Možná si ještě někteří vzpomenou na graficky sice výrazné, ale zároveň nepříliš povedené předvolební plakáty s heslem Budoucnost má své jméno. Ovšem zisk přibližně 4% hlasů z prvních voleb po převratu jí dal jistou voličkou základnu a šanci bojovat o úspěch a skutečný politický vliv především do budoucna. Zkušení dobře věděli, že pro stranu lepší časy přijdou, ale zatím si musí hubená léta trpělivě odpracovat a to nejprve z mimoparlamentních pozic. Pamětníci mohou jistě vzpomenout také na neopakovatelnou atmosféru panující na schůzích sociálních demokratů v této době, kdy budoucnost představovala skutečnou naději na pronikavé zlepšení poměrů a vše příští v tu dobu vypadlo neskutečně přitažlivě. Tehdy se ještě zdálo, že pracovat poctivě pro budoucnost a zlepšení života prostých lidí v této zemi má skutečně hluboký etický smysl. Tvrdé vystřízlivění z nenaplněných šancí, později přijít muselo a také přišlo. Strana, a to pro ni ve volbách 1990 bylo zřejmě nejdůležitější, o sobě dala vědět a mohla se přihlásit o politický vliv. Na ten reálný si ovšem ještě nějaký čas musela počkat. Prozatím mohla z mimoparlamentních pozic pilovat svůj program, získávat nové členy a pracovat na strategii příštích volebních kampaní, stejně jako navazovat a prohlubovat styky se sesterskými stranami v zahraničí.

Pod vedením Jiřího Horáka

Předseda Horák prosazoval ČSSD jako stranu státotvornou a antikomunistickou, která je zde pro dělníky, důchodce, ale i pro mladé. Právě ti však voličské jádro strany ani v této době ani později netvořili. S tímto zaměřením však Horákovo vedení příliš neuspělo. V roce 1992 sice strana, stále ještě pod původním, prvním polistopadovým vedením, již překročila nutnou hranici pro parlamentní zastoupení, ale také zejména díky výrazné voličské podpoře ODS skončila v opozici. Voliči dali zelenou léčbě Klasem jako hlavní správné cestě směrem k prosperující republice. V té době se ČSSD stále tvrdě vymezovala vůči komunistům, zároveň však cílila na jejich voliče a lákala je nejen k podpoře ve volbách, ale zpočátku nepřímo a po zvolení Miloše Zemana do čela již zcela otevřeně také do svých řad. Brzy bylo zřejmé, že ČSSD dokáže dát potřebnou energii a jasný směr jen silná osobnost a že politika každodenního antikomunismu a stále proklamované státotvornosti straně významně vyšší podporu v příštích letech nezajistí. Strana často působila jako spolek rozhádaných strejců, kteří tráví drahocenný čas v nekonečných debatách a snění o tak silném postavení jako mají sesterské strany například v sousedním Německu nebo Rakousku. Nejstarší generace sociálních demokratů ještě vzpomínala na první republiku a poměrně silnou pozici partaje v tomto období i s opakovanou účastí na vládě. Na druhé straně pomalu a zpočátku většinou nenápadně získávali pozici mladí, perspektivní členové ze skupiny Mladých sociálních demokratů okolo Stanislava Grosse, Bohuslava Sobotky a Petry Buzkové. Ta při každé příležitosti neváhala veřejně připomenout, že jejím příbuzným byl prvorepublikový sociální demokrat, senátor Modráček. Právě tito mladí členové, kteří trpělivě vyčkávali na svoji šanci, aby těm starým ukázali, že oni to dovedou lépe, později opravdu získali významné posty. Měli štěstí, že si k tomu vybrali ve správné době správnou stranu, chtělo by se dodat. Ano, u mnoha z nich se nedalo vážně hovořit o tom, že jde o sociální demokraty z přesvědčení, ale mnohem více o lidi toužící především udělat politickou kariéru. A když jim ji nabídla právě sociální demokracie, proč by takovou nadějnou nabídkou měli pohrdnout. Ona by se totiž už nemusela opakovat. A promarněné příležitosti, jak je obecně známo, život nepromíjí.  Pro řadu z těchto mladých nadějných kádrů šlo skutečně v první řadě o možnost v rámci ČSSD udělat politickou kariéru a žádné velké ideály.

Nástup Miloše Zemana a výrazný vzestup voličské podpory

V roce 1993 nastal pro ČSSD historický zlom. Volbou Miloše Zemana do čela tato získala v pravý čas do svého čela silnou figuru, která bezpochyby mohla v příštích volbách vyzvat na rovnocenný souboj Václava Klause. V té době byl Zeman ve výborné formě. Měl vynikající paměť, disponoval obrovskou sečtělostí, životními zkušenostmi neprivilegovaného občana i člověka, který už za minulého režimu neváhal hovořit na plná ústa o věcech pro režim krajně nepříjemných.  Nový předseda také rázně utnul Horákovskou nekonfliktnost a naopak jasně vyhlásil, že půjde vládě po krku. Hýřil bonmoty, a co bylo nejdůležitější, dokázal oslovit levicově smýšlející veřejnost svojí bezprostředností i schopností vystupovat jednak lidově ale současně i dostatečně přesvědčivě. Dokázal rychle přesvědčit prosté lidi, že je jedním z nich a je tu pro ně. Zlákal pod křídla sociálních demokratů bývalé voliče menších levicových a liberálních stran i některé jejich osobnosti. Do sílící partaje postupně  Zemanova osobnost přitáhla i čelné představitele Občanského hnutí, které propadlo ve volbách 1992 a řada jeho špiček pochopila, že zde jim jednoduše ujel vlak, ale mohou naskočit do právě se rozjíždějícího rychlíku za novou perspektivní kariérou. ČSSD tehdy také nahrávalo, že KSČM hledala svoji identitu a její budoucnost vlivné politické síly zatím stále zůstávala krajně nejistou. Volila nové vedení, to muselo hledat cestu z izolace, zároveň přitom zachovat zřetelnou ideologickou profilaci a současně stranu modernizovat. Komunisté se zároveň neustále potýkali i s ubývající členskou základnou a špatnou pověstí z minulosti. Další vývoj ukázal, že udělali šťastné rozhodnutí v tom, když odolali tlakům na přejmenování strany například na Stranu demokratické levice. Docházelo rovněž ke štěpení parlamentního klubu Levého bloku, který opouštěli někteří výrazní poslanci a mířili většinou do klubu ČSSD. Zároveň se čekalo, že KSČM bude postupem času dále slábnout a i na její úkor výrazně naopak posílí ČSSD právě pod vedením razantního Zemana. A skutečně ve volbách 1996 se ČSSD stala druhou nejsilnější stranou. Pomohl jí k tomu také dnes již polozapomenutý autobus Zemák brázdící v předvolebním období české i moravské kraje. Výborný marketingový tah, byť okopírovaný do českých poměrů z polských prezidentských voleb roku 1995, kdy exkomunista Kwasniewski porazil poměrně těsně bývalého vůdce Solidarity Walesu, slavil u voličů úspěch.

