Je přirozené, že se teď hodně mluví o příčinách vítězství Miloše Zemana v prezidentské volbě.

Vesměs se přičítá tu “rozdělené”, tu “rozpolcené” (Jiří Přibáň) společnosti. Stopy prý vedou až do obrozenských, ba, husitských dob. Erik Tabery píše o tom, že nerozhodly chyby (Jiřího Drahoše), ale hodnoty společnosti. “Lidé si vybrali cestu, které věří”. Co dál? Prý “mluvit otevřeněji o vlastních hodnotách a východiscích”.

Jestli šéfredaktor týdeníku, jehož deklarovanou ambicí je “kritická žurnalistika”, naznačuje, že o hodnotách a východiscích dosud dostatečně otevřeně nemluvil, je to pozoruhodné přiznání, s nímž živě souhlasím. Ale to není předmětem toho, co tu teď chci říct.

Mám pro úvahy lidí jako je prof. Přibáň úctu a pochopení, strávil jsem v akademickém prostředí 17 let a sám jsem se jich dopouštěl v rozsahu na několik knih. Ale co když je důvod Zemanova těsného vítězství (také) mnohem prostší?

Představme si obchod, kde jsou k určitému dni k mání dva nápoje: krabicové víno a destilovaná voda.

Máte tři možnosti: vybrat si ten alkoholický sajrajt, nebo destilku, anebo si nekoupit ani jedno. A přesně to se ve volbách stalo: třetina lidí si “koupila” MZ, třetina JD, třetina nic.

Proč převážila atraktivita MZ? Protože ve víně, jakkoli mizerném, je nějaká opojnost a nějaký příběh. I destilovaná voda ukojí žízeň a můžete milionkrát oprávněně argumentovat, že pro vás a pro ostatní (a každý to podle vzdělaneckého diskurzu přece musí chápat!) je její konzumace zdravější, ale chuť a pach příběhu v ní - programově - není ani gram.

Miloš Zeman vyhrál dost možná proto, že krom lecjakých škodlivin v něm chuť je, a zápachu habaděj. Ale i, jakkoli pochybný, “rajc”. Nemám vůbec nic proti “otevřenějšímu prosazování hodnot”, ale až nadejde další volba, musí to mít šmak. Tedy už žádnou destilovanou vodu. Jinak prohrajeme zas. A zas.