Poté, co vláda nařídila, že od 1. září budou muset školáci nosit roušky ve společných prostorách školy, tedy na chodbách a podobně, nikoliv však ve třídách, mne už nikdo nepřesvědčí, že jsme se neocitli v rukou nebezpečných šílenců.

„Připadá mi to jako hloupost, naprostý nesmysl. Nevíme, čím to je, nebo není podloženo. Tyhle preventivní činy už ztrácejí medicínskou důstojnost. Pokud pro to nejsou nějaké zásadní důvody, a já o nich nevím, tak pro to nevidím důvod," řekl bývalý šéf Masarykova onkologického ústavu a senátor Jan Žaloudík.

Postrk neboli šup patřil v minulosti k opatřením určeným pro osoby, které narušovaly veřejný pořádek. Patřili k nim „lidé práce se štítící“, tuláci, prostitutky a propuštění vězni. Takzvaná postrková stráž doprovázela dotyčného či dotyčnou do rodné obce. V českých zemích tento úkon platil až do roku 1950. (Právě proběhlo 70. výročí zrušení.)
Vagabundy, povaleče a „lidi práce se štítící“ považovaly vládní kruhy za „jho společného bytí“ a politický ekonom Johann Heinrich Gottlob je charakterizoval následovně: „Stát má v žebrácích nejen neužitečné obyvatele, kteří nepřispívají ani v nejmenším k jeho blahu, nýbrž tito neužiteční členové společného bytí chtějí být také živeni pílí ostatních občanů.“
Tolik zpráva. A teď řečnická otázka. Jak by dopadlo dnes referendum, které by postrk obnovilo, a to nikoliv do rodných obcí (neboť už se nerodí doma), ale do pracovních táborů se suchým režimem?

Pokud by situaci v Bělorusku měla řešit ruská armáda, musí se ozvcat celý svět. Nic takového nepatří do 21. století a Bělorusové mají právo si určit, kdo jim bude vládnout, zazněl hlas ODS.
Správně, dodávám: stejně jako Katalánci. Jen tak dál!