnosti v insolvenčním řízení. V něm se ztrácejí obrovské hodnoty, věřitelům se dostává jen velmi skromného odškodnění a vydělávají draví nabyvatelé rozprodaného majetku, insolvenční správci a advokáti. Ministerský záměr vnést to těchto neudržitelných poměrů řád v souladu s právem, je jistě v pořádku. Lze jen litovat, že na něj došlo až s příchodem paní ministryně Heleny Válkové a jejího 1. náměstka Roberta Pelikána, ačkoliv se jedná o letitý problém, na jehož řešení měl za svého dlouhého ministerského mandátu daleko více času politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil. Za jeho působení asi nebyla ta správná „společenská poptávka“.

Hned zkraje se ale stala veřejnoprávnímu bulváru nehoda, na které lze předvést zhoubné účinky nekritického zaujetí lákavým námětem. Dne 25. října 2014 se na námět „insolvenční mafie“ vrhla Česká televize vystoupením zkušeného reportéra Jiřího Hynka, který za doprovodu rázných hereckých gest předvedl jako vzorového představitele obětí „insolvenční mafie“ Nora Edvarda Stolbu se smutným příběhem jeho podnikatelského ztroskotání. Proč si Česká televize vybrala právě jeho, není známo. Působí to dojmem, že příslušná redakce potřebovala  rychle reagovat na poptávku po senzacích z oblasti insolvenčního řízení a někdo si  vzpomněl na kauzu, zpracovávanou před lety v jejích počátcích. Z té doby se zachoval natočený materiál a reportéři si uchovali vytvořený názor. Nikdo si neuvědomil, že se případy někdy vyvíjejí a nakonec dospívají k překvapivým  závěrům, jež se mohou výrazně lišit od výchozích předpokladů. Praví profesionálové  by se kvůli časovému odstupu pídili po současném stavu věci, což se zřejmě nestalo. Proto České televizi ušlo, že hrdinu příběhu již od r.2012 hledá policie,a také jí nevadilo, že před televizní kamerou mluví česky, ač před soudem znalost jazyka zapřel. Výsledkem je obraz podnikatelských potíží Edvarda Stolby,  který  je přinejmenším poněkud nepřesný. Zcela skryta zůstala druhá část  příběhu, v které stát musel odškodnit za neoprávněné věznění tři konkursní správce, nařčené Edvardem Stolbou z úplatkářství. Byli pravomocně odsouzeni, ale Nejvyšší soud ČR jejich rozsudky zrušil a vrátil jim svobodu.

Nejde ani tak o to, jaký je skutečný příběh Edvarda Stolby. Není ostatně dosud úplně uzavřený. Z toho, že někoho hledá policie, automaticky nevyplývá, že jde o zločince. Ale důvod k opatrnosti při rozhodování o použitelnosti hledané osoby jako vzoru čehokoli zde nepochybně je.

Proto je nepřijatelný způsob, jakým v tomto případě Česká televize vytvořila bajku pro důvěřivé diváky, aniž by si ověřila platnost informací, na kterých ji postavila. Nechala se nachytat při počínání, které ji usvědčuje, že resignovala na povinnost média veřejné služby poskytovat divákům pravdivé, nestranné a vyvážené informace. Pouze se  pachtí za senzacemi a snaží se účelově stáčet  myšlení diváků k problémům, které dokonce mohou být zástupné.

Zejména tento příběh vyvolává otázku, zda 25.října 2014 došlo k náhodnému selhání zpravodajství České televize, či zda se provalil  obvyklý systémový přístup k informování veřejnosti. Vedení televize by na ni mělo po prošetření události poctivě odpovědět. 

Vyšlo 30.10.2014 na Politikonu jako 549. sloupek a na webu spolku Šalamoun