Přestože se sám Masaryk nechal slyšet (a nelze mu nedat za pravdu), že „bez Beneše bychom republiku neměli“, rozdělují názory na jeho politického souputníka a prezidentského nástupce českou společnost velmi výrazným způsobem. Je ovšem třeba si uvědomit, jak těžká byla doba, v níž Beneš prezidentský úřad vykonával. Natolik těžká, že by asi semlela úplně každého.

Léta formující

Edvard Beneš (vlastním jménem Eduard Beneš) se narodil 28. května 1884 v plzeňských Kožlanech jako desáté dítě rolníka Matěje Beneše a jeho ženy Anny. V roce 1896 odchází do Prahy, kde až do roku 1904 studuje na Gymnáziu na Vinohradech. Během těchto studií se seznamuje se svou budoucí ženou Hanou (rozená Anna Vlčková) a amatérsky hraje fotbal za mužstvo SK Slavia Praha.

Po maturitě je mladý Edvard přijat na Filosofickou fakultu Univerzity Karlo-Ferdinandovy. V Praze si už ale moc dlouho nepobyde, protože ještě v roce 1904 se jeho novým domovem na nějaký čas stává Paříž, kde studuje na slavné Sorbonně a Svobodné škole politických nauk. Svá francouzská studia zakončuje Beneš v roce 1908, kdy získává doktorát na Právnické fakultě v Dijonu (po obhajobě doktorské práce na téma Problém rakouský a otázka česká. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku).

Titul, který v Dijonu získal, však Benešovi v Praze uznán nebyl (pro úplnost dodejme, že v roce 1907 pobýval Beneš studijně také v Berlíně). V roce 1909 zde ale úspěšně složil rigorózní zkoušku a stal se doktorem filosofie (tématem jeho závěrečné práce byl Původ a vývoj moderního politického individualismu). Následující tři roky působil Beneš coby pedagog na obchodní akademii v Praze a roku 1912 habilitoval v oboru filosofie a stal se docentem na Filosofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy. V té době už byl Beneš šťastně ženatým mužem – s Annou Vlčkovou, která v roce 1906 přijala křestní jméno Hana, vstoupil do svazku manželského 6. listopadu 1909.

Politický odboj a vznik Československa

Už během svých vysokoškolských studií se Edvard Beneš seznámil s profesorem Tomášem Garriguem Masarykem. Jak uvádí Antoine Mares (2016: 38), dostalo se Benešovi od Masaryka rady, kterou si mladý intelektuál vzal k srdci: „Dejte si pozor, jste moc knižní, musíte míti víc styku přímo s životem a lidmi. A hodně praktické psychologie!“ Po vypuknutí I. světové války a Masarykově odchodu do exilu si vzal Beneš na starost organizaci vnitřního odboje (Maffie) a když už i pro něj začala být domácí půda příliš horká, opustil svoji vlast také. Stalo se tak 1. září 1915.

Podle Marese (2016: 45) projevuje Beneš během svého působení v ilegalitě chladnokrevost, pozoruhodné sebezapření, organizační dovednosti a zvyk maximálně soustřeďovat činnost a odpovědnost ve svých rukou. Hodně času tráví opět v Paříži – na Sorbonně přednáší o Slovanstvu a píše články pro francouzské noviny, jejichž prostřednictvím propaguje československý politický program. Úzce spolupracuje nejen s Masarykem, ale také s Milanem Rastislavem Štefánikem, slovenským rodákem, který v té době působí u francouzského letectva.

V roce 1916 dochází k ustanovení Československé národní rady a sám Beneš se na něm samozřejmě podílí. Ba co více, stává se jejím generálním tajemníkem. Společně se Štefánikem pak dosáhne toho, že země Dohody vyjádří souhlas se založením československých vojenských jednotek, díky čemuž následně mohou vzniknout Československé legie ve Francii, Rusku a Itálii. Samostatný československý stát sice ještě nevznikl, jeho armáda už ale de facto ano.

Když je 28. října 1918 vyhlášena samostatná Československá republika, stává se Edvard Beneš jejím prvním ministrem zahraničí (ve vládě Karla Kramáře). V té době je ale stále ještě v cizině. Povinnost si žádá, aby zastupoval svoji vlast během Pařížské mírové konference, na níž se mj. rozhoduje o určení nových hranic mezi Československem a Německem. Do Prahy se tak Beneš vrací až 24. září 1919. Je na začátku pozoruhodné politické kariéry, která potrvá až do jeho smrti a projde nejednou zatěžkávací zkouškou.

