Samozřejmě, že nebylo.

Nikdo nemůže srovnávat dobu před třiceti, čtyřiceti, padesáti lety s dnešní dobou. Před třiceti lety k nám dovážely personální počítače, největší počítačovou novinku své doby, pouze Slušovice. Dnes máme notebooky, tablety. A především – máme mobily.

Komunismus na "gendery" vytahují pořád ti mladí, aby měli na ně další mediální „bič“. Vždyť dvacet let po První světové válce začala Druhá světová válka, která změnila svět a přinesla i komunismus. A dnes někdo pořád tento historický relikt vytahuje a chce srovnávat obě období v mnohem delším časovém odstupu?

Na Západě si nad zažloutlými fotografiemi a starými filmy s nostalgií řeknou – ano, takové to tehdy bylo. Tak jsme žili.

Taková nostalgická vzpomínka je ovšem nám, co jsme se narodili a vyrostli na „Východě“, dnešními mladými „upřena“. My si nesmíme dovolit říct, že i my jsme taky byli kdysi mladí a za našeho mládí – šťastní.

Nemůžeme nic podobného říci, protože by hned „vyletěl“ někdo z těch mladých aktivistů a začal by vykřikovat něco o „nesvobodě“. A přece – my jsme byli stejně šťastní, jako jsou ti mladí dnes. Nebyla to ovšem zásluha komunistů, ani to nebylo jim „navzdory“. Byl to prostě důsledek toho, že jsme byli mladí. Ale to se dnes nesmí před těmi mladými nenávistníky říkat. A tak mlčíme.

My jsme to byli, kdo přežil tu zpropadenou „nedemokracii“. Nikoliv ti dnešní třicátníci a čtyřicátníci, kteří nás dnes chtějí školit z toho – jaké to tehdy bylo.

Co jste udělali vy dnes? My jsme ještě chodili na naše nejlepší sportovce, protože hráli na našich hřištích, prostě - hráli doma. Inu – kde taky jinde, že? Naše sportovní "idoly“ vyrostly mezi námi, fotbal a hokej se naučily hrát na našich hřištích a my jsme se na ně chodili neděli co neděli dívat a fandit. Byli to naši sportovní hrdinové z 60. a 70. let, u kterých se Jágr, Nedvěd a všichni další teprve učili – „jak se to hraje...“

Náš tým vstřelil ve finále mistrovství světa v Chile první gól. Víte, co to bylo za pocit, vést ve fotbalovém finále proti Brazilcům? Myslíte, že naše radost, že Masopust vstřelil Brazilcům gól, byla menší – protože byla „nesvoboda“?

Co jste dokázali, vy mladí, že nad námi ohrnujete nos? Celý výkvět našich sportovců jste prodali do zahraničí. Avšak celé generace skvělých sportovců, kteří zůstali doma, neměly po Sametu dostatek času si našetřit "na důchod". A tak když se rázem zvedly ceny a za všechno, co bylo dříve zadarmo nebo téměř zadarmo, se najednou muselo začít platit, tak jim tehdejší politici ani nebyli schopni dát důstojné důchody.

Máte plná "ústa" normalizace. Přitom produkujete přiblblé seriály. Ale té nádherné lidskosti a jemnému humoru dvou suverénně nejlepších filmů české poválečné historie - Stolička a Polepšovna Marie Poledňákové s Tomášem Holým, se žádný z vašich filmů po Sametu ani nepřiblížil. Který z vás dokázal zobrazit tak opravdové vztahy dvou lidí a dítěte v jediném příběhu? Oba tyto filmy byly natočeny za nejhlubší "normalizace" (1977 a 1978). Vy akorát opisujete filmové pohádky, jež vznikaly za hluboké totality.

A co Werich? A co Horníček? A co Jirka Suchý? Ti se ještě museli na divadelní scéně prát o každý střípek diváckého úsměvu. A v jejich divadlech to bouřilo smíchy! Jejich poctivé komediantství dnešní mladí nahradili přiblblými - odpusťte - "televizními smíchy".

A co všechny ty úctyhodné generace herců v Národním a všude po českých městech a městečkách? Víte, jak to vypadá v Národním dnes?

Máme se – údajně – tak, jak jsme se ještě nikdy neměli. Až na ty, co jsou v exekuci, pravda, ale každý má auto, každý má mobil atp. Ale současně - naše média varují českou veřejnost, že je nutná důchodová „reforma“, protože jinak nebude na důchody.