A ihned volbami posílenou ČSSD čekaly nové velké výzvy. Razantně vstoupila do velké politiky a řekla si o svůj podíl na moci.  Především umožnila vznik menšinové pravicové vlády a její předseda usedl do křesla předsedy Poslanecké Sněmovny. ČSSD zároveň velmi rychle rezignovala na prosazení principu poměrného zastoupení orgánů Sněmovny, čímž dala najevo svůj nadále velmi rezervovaný vztah ke komunistům. Socialistům se zalíbil podíl na moci a začali zapomínat na plnění svého programu. Předvolební slogan Lidskost proti sobectví byl v roce 1996 vybrán velmi vhodně a řadu lidí dokázal oslovit, stejně jako zmiňované spanilé jízdy legendárního autobusu Zemák napříč republikou. Samozřejmě s rostoucím vlivem se ČSSD brzy naučila voliče vodit za nos, politikařit, nebyly jí cizí praktiky kabinetní politiky i papalášské manýry, které ještě před nedávnem sama tak hlasitě kritizovala s poukazem na elitářství pravicových stran. Stále se však stavěla do role politické síly obhajující zájmy dolních 10 milionů, což bylo dlouhá léta oblíbené rčení právě Miloše Zemana. Stačí uvést jen tři sliby ČSSD z 90. let, které však tato strana v praxi nikdy nebrala příliš vážně, ačkoliv před voliči se k nim velmi výrazně hlásila: prosazení poměrného zastoupení všech parlamentních stran v orgánech Poslanecké Sněmovny, nezvyšování věku pro odchod do důchodu, vstup do NATO podmíněný referendem i prosazení obecného referenda. Úsilí přijmout zákon o obecném referendu bylo v podání ČSSD provázeno mnoha slovy a málo konkrétními činy, stejně jako zákon o majetkových přiznáních.  Žádný z těchto slibů v podstatě nebyl naplněn. A podobná praxe se v budoucnu stále opakovala.  Pro stranu byla důležitá ještě jiná skutečnost. Scházel jí vlastní tisk s celorepublikovým dosahem. Za první republiky měli sociální demokraté Právo lidu, po roce 1990 bylo na krátký čas vydávání tohoto listu obnoveno. Ještě za éry Horáka došlo brzy k prodeji těchto novin. A tak roli novin nakloněných ČSSD již v první polovině 90. let vcelku účinně začalo plnit Rudé právo, později jen Právo. V něm v průběhu 90. let působila řada osob nakloněných ČSSD nebo i přímo členů strany. Například Pavel Dostál, Pavel Verner, Petr Uhl, Jiří Hanák, Jiří Franěk, Alexander Kramer a další. Mezi novináři, kteří v té době psali výrazně ve prospěch ČSSD, bychom našli i jistého Mitrofanova. Ten napsal oslavný text ještě Zemanovi k jeho šedesátinám. Nyní na něj kydá špínu, kudy chodí a ještě se staví do pozice mravokárce a všeználka. Sám se stal ukázkovým příkladem sebestředného presstituta, který snědl všechnu moudrost světa a svým permanentním antikomunismem, antirusismem a antizemanovstvím pravidelně oblažuje své věrné čtenáře. Ale co jiného vlastně lze čekat od většiny dnešních mainstremových novinářů?   ČSSD touto výraznou prezentací  ve stále velmi čteném deníku získala dostatečný prostor pro vlastní propagaci, což jí výrazně usnadnilo cestu k oslovení širší veřejnosti. V polovině 90. let pak navíc již mnoha lidem pila krev pravicová vláda a hledali tak rozumnou a sociálně přívětivější alternativu proti tržnímu hospodářství bez přívlastků. ČSSD v průběhu 90. let umně dokázala integrovat menší středové strany a jejich voličský elektorát. Ostatně sám velký Miloš dával k dobru, že za svoji politickou kariéru dokázal zničit osm menších levicových stran. Zeman měl samozřejmě i štěstí. Když přebíral stranu, tak měla obrovský potenciál růstu a záleželo jen na vedení, jak s tímto věnem naloží a dokáže vhodně korigovat.