Z Černínského paláce na Pražský hrad

Funkci ministra zahraničí zastával Edvard Beneš od roku 1918 do roku 1935, tedy neuvěřitelných 17 let! Tak jako Masarykovi, bylo i jemu jasné, že je nově vzniklé Československo obklopeno zeměmi, které rozhodně nelze označit za spojenecké. To byl také jeden z důvodů, proč od samého začátku usiloval o co nejlepší vztahy s Francií (což se mu v budoucnosti spíše vymstilo) a společně s Jugoslávií a Rumunskem vytvořil tzv. Malou dohodu. Pomáhal rovněž se založením Společnosti národů, jíž v roce 1935 dokonce předsedal.

Zatímco československé vlády se měnily, Edvard Beneš v Černínském paláci setrvával. Zapomíná se však poněkud na skutečnost, že i sám Beneš po nějaký čas vykonával funkci ministerského předsedy. Bylo tomu tak od 26. září 1921 do 7. října 1922, přičemž kabinet, v jehož čele stál, byl kabinetem poloúřednickým. Řídit vládu a zároveň i československou diplomacii však bylo mimořádně obtížné, a tak byl Beneš ve funkci premiéra (i ke své vlastní úlevě) postupně nahrazen Antonínem Švehlou.

Masaryk si Beneše od začátku vychovával jako svého nástupce a není žádným tajemstvím, že chtěl prezidentský úřad opustit mnohem dříve, než nakonec (kvůli zhoršujícímu se zdraví) učinil. V roce 1935 už byl ale vyčerpaný natolik, že bylo třeba zvolit novou hlavu státu. Přestože Beneš v prezidentské volbě, která se konala 18. prosince 1935, nakonec obdržel 340 hlasů (z celkových 440 platných), bylo to tvrdě vybojované vítězství, k němuž napomohly i hlasy komunistů. Situace v Evropě už začínala být mimořádně napjatá, v čele sousedního Německa stál Adolf Hitler, který se navíc začal nebezpečně sbližovat s fašistickým italským vůdcem Benitem Mussolinim. Právě obava z nacistického Německa vedla Beneše také k tomu, že uzavřel spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem.

Mnichov a jeho důsledky

Není třeba zdržovat čtenáře zdlouhavým popisem toho, co zapříčinilo mnichovskou krizi. Její dopad na Benešovo smýšlení, zdraví a politickou kariéru (a samozřejmě i další vývoj samotného Československa) byl ovšem fatální. Dodnes se vedou ostré debaty o tom, zda se Československo mělo Německu vojensky bránit, přestože bylo svými spojenci hanebně zrazeno (politici jako Winston Churchill byli tehdy bohužel v menšině). A sám Beneš se v souvislosti s mnichovskou krizí dodnes stává terčem nemilosrdné (a nespravedlivé) kritiky.

Nechme na tomto místě promluvit samotného Beneše, který ve své knize Šest let exilu a druhé světové války na str. 16 uvádí: „Mnozí říkají, že to dlouho bylo pořád 50:50. A v tom právě byla ta strašná naše situace: Každý náš chybný krok by byl býval těžkým závažím a byl by přetrhl celou rovnováhu na stranu našich odpůrců. Uvažte, že když konečně se naše vláda na návrh ministra vnitra samého rozhodla prohlásit proti vnitřnímu rozvracování stanné právo, přišel francouzský vyslanec ostře vytýkat, že to vyvolá v Berlíně zlou reakci a že to s nimi nebylo dohodnuto! A takových věcí bylo více. Bojoval jsem proti tomu všemu zoufale, měl jsem frontu uvnitř, frontu tzv. sudetoněmeckou, frontu slovenskou, frontu francouzskou a anglickou – vedle Hitlera. Musil jsem dávat pozor na vojáky, aby neudělali neprozřetelnost, neboť na to se čekalo; čekal jsem také nepřátelský zákrok polský. Ale hlavně jsem, pokud nehrozila přímo válka, pořád viděl možnost a nebezpečí duchovního rozdělení národa na fronty dvě; přes všecko mé úsilí po celá tři léta, nepodařilo se mi plně překlenout rozpor mezi agrárníky a ostatní částí koalice."