Jenže – přemýšlejte, mladí! Dnešní „gendeři“ ty „mladé“ vychovali a dali jim vzdělání. Cítili to jako povinnost a byla to pro ně vlastně – samozřejmost. Pokud si ale dnes ekonomové lámou hlavu s problémem, že „nebude na důchody“, pak to ovšem neznamená nic jiného, než že dnes ti mladí, ti v produktivním věku, ti „úspěšní“, nehodlají oplatit „genderům“ to, co od nich obdrželi v dětství a mládí. Máme se tedy – jako ještě nikdy? Nebo je to jen čirá bezohlednost těch „úspěšných“ vůči bezbranným?

To, co dokázal Karel Gott – ač jsem nebyl jeho fanouškem a nikdy jsem si nekoupil jeho desku, byl jsem spíš na „Beatles“ a ne na kantilenu – to, co on dokázal, to tu ještě nebylo a ani nikdy nebude (Karel Hybš). Kdo kdy dokáže, aby ho milovali fanoušci v Německu i v Rusku? Který český zpěvák nazpívá video s nádhernou Prahou, s českými státními symboly a s českým prezidentem s písní, zpívanou německy? Tedy video, určené německým fanouškům? Jedině Gott!
Ale stejně si o něj bude někdo v Praze otírat hubu.

Kdysi se v kinech dávala komedie „Někdo to rád horké“ - (1960), od Billyho Wildera s Marilyn Monroe, Jackem Lemmonem a Tony Curtisem. Marilyn Monroe v té komedii hraje naivní dívku, která touží provdat se za milionáře s jachtou. Tato komedie s převahou vyhrála anketu Američanů o nejlepší komedii amerického filmu. A humor této komedie je dodnes nikým „nepřekonaný“ a komedie se stala kultovním dílem nejen amerického, ale i světového filmu.

O třicet let později byla v Hollywoodu natočena jiná „kultovní“ komedie - „Pretty Woman“ (1989). Námět filmu s Richardem Gere a Julií Roberts však zaznamenal výrazný posun. Hrdinkou už není naivní dívka, ale dívka z „ulice“ – krátce „děvka“. Mužský protagonista už není milionář, ale miliardář. Zatímco Marilyn byla ještě „naivita sama“, Julia, přestože se živí „na ulici“, bojuje v rámci nerovného vztahu o svoji „špetku“ hrdosti.

Nyní už běží třicátý rok od uvedení „Pretty Woman“, a tak jsem s napětím čekal, co Hollywood vyprodukuje k tomuto „výročí“. Točit dnes na Západě film je čirý hazard, to vám řekne každý hollywoodský producent. Dnes je tu MeToo, hnutí feministek, máme tu rovnost pohlaví, společné záchodky, jsou tu Pussy Riot, feministky ze skupiny Femen se vrhají na každého – nedostatečně připraveného – politika, či se svlékají všude, kde je aspoň 15 čumilů nebo jedna či dvě kamery, u nás máme aktivistky z neziskovek, Českou ženskou lobby... Ach, kde jsou časy Brigitte Bardot, Sofie Loren a Claudie Cardinale?

Skutečně – čekal jsem s napětím na tuto „výroční“ hollywoodskou produkci. Vždyť – komediální látky je v dnešní době snad ještě víc, než před třiceti, potažmo před šedesáti lety.

Nu, zatím se nikdo k novému pokračování této hollywoodské trilogie nepřihlásil. Že by „soudruzi“ v Hollywoodu zaspali? Mám pro Hollywood jeden tip - je tu Greta Thunberg! Je zcela zřejmé, že Greta je komediální talent srovnatelný s Marilyn a s Julií. V jejích 16 letech – ona je komedie sama!

Jen jednu věc bych si dovolil – ohledně té nové komedie – „soudruhům“ z Hollywoodu doporučit. Výkřiky šestnáctilé Grety –„vzali jste mi mé dětství“, s tím by hollywoodský scenárista měl něco udělat. Greta není dost „sexy“, oproti oběma hrdinkám předchozích komedií, aby takové výkřiky zapadaly do její komediální image.

Ale hlavně – jestli někdo skutečně někomu vzal šťastný pocit z jeho dětství a mládí, pak jsou to ti dnešní mladí a „úspěšní“, kteří „gendery“ doslova položili na gilotinu.

Nechte si své esemesky a “socialistické“ sítě...

Kdo "vyndá" pojistku od té zpropadené gilotiny?