Opoziční smlouva, Zemanův odchod v pravý čas a Špidla v čele strany

Menšinová pravicová vláda provázena některými velkými skandály zejména souvisejícími s neprůhledným financováním ODS a narůstajícími ekonomickými problémy nakonec na podzim roku 1997 padla a Českou republiku čekaly po několikaměsíční úřednické vládě premiéra Tošovského předčasné volby. Sociální demokracie byla dle očekávání hlavním favoritem voleb, a tak zůstávalo otázkou nikoliv, kdo příští volby vyhraje, ale spíše jen jak velkým rozdílem je vyhraje. ČSSD nasadila jako jeden z hlavních taháků tzv. Akci čisté ruce, která měla ve stylu padni komu padni, začít důsledně prověřovat hospodářskou kriminalitu. Strana se nechala inspirovat podobným opatřením z Itálie. Na slib, že šíbry a korupčníky je třeba dostat do tepláků, veřejnost samozřejmě slyšela, zvláště když zněl z úst šéfa nejsilnější opoziční strany a jednoho z nejpopulárnějších politiků té doby. ČSSD sice volby dle očekávání vyhrála, ale díky velkému finiši ODS v posledních týdnech předvolební kampaně ne tak výrazně, jak sama očekávala. Akcie ODS vysoko držela i v těchto volbách tradičně především Praha a zdejší pravicově orientované voličstvo. Nakonec došlo k dokonalému povolebnímu patu, jelikož nikdo nebyl schopen sestavit funkční vládu. Ten nakonec vyřešili celkem rychle hlavní aktéři dvou největších stran kompromisem v podobě tzv. Opoziční smlouvy. Jestliže platilo a platí, že politika je vždy o postech, prebendách, kompromisech a především pragmatismu, zde platilo vše několikrát podrženo. Zároveň se v plné nahotě ukázalo, že před volbami si lze jít slovně po krku, aby se vzápětí po nich mohlo čile obchodovat o vymezení vlivu. Zeman si s Klausem vyměnili posty premiéra a předsedy Sněmovny a mohlo se vládnout dál. Menšinová vláda ČSSD měla docela štěstí na příznivý vývoj ekonomiky. Nezaměstnanost sice rostla, ale sociální smír se i díky krotkým odborářským vůdcům dařilo udržovat i nadále. Ostatně silné propojení mezi největším odborovou konfederací a ČSSD zde vzniklo a trvá již od 90. let. Zemanova vláda se ukázala i přes permanentní prskání pravicových politiků a jim nakloněných novinářů a ekonomů jako ve své době a situaci poměrně úspěšná. Do země proudil díky investičním pobídkám zahraniční kapitál, rostly supermarkety a dle statistiky se zvyšovala životní úroveň většiny občanů. Zároveň však nadále rostla sociální nerovnost a stabilně se zvyšovala nezaměstnanost. Především však díky solidním ekonomickým ukazatelům si ČSSD držela stále vysoké preference prakticky po celou dobu své menšinové vlády. Sociální demokraté z pozice vládní strany samozřejmě museli nejednou korigovat předvolební sliby, na některé z nich pak raději rovnou zapomenout. Již rok před volbami 2002 pak strana zvolila nové vedení, předsedou se stal Vladimír Špidla - https://legacy.blisty.cz/art/18771.html. Hodně mu v tom samozřejmě pomohlo doporučení Miloše Zemana, který na jeho adresu prohlásil, že z možných adeptů má k tomu po odborné i lidské stránce nejlepší předpoklady. To už ale stranu a dění v ní, včetně personálních záležitostí do značné míry ovládal silně ambiciózní Stanislav Gross. Ten si kolem sebe postupně vytvořil hustou síť oddaných spolupracovníků a jeho vliv výrazně vzrostl. Bez jeho vůle bylo čím dál těžší něco podstatného prosadit. Toho si musel být dobře vědom i sám Špidla. Ostatně již za předsednické éry Zemana ovládl Gross dokonale zákulisní praktiky a naučil se obchodovat s mocí a vlivem takovým způsobem až to řadě jeho spolustraníků pilo krev. Jenže změnit v této věci nic podstatně nedokázali, mazaný Gross svou pozici ve straně dokonale upevnil, vytvořil vlivnou hlasovací skupinu, bez jejíž vůle nebylo možno prosadit žádné zásadní opatření, zejména pokud šlo o personální a programovou oblast.  Špidla byl člověk úplně jiného ražení. Vždy působil na veřejnosti málo výrazně, vyjadřoval se často zbytečně složitě a jasně dal od počátku najevo, že s komunisty žádná spolupráce možná není, snad jen taková, kdy podpoří v Parlamentu návrhy ČSSD a nebude za to naopak požadovat podporu návrhů svých. Ostatně nový šéf ČSSD s dostatečným předstihem vyloučil povolební spolupráci s ODS a KSČM. Krajně pravicová Unie svobody založená odpadlíky od ODS na čele s Rumlem a Pilipem mu nevadila. Předvolební kampaň ČSSD na jaře 2002 vsadila na pohodu a optimismus. Předvolební mítinky za účasti některých našich známých zpěváků se staly vlastně spíše hudební pohodovou párty, než politickým mítinkem a neminuly se účinkem. ODS vsadila na své hlavní téma v podobě  rovné daňě a tato taktika jí naopak úplně nevyšla. Pro ODS tak přišla po čtyřech letech další porážka ve sněmovních volbách a daly se přirozeně očekávat zněny v jejím vedení. Brzy po nich navíc vyhlásil Václav Klaus, že bude kandidovat na funkci hlavy státu. Volby 2002 přinesly poměrně přesvědčivě vítězství ČSSD, výrazný úspěch KSČM a jisté zklamání KDU-ČSL a Unie svobody kandidující ve společné koalici. ČSSD kvůli Špidlovým předvolebním prohlášením měla silně zúžený manévrovací prostor a tak jí nezbylo než vytvořit koalici s nevyzpytatelnými lidovci a výrazně pravicovými unionisty disponující navíc jen těsnou parlamentní většinou. Sociální demokraté aspoň nechali projít zástupce komunistů do vedení Sněmovny i přes odpor ODS a svých koaličních partnerů. Sotva nová vláda nastoupila, přišly velké povodně a uprostřed okurkové sezóny tak před sebou měla hned první velký úkol. Proti socialistům se brzy obrátily i jejich předvolební program slibující na všechny strany. Stačí vzpomenout na sympatického předvolebního hošíka Socánka, který sliboval silný sociální stát a zvyšující se životní úroveň pro všechny. Potom už o něm nebylo ani vidu ani slechu.  Ostatně nedlouho po volbách na tyto sliby strana musela zapomenout. Místopředseda Sobotka krátce po volbách dokonce narovinu a až s nečekanou upřímností prohlásil, že předvolební sliby zkrátka nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a proto musí být zásadněji korigovány. Opět nic nového, socialisté jen znovu, jako už mnohokráte předtím, zase udělali na voliče dlouhý nos. 