Po bitvě je každý generálem, Beneš se nicméně rozhodl tak, jak mu velelo jeho nejlepší vědomí a svědomí. Za přijetí Mnichovské dohody, která byla dojednána 29. září 1938, navíc přijal plnou politickou odpovědnost a 5. října 1938 abdikoval (ve funkci prezidenta byl vystřídán Emilem Háchou). Jakmile se alespoň trochu vzpamatoval z mnichovské krize a jejích důsledků, učinil totéž, co o pětadvacet let dříve – odešel za svoji vlast politicky bojovat do exilu. 22. října 1938 odletěl do Velké Británie, a odtud pak pokračoval do Spojených států.

„Prezident Obnovitel"

Po obsazení zbylého území Československa německými vojenskými jednotkami muselo už i těm nejnaivnějším světovým politikům dojít, že válka je doslova na spadnutí. Edvard Beneš se tak postupně stal vůdčí osobností československého zahraničního odboje, v jehož rámci úzce spolupracoval i s Janem Masarykem, synem svého prezidentského předchůdce. V červenci roku 1940 uznala Velká Británie československou exilovou vládu, bylo to však uznání pouze prozatímní. Situace se změnila až 18. července 1941 (poté, co byly nacisty vypáleny obce Lidice a Ležáky), kdy se československé vládě dostalo uznání jak ze strany Velké Británie, tak Sovětského svazu.

Během svého působení v exilu uzavřel Beneš nové spojenecké smlouvy s Velkou Británií, Francií i Sovětským svazem. Zabýval se rovněž otázkou národnostního uspořádání poválečného Československa (viz Benešovy dekrety), jež bylo po válce potvrzeno vítěznými mocnostmi během postupimské konference. Do Prahy se vrátil 16. května 1945, čemuž předcházela zastávka v Košicích, kde byla jmenována první poválečná vláda. „Prezident Obnovitel" byl doma přijat s velkým nadšením a 28. října 1945 byl oficiálně znovu zvolen hlavou československého státu.

Československo se však po II. světové válce muselo potýkat s celou řadou vážných problémů. Blížil se začátek studené války a sen o tom, že se Československo stanem „mostem mezi Východem a Západem“ bral pomalu zasvé. Přestože byl Beneš 19. června 1946 potvrzen ve funkci prezidenta, dějiny se již ubíraly cestou, z níž prakticky nebylo návratu. A Beneše měla čekat další těžká – a tentokrát už poslední – zkouška.

Hořký konec

Už na konci války se Edvard Beneš potýkal s vážnými zdravotními problémy – v roce 1943 byl postižen krvácením do mozku a v letech 1944 a 1945 utrpěl cévní mozkovou příhodu. Zápolil také s Ménierovou nemocí. Dramatické události únorových dnů roku 1948 ho zastihly ve stavu, kdy už byly jeho síly značně oslabené. I kdyby na tom byl ale zdravotně lépe, bylo by v jeho moci zabránit komunistickému puči podporovanému Sovětským svazem? Nezabránil snad přijetím demise nekomunistických ministrů krvavé občanské válce? I toto téma budí dodnes v české společnosti velké vášně.

V květnu roku 1948 se nicméně Beneš pokusil postavit komunistickému režimu na odpor, když odmítl podepsat novou československou ústavu. Bylo to ovšem marné, a tak 7. června 1948 na svůj úřad abdikoval. Poté se stáhl do ústraní, leč nové síly už nenačerpal. Ty, které mu zbyly, ho navždy opustily dne 3. září 1948. Stalo se tak v Sezimově Ústí, kde je Beneš i pochován – a kde o šestadvacet let později našla místo svého posledního odpočinku i jeho milovaná choť Hana.

Zatímco Tomáš Garrigue Masaryk je coby prezident hodnocen převážně pozitivně, názory na Edvarda Beneše se dodnes spíše různí. Není pochyb o tom, že má velkou zásluhu na vzniku samostatného československého státu. Vedou se ovšem vzrušené debaty o tom, jak se měl zachovat v roce 1938, kdy byla ohrožena samotná existence Československa, a v roce 1948, kdy se definitivně rozhodovalo o jeho poválečném vývoji. Osobně zastávám názor, že byl Edvard Beneš velkým státníkem, který si i v těch nejtěžších dobách dokázal zachovat vlastní důstojnost. A chceme-li Beneše hodnotit spravedlivě, musíme tak činit v kontextu doby, která ho utvářela. A kterou se pokusil utvářet on.

Použité zdroje:
BENEŠ, E. Šest let exilu a druhé světové války. Řeči, projevy a dokumenty z r. 1938-45. Praha: Orbis, 1946
MARES, A. Edvard Beneš. Drama mezi Hitlerem a Stalinem. Praha: Argo, 2016. ISBN 978-80-257-1895-7

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.