Výročí mnichovské zrady a následné okupace našeho pohraničí 1. října 1938 láká každoročně k novým počinům historiky, spisovatele, autory, filmaře. A ty, kdo střeží památku obětí, jež si dny před ní a především po ní vyžádaly. Byla to krutá daň za váhavou politiku nevměšování ze strany Anglie a Francie aneb „appeasementu“, jak je dnes zvykem ji používat ne vždy srozumitelným anglickým názvem. S novou knihou „Zvon zrady“ přichází letos nakladatelství JOTA.

Německo nemělo vojenskou převahu

Po bitvě každý generálem a sám autor P. E. Caquet se snaží k tématu stokrát přesýpanému na vahách pro a proti a omílaných hiistorií zapovězených „kdyby“ přistoupit objektivně – a nově. Obzvlášť hodnotné je stanovisko a rozbor v kapitole Přípravy na válku věnovaný bojové připravenosti a síle armád zemí Evropy. V ní naprosto jasně konstatuje, že nešlo o „získání času pro západní mocnosti na dohnání vyzbrojeného Německa“ – běžný názor, který vám občan ať z bývalého „Západu“ nebo našich zemí Evropy odrecituje a je snad nadále v učebnicích. Německo mělo převahu