Pomalu se blížila také volba prezidenta. Koalice neměla zpočátku dohodu o podpoře společného kandidáta a zřejmě díky tomu ve třetí volbě uspěl Václav Klaus. Volba prezidenta v roce 2003 způsobila značné spory uvnitř strany. Nemalá část poslanců a senátorů ČSSD odmítla dát Zemanovi hlas. Tedy člověku, díky kterému mohli budovat vlastní politickou kariéru. Taková praxe ale ve straně nebyla ničím novým, jen v celé své nahotě ukázala charakter četných vysoce postavených straníků. ČSSD se chybnou a neujasněnou taktikou pro volbu prezidenta nakonec ztrapňovala v přímém přenosu i před veřejností, když tahala kandidáty jako králíky z klobouku. Až nakonec padla volba na filozofa Jana Sokola. Jenže rozhádaná ČSSD už se nedokázala semknout a svou nejednotností otevřela cestu ke zvolení trpělivě postupujícímu Václavu Klausovi. Ten s každým dalším kolem volby získával pevnější půdu pod nohama díky vyjednávacím schopnostem svého týmu i díky vlastním obsahově velmi dobrým kandidátským projevům, s nimiž viditelně převýšil své protikandidáty. Zato rozhádaná ČSSD ve třetí volbě nedokázala ani Sokolovi zajistit dostatek hlasů svých zákonodárců pro zvolení. Podobně před ním skončil i Petr Pithart, který zklamání z neúspěchu na veřejnosti ani příliš neskrýval a několikrát zopakoval, že jeho neúspěch je hlavně věcí sociální demokracie. Zeman po neúspěchu raději rychle opustil prostory, kde volba probíhala. Kdo tehdy tušil, že uplyne deset let a právě on se stane prvním prezidentem republiky zvoleným v přímé volbě. Zeman, Pithart i Sokol si šli pro podporu i ke komunistům a dali tak najevo, že když jde o funkci ani tyto hlasy jim nesmrdí. Sám Špidla šel hledat podporu pro Sokola i ke komunistům, ale pouze nekonkrétně jim nabídl lepší komunikaci mezi poslaneckými kluby. S tímto nemohl uspět, navíc komunisté měli k Sokolovi zcela oprávněně řadu výhrad. Jeho životní postoje a hodnoty je nemohly příliš přesvědčit o tom, aby mu vyslovili zásadnější podporu. Také pragmatik Klaus si šel pro podporu ke komunistům a zřejmě právě jejich hlasy sehrály roli klíčovou. Jeho zvolení vnitrostranickou situaci v ČSSD nijak neuklidnilo, spíše naopak. Pod povrchem bublala nespokojenost se Špidlou a jeho blízkými. A samotná prezidentská volba pak ukázala straníkům, v jakém stavu se partaj nachází. Velké varování směrem do budoucna, z něhož se mnozí ovšem nijak nepoučili. Dál hráli své zákulisní hry, obsazovali svými lidmi klíčové posty ve straně a ji samotnou pak zanedbávali. ČSSD se stávala čím dál víc výtahem moci pro skupiny kamarádů a pracovala na svém vlastním úpadku rukama těch, kterým nabídla skvělé kariéry. Hlasy nespokojenců zůstávaly nevyslyšeny, ve stylu, když jde o moc a vliv, nelze brát ohledy na nikoho, kdo v tom jakkoliv brání. Tím méně na názory prostých straníků, kteří do strany vstupovali z přesvědčení a šarvátky mocichtivých kariéristů sledovali s odporem.

Ambiciózní mladík se konečně dočkal vysoké ústavní funkce

V ČSSD však mělo být ještě hůře. Na jaře 2004 se uskutečnily volby do Evropského parlamentu. Strana v nich katastrofálně neuspěla. Zisk necelých deseti procent hlasů a pouze dvou europoslanců byl naprostým neúspěchem, který nemohla zastřít ani sebevýmluvnější prohlášení. Začal tím Špidlův konec nejen v čele vlády, ale i v čele strany.  Trpělivě čekající Gross správně poznal, že nyní přišla jeho velká šance a je třeba ji rychle uchopit. Nenašel se nikdo, kdo by zabránil tomuto věčnému čekateli na funkce nejvyšší v naplnění jeho mocenských ambicí. Sociální demokraté jakoby ztratili pud sebezáchovy. I když mnozí spolustraníci za ta léta dobře věděli, s kým mají tu čest. Člověk s nejvyššími ambicemi, ale s minimálními schopnostmi zastávat nejvyšší ústavní funkce naplnil svoji politickou kariéru již v pětatřiceti letech. Česká republika tak získala nejméně kompetentního premiéra v dosavadní historii. Ostatně i billboardy s jeho tváří a nápisem myslím to upřímně, se staly již klasikou a ve své době pak právem terčem řady vtipů a průpovídek. Klinický psycholog Petr Moos v létě 2004 na jeho adresu velmi trefně napsal: „Umí žít pouze ve světě dětinského hašteření a předvádění moci…. Vzdělání mizivé, rozhled blízký nule, virtuální politický svět, předvádění mocenské arogance, vlastní názor žádný, vše pečlivě přežvýkané z velkoskladů světské moudrosti.“ Říká se sice, že o mrtvých jen dobře, ale jeden moudrý člověk po skonu Václava Havla velmi správně poznamenal, že o mrtvých je dobré hovořit především pravdu, zejména když šlo o osoby zastávající vysoké funkce, které svými rozhodnutími ovlivňovaly životy mnoha lidí.  Grossovo premiérské období neštěstí netrvalo příliš dlouho, ale zase dost dlouho na to, aby se ambiciózní mladík sám historicky znemožnil. Nejtrapnější podívaná se naskýtala při jeho zahraničních cestách, kdy během neformálních debat většinou stával sám opodál, jelikož cizí jazyky pro něj byly věcí neznámou. Příznačné pro premiérskou éru nejmladšího předsedy vlády od vzniku ČR se stalo řešení několik afér, z nichž ta s nejasným financováním jeho bytu na dlouhé týdny zaměstnávala nejen sdělovací prostředky, ale i stranu a vládu. Gross se postupně utápěl v síti vlastních protimluvů, vytáček a rozporných tvrzení. Jeho dny v čele vlády se zdály být sečteny, ačkoliv on sám se dlouho snažil sebe prezentovat jako oběť vyšších cílů některých vlivných osob z konkurenčních stran a médií. Jenže postupně ztrácel podporu i mezi vlastními lidmi, a tak jej čekal pád nejen z pozice premiéra, ale brzy i předsedy partaje. Grossovu éru asi nejlépe vystihují dvě slova - trapnost a nekompetence. Pokud měl být onou novou hvězdou strany právě on a jemu podobní, byla to přímá cesta do politického propadliště.  

Buldozer s elektronickým mozkem

Těmito slovy jej nazvala jedna z výrazných osobností ČSSD po roce 1989 Valtr Komárek. Bohužel již zesnulý Miloslav Ransdorf použil naopak příměr velmi krtický a v souvislosti s Paroubkem vyslovil výraz hřmotná prázdnota. Každopádně s Paroubkem přišel do čela strany a vlády člověk úplně jiného kalibru, než byl jeho předchůdce či spíše předchozí dva předsedové a premiéři. Společné s Grossem měli snad jen to, že do obnovující se ČSSD oba vstoupili přibližně ve stejné době. Paroubek byl hned po listopadu 1989 v sociální demokracii velmi aktivním činitelem. Po obnovujícím sjezdu ČSSD se stal ústředním tajemníkem. V únoru  roku 1993 neúspěšně kandidoval proti Miloši Zemanovi na předsedu strany, pravidelně publikoval v Právu, ve své kanceláři přijímal zahraniční návštěvy. Založil Společnost W. Brandta a B. Kreiského a začal vydávat měsíčník Trend. Velmi kriticky i v dalším období vystupoval vůči Miloši Zemanovi. Díky svému předlistopadovému profesnímu zaměření i jako člen Československé strany socialistické dokonale znal prostředí Prahy, řadu vlivných osob, vyznal se v zákulisí. Toto vše později mohl zúročit. Od konce 90. let vykonával rovněž funkci náměstka primátora Prahy. Nepochybně dost významná funkce na to, aby nebyl vnímán svými spolustraníky ani politickou konkurencí jako muž, který na svou velkou šanci čeká někde v pohodlném závětří, aby pak pouze umně využil nabízenou příležitost. Po mimořádně slabém a lidsky nevyzrálém premiéru Grossovi působil Paroubek od počátku svého vstupu do velké politiky na centrální úrovni jako výrazná figura, která má své tahy dopředu velmi dobře promyšleny. V přístupu ke koaličním stranám zvolil taktiku poměrně razantního přístupu. Do voleb zbýval pouhý rok, a pokud se ČSSD měla vymanit z defenzívy, musela přejít na výrazně aktivní způsob práce i prezentace směrem ke sdělovacím prostředkům. To se týkalo také volebního programu a osobností, které jej měly srozumitelně představovat voličům. Média nakloněná české pravici na Paroubkovi dle očekávání nenechala nit suchou a kritizovala na něm všechno od jeho stranického předlistopadového působení a práci v podniku Restaurace a jídelny před rokem 1990, kde působil nejprve jako vedoucí sekretariátu ředitele, později jako hlavní ekonom ve funkci náměstka, přes působení na postu náměstka primátora Prahy až třeba po vzhled jeho manželky.  Paroubek si užil se sdělovacími prostředky vůbec své a někteří pisálkové projevovali vůči jeho osobě až patologickou nenávist, kterou nahrazovali vlastní neodbornost. Pro jeho další politickou kariéru byl zřejmě klíčový rok 1998. V komunálních volbách se na kandidátku v hlavním městě dostal až díky přímluvě vlivných členů pražské soc. demokracie. On sám se chtěl v té době už z politiky spíše stáhnout. Po volbách pak došlo k překvapivé spolupráci mezi ODS a ČSSD. Paroubkovi toto spojenectví vyneslo post náměstka primátora. Ve své nové pozici se prezentoval jako muž konsensu a loajálního přístupu ke spolupracovníkům. I jemu se však nevyhnula nepříjemnost, když roku 1999 vydal se zpožděním příkaz na nákup deviz a Praha tím přišla o 140 milionů. O rok později neúspěšně kandidoval do Senátu v Praze 8. V komunálních volbách 2002 obhájil post náměstka. Jeho další kariéra nabrala další vzestup o dva roky později, když mu Stanislav Gross nabídl ve své vládě funkci ministra pro místní rozvoj. Bez váhání nabídku přijal a odstartoval tak cestu k nejvyšším politickým funkcím.  Svým stylem jednání a prosazování programu svého resortu se od prvních okamžiků viditelně odlišoval od svých kolegů. Ihned začal realizovat systém novomanželských půjček a podpory družstevního bydlení. Zhruba o rok později pak Gross pod tlakem médií, veřejnosti a koaličních partnerů kvůli nejasnému financování bytu byl nucen odstoupit z čela vlády. Jeho místo zaujímá člověk úplně jiného kalibru i životních zkušeností Jiří Paroubek. Měl hlavní a zásadní úkoly a nemnoho času k jejich realizaci. Tyto úkoly navíc nesnesly žádného odkladu, nový premiér musel prokázat mimořádné pracovní nasazení, pokud volby pro socialisty neměly skončit neúspěchem. Rychle stabilizovat vládu a zvýšit její aktivitu a stejně rychle pozvednout notně povadlou podporu strany mezi občany. V předvolebních průzkumech se ČSSD pohybovala kolem 12% hlasů, což znamenalo rok před řádným termínem voleb velkou ztrátu na hlavního konkurenta z ODS. ČSSD začala bojovat o své postavení jedné ze dvou dlouhodobě nejsilnějších stran u nás. Paroubek nebyl v předešlých letech tolik mediálně viditelnou tváří, ovšem měl za sebou výraznou kariéru, ať už bráno z pohledu období do konce minulého režimu či v nových poměrech. V Poslanecké Sněmovně neváhal často využívat 111 levicových hlasů a vůči koaličním partnerům uplatňoval razanci a dával jim najevo i přezíravost. Vše zaměřil na volební úspěch vlastní strany. Předvolební kampaň před volbami do Sněmovny roku 2006 se i díky sdělovacím prostředkům zúžila na souboj dvou hlavních sil ODS a ČSSD. Výrazně konfrontační kampaň a televizní debaty lídrů obou nejsilnějších stran po americkém vzoru. To byly výrazné atributy této kampaně. Toto vše živené zájmovými skupinami napojenými na obě velké partaje přineslo silnou a do té doby v dané podobě dosud nepoznanou polarizaci v české politice. Jiří Paroubek díky vhodně zvolené taktice postupně snižoval náskok na ODS a tak pár dní před volbami ODS přispěchal na pomoc nechvalně známý Kubice se svou rádoby senzační zprávou o prorůstání organizovaného zločinu do nejvyšších politických míst. Objevila se i informace o údajných pedofilních sklonech Jiřího Paroubka. Jak se později ukázalo, Kubiceho zpráva byla jednoznačně více snůškou neověřených informací a drbů, než seriózním dokumentem.  Také její načasování jasně dokazovalo její pravý účel – ovlivnit výsledek voleb ve prospěch pravice. Podařilo se jen částečně, volební výsledek přinesl nečekanou remízu 100 (ČSSD+KSČM) : 100 (ODS, KDU a Zelení). Jenže, jak už jsme si v minulosti zvykli, z ČSSD se po déletrvajícím patu a nemožnosti vytvoření nové vlády, odlouplo několik „státotvorných“ poslanců a tak vznikla jedna z nejhorších polistopadových vlád. I díky její nijak neskrývané asociální politice o dva roky později ČSSD slavila velký úspěch v senátních a krajských volbách a mohla tak aspoň částečně korigovat největší excesy Topolánkovy „hvězdné“ sestavy napojené na velký byznys. A to nebylo vše, díky ideologicky málo sourodému nepočetnému poslaneckému klubu Strany zelených nakonec došlo k pádu vlády, čehož litoval jen málokdo. Předčasné volby plánované na podzim roku 2009 se však díky podání poslance ČSSD Melčáka k Ústavnímu soudu (ten ostatně zradil program strany a voliče už po patových volbách a umožnil vznik asociální vlády stejně jako další výtečník Pohanka). Znovu se potvrdilo, že když jde o něco skutečně podstatného, v řadách ČSSD se vždy najdou spolehliví žoldáci trpělivě čekající na tučnější nabídku z jiné strany. Hovořilo se o tom, že poslanec Melčák dostal za umožnění vzniku pravicové vlády tučnou výslužku, stejně jako jeho mladší kolega.  V předčasných volbách, pokud by se skutečně konaly, by pravděpodobně docela přesvědčivě zvítězila v té době opoziční ČSSD. Místo toho dále panovala úřednická vláda Jana Fišera udržující setrvalý stav. Vláda slabá a bez řádnými volbami daného mandátu, se nakonec protáhla na více než půl roku.  Předvolební kampaň na jaře 2010 se nesla ve stylu strašení Řeckem, kam údajně díky dluhům nasekaným levicí směřuje naše země, ve stylu primitivního volebního klipu herecké hvězdné pěchoty v podání Mádla a Issové pod názvem Přemluv bábu, přemluv dědka a nekritické mediální podpory nově vzniklým subjektům a pravici. Notně ohranou písničkou byl opět se opakující předvolební antikomunismus, který je sice už notně vyčpělou, ale stále sázkou na jistotu. Klesající obliba ODS byla kompenzována vznikem nových pravicových uskupení v podobě TOP 09 a Věcí veřejných. Sdělovací prostředky se soustředily na výraznou podporu právě těchto nových subjektů. Prý nadějného svěžího větru české politiky. Volby nakonec sice těsně vyhrála ČSSD, ale slavila pravice. Především díky masivní propagandě a nevídané masáži i za tradiční účasti České televize mohla slavit pravice. Ve Sněmovně nakonec disponovala nejen pohodlnou většinou, ale málem dosáhla i na ústavní většinu. ČSSD mohla být nakonec ráda jako vítěz voleb za post místopředsedy Sněmovny pro Zaorálka. Na komunisty místo ve vedení Sněmovny již nezbylo, jelikož bylo třeba šetřit a plat dalšího místopředsedy Sněmovny by naše země již zřejmě neunesla. Zato musela unést celou řadu nesmyslně předražených státních zakázek, obří daňové úniky a řádění laiků, kterým bylo svěřeno řízení řady důležitých ministerstev.

Začíná Sobotkova éra v čele strany

Brzy po volbách rezignoval na post předsedy strany Jiří Paroubek a začala tak nová éra na čele s tehdy nadějně vnímaným novým předsedou, ale již velmi zkušeným politikem Bohuslavem Sobotkou - https://blisty.cz/art/59185.html. Jiří Paroubek se tak od poloviny roku 2010 stal řadovým poslancem a brzy založil nový subjekt LEV 21. Ať byl Paroubek v čele strany a vlády jakýkoliv, ČSSD dokázal otevřít pro nové myšlenky i zajímavé, byť poněkud kontroverzní osobnosti typu herce Jandáka nebo lékaře Ratha. Ano, socialistům se dařilo oslovovat veřejnost a ve volbách výrazně bodovat především v období, kdy stranu otevřeli novým myšlenkám a rozšířili o další voličské skupiny. To se dařilo viditelně zejména za předsednické éry Miloše Zemana a poté Jiřího Paroubka. Vladimír Špidla sice stranu posunul více do středu a dokázal vyhrát volby, jenže si po nich našel nepříliš vhodné a nepříliš spolehlivé koaliční partnery a navíc prokázal dost osobnostních i odborných slabin, než aby se stal úspěšným premiérem.  

Jestliže po Topolánově vládě by si člověk myslel, že nic horšího už nemůže přijít, mýlil se. Nečasova sestava s trapnými figurkami zastávajícími funkce, na které ani lidsky a už vůbec odborně nestačily, se velmi rychle u veřejnosti odrovnala. Stačí jen připomenout svého času talentovaného novináře a spisovatele Radka Johna na vnitru, Vlastu Parkanovou na obraně nebo radikálního asociála Jaromíra Drábka, jaká to ironie právě v jeho případě, na místě ministra práce a sociálních věcí. Nic více není třeba s odstupem času pro připomenutí snad ani dodávat. Člověk si ihned vybaví, o jakou vládu šlo a komu především hrála do karet. Nebylo žádným, překvapením když brzy po uvedení nových ministrů do jejich úřadů se začala veřejnost organizovat proti této vládě. Vznikla celá řada protivládních iniciativ jako například ProAlt, Spojenectví práce a solidarity a další. Veřejné protesty organizované odbory proti vládním krokům například v odměňování zaměstnanců veřejného sektoru, krokům v oblasti důchodů a zdravotnictví se konaly již brzy po ustavení nového kabinetu. První velký veřejný protest prošel Prahou již ve druhé polovině září 2010. V dubnu 2012 pak vše vyvrcholilo stotisícovou demonstrací odborářů a občanů v centru Prahy. Pravicová vláda však udělala na občany dlouhý nos a odmítla korigovat aspoň některá protilidová opatření. Už tak nízká důvěra veřejnosti ve vládu ještě více klesala. Bylo jasné, že pro většinu občanů přinese případný předčasný konec této vlády velkou úlevou. Sociálním demokratům pod Sobotkovým vedením v tomto období vlastně především stačilo trpělivě čekat na chyby vlády, kterých bylo dost a dost a pomalu sbírat u veřejnosti rozčarované „vládou rozpočtové zodpovědnosti“ podporu. Na podzim 2012 proběhly krajské a senátní volby a v nich se ČSSD podařila dokonalá odveta za sněmovní volby před dvěma lety. Strana je výrazně vyhrála a upevnila své pozice v regionech i v Senátu. Díky tomu mohla sílící opoziční síla skrze horní parlamentní komoru blokovat schvalování některých vládních zákonů. Překazit vládě nehorázný dar zejména katolické církvi schválení začátkem listopadu 2012 Sněmovnou díky hlasu odsouzeného poslance za ODS se však opozici nepodařilo a dalo se očekávat, že tento krok vlády bude jedním z důležitých témat příštích voleb. Čas ukázal, že šlo jen o jeden z dalších nesplněných předvolebních slibů ČSSD (korekce majetkového vyrovnání státu s církvemi), ale na to si již její tenčící se voličská základna zvykla.

Začátkem roku 2013 byl v první veřejné volbě prezidenta zvolen Miloš Zeman, což výrazně změnilo dosavadní politikou mapu. Do vysoké ústavní funkce se dostal mimořádně silný hráč netající se kritikou vůči Nečasově vládní sestavě. V červnu téhož roku došlo k razii na úřadu vlády. Brzy vyšlo najevo, že si Nečas platil ze státních prostředků milenku a zahrnoval ji vysoce nadprůměrnými odměnami. Vláda se pod tíhou vlastních chyb, bezohledné asociální politiky, pokračujícího šetření korupčního jednání a tlakem veřejnosti musela brzy poroučet. A ačkoliv se křečovitě snažili udržet u moci stávající vládní síly, potřebnou většinu už dohromady nedaly. Dočasný kabinet pod vedením Jiřího Rusnoka pak zemi dovedl k předčasným podzimním volbám. V nich ČSSD už podruhé za sebou ve Sněmovních volbách utrpěla vítězství. Hnutí ANO založené miliardářem Andrejem Babišem dokázalo získat podobně výraznou podporu ve svých prvních sněmovních volbách jako svého času TOP 09 v roce 2010. Babiš dokázal vhodnou marketingovou strategií účinně zacílit na voliče nespokojená s tradičními stranami a získat podporu napříč generacemi. Nemálo voličů důchodového věku uvěřilo hezké pohádce o tom, že když jde do politiky velmi bohatý člověk, nevstupuje tam obvykle ze zištných důvodů, jelikož již je zajištěn. Ten, kdo však zná zákulisí velkého byznysu a politiky, dobře věděl, že Babiš není žádný dobrotivý strýček, který míří do velké politiky, aby tam dřel do roztrhání těla pro blaho země a jejich občanů. Ti prozíravější upozorňovali na skutečnost, že se Babišovi prostě již nevyplatí držet si v politice své prostředníky a skrze ně prosazovat své obchodní zájmy, ale že si prostě jen dobře vykalkuloval výhodu vlastního osobního angažmá. Že je pro něj jednoduše mnohem výhodnější pohlídat si své zájmy sám osobně se svými blízkými.

Čeká ČSSD podobný propad jako ODS?

ČSSD tedy volby vyhrála, ovšem dosažený zisk jí nestačil k tomu, aby se stala ve vládě viditelně dominantní silou. ČSSD tak již ve druhých volbách do Sněmovny za sebou spíše vítězství utrpěla. Brzy musela učinit řadu ústupků v personálních záležitostech i z hlediska vlastního programu. Lidovcům až s přílišným klidem přenechala vedení ministerstva kultury a zemědělství. Ti měli právě o tyto resorty enormní zájem, aby si skrze ně ohlídali hladký průběh převodu majetku na katolickou církev (to byl také hlavní důvod jejich vládního angažmá). ČSSD tak na zdanění náhrad majetkového vyrovnání nebo jinou korekci až příliš brzy zapomněla. Současní představitelé lidové strany si tak spolu se svou výraznou prvorepublikovou osobností  mohli jen zopakovat jeho moudrou a stále platnou větu o práci strany ve vládě: „mnoho jsme toho sice nedokázali, ale mnohému jsme na druhé straně zabránili.“  Babišovi dal volební výsledek jeho hnutí do rukou řadu trumfů. On sám se netajil vcelku přirozeným zájmem obsadit svou osobou ministerstvo financí. Předseda vítězné strany mu v tom nijak nebránil, ačkoliv jako zkušený politiku musel vědět, že v jeho sobě jde o střet zájmů obřích rozměrů. Ani lidovci v tomto směru neměli žádných zásadních námitek. Zřejmě jim stačila účast ve vládě v podobě obsazení tří ministerstev a některých zajímavých pozic v různých dozorčích radách, úřadech a dalších institucích svými lidmi.

Pokud jeden z největších podnikatelů v zemi a vlastník vlivných médií obsadí klíčové ministerstvo, ocitají se všichni ostatní bez podobného vlivu jen v roli bezmocných statistů. Jeden z nejvlivnějších podnikatelů tak dostal přístup k agendě, která dobře slouží jeho podnikatelským zájmům a nic na tom nezmění fakt, když on sám bude tisíckrát tvrdit, že o žádný střet zájmů nejde a že tak rozhodli voliči ve svobodných volbách. Kdy jindy by se už mělo hovořit o přímo učebnicovém příkladu střetu zájmů, než v tomto případě? Ostatně pan podnikatel a politik v jedné osobě brzy ukázal, jak bude v politice využívat svého vlivu k soukromým zájmům a kolegové z vlády budou jen přihlížet, aby se probudili ze své pasivity až v období před volbami, kdy začali hrát pro veřejnost nevěrohodné divadlo ve stylu všichni proti Babišovi a vyhraje ten, kdo jej nejhlasitěji zkritizuje. Přitom ani lidovci ani socialisté proti jeho osobě v čele financí dlouho nic nenamítali a probudili se až pár měsíců před volbami. Veřejnost jim jejich falešnou hru ovšem nezbaštila a naopak především ČSSD tato hloupá taktika jak vidno z hlediska voličské podpory velmi uškodila. Zřejmě jim stačila účast ve vládě a uspokojení zajímavých pozic v různých dozorčích radách, úřadech a dalších institucích svými lidmi - http://www.novarepublika.cz/2017/06/ivan-david-pro-parlamentni-listy.html

Pokud byl Sobotka svými spolustraníky vnímán jako ten správný lídr a silný předseda vlády, realita všedního dne ukázalo něco jiného. Premiér jen přihlížel účasti dvou ministrů na sudeťáckých srazech, neučinil ani žádný pokus o revizi skandálního majetkového vyrovnání s církvemi, které protlačila Nečasova vláda, Babišův střet zájmů mu opravdu hodně začal vadit až před volbami, také při jednání v orgánech EU působil dojmem pikolíka ochotného ihned běžet plnit úkoly dané mu jeho nadřízenými. Preference strany, ačkoliv její čelní představitelé stále dokola tvrdili, že vláda je úspěšná a lidem u nás se daří čím dál lépe, začaly postupně uvadat. Sobotka se ukázal jako velmi slabý premiér a navíc i mizerný stratég, jeho boj s Babišem přerostl ve frašku, která se nakonec obrátila proti němu samotnému. Sobotka se tak před veřejností dostal do role nešťastného škrholy, který je navíc důvěryhodný asi tak jako falešná pětka. Sice dostal po velkém úsilí Babiše z vlády, ale zároveň mu tak umožnil, aby se plně věnoval předvolební kampani a ten se své role ihned razantně zhostil a nese mu to u voličů viditelně kladné body. Kdežto ČSSD s novým volebním lídrem Zaorálkem systematicky směřuje k volebnímu propadu. Pokud si dlouholetý čelný politik myslel, že mu voliči uvěří, když se pokusí hrát předvolební roli jakéhosi českého Corbyna, nastal spíše pravý opak. Zaorálek je údajně zdatný rétor. Možná ano. Jenže poslouchat stále stejnou písničku dospělý člověk dlouho nevydrží, zvláště když jiný repertoár není k mání. A potom nesplněných slibů si od socialistů český občan za minulá více než dvě desetiletí užil tolik, že velká část voličů, kteří postupně odešli do jiného tábora, se zpět již zřejmě nevrátí. Aspoň v nejbližší době to na to rozhodně nevypadá. Nemají k tomu žádný rozumný důvod. Snad jen ten, aby se opakovaně nechali napálit. Jenže takových lidí je j jasných důvodů opravdu nemnoho.

ČSSD se postupně stala stranou podobně nevěrohodnou jako ODS na konci své poslední vlády. Straně schází nejen opravdu nosný program a silné osobnosti, ale působí i pár týdnů před volbami úplně bezradně, navíc v současné nepříznivé situaci, kdy by měla hýřit aktivitou a zajímavými nápady. Jako by jí i scházela vůle se o dobrý volební výsledek ještě rvát. Není tajemstvím, že mnozí řadoví členové již dávno rezignovali na nějakou osobní aktivitu před volbami a ztratili víru v úspěšný výsledek. Potápějící se loď tak postupně opustily některé výrazné osobnosti jako dlouholetí poslanci Tejc, Koskuba nebo Marie Benešová - http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Sobotka-rozhodne-neni-takovy-liberal-jak-se-tvari-Poslanec-Koskuba-na-rozloucenou-s-CSSD-nechal-nahlednout-do-utrob-Lidoveho-domu-a-je-to-silne-kafe-485533

Navíc pokud se do dne voleb výrazněji nezmění rozložení preferencí, ČSSD čeká velmi nepříjemný výpadek finančních zdrojů, který může straně způsobit mnoho budoucích nepříjemností. Něco podobného potkalo v roce 2010 lidovce a vlastně je zachránilo jen to, když se v dalších volbách do Sněmovny dostali zpět. V opačném případě by je s velkou mírou jistoty čekala velmi černá budoucnost. ČSSD v její současné formě jako stále úřadující vítěz minulých voleb, působí již delší čas jako boxer v ringu, který je opakovaně počítán a není jisté, zda ještě bude dál pokračovat v boji nebo to rovnou vzdá. V takové situaci přirozeně více osob stranu opouští, než do ní nově vstupuje. Z mladých lidí netáhne až na výjimky téměř nikoho, což je pro budoucnost velmi kritický stav. Nadějných kádrů středního věku socialisté rovněž nemají nazbyt. S takovým potenciálem lze těžko pomýšlet na volební úspěchy.  Pro ČSSD je životně důležité, zda podstatnou roli budou v ní hrát skutečně výrazné osobnosti typu Eduarda Zemana či Jaroslava Musiala - oba nás shodou okolností v letošním roce navždy opustili - http://www.novarepublika.cz/2017/06/zemrel-eduard-zeman-neokazaly-charakter.html, https://www.cssd.cz/aktualne/aktuality/zemrel-vyznamny-socialni-demokrat-jaroslav-musial/

Nebo naopak osoby jako Petr Hulinský, Karel Březina nebo Michal Bortel a mnozí další - http://brno.idnes.cz/cssd-chce-odstranit-michala-bortela-z-kandidatky-fu6-/brno-zpravy.aspx?c=A131018_1989830_brno-zpravy_ekr

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/uklid-prahy-jako-stranicky-byznys-clenove-cssd-vlastní firmy/r~328647c27c2811e7954a002590604f2e/?redirected=1502289056

Tedy osoby, které své členství ve straně využily zejména pro naplnění svých osobních ambicí, aniž by disponovaly potřebnými intelektuálními a morálními vlastnostmi.  Očekávaný volební propad může stranu očistit od prospěchářů a kariéristů a dát jí možnost nového startu. K tomu ovšem potřebuje mít v čele neokoukané, pro veřejnost zajímavé osobnosti. V ČSSD by se muselo změnit mnoho věcí, aby se pro voliče zase stala atraktivní silou, které stojí za to dát hlas - http://vasevec.parlamentnilisty.cz/clanky/zhrouceni-rakoviny-sikana-urazky-proste-peklo, http://denikreferendum.cz/clanek/25593-tradicne-nedemokraticke-primarni-volby-v-cssd.

Miroslav Pořízek

Vyšlo na Vasevec.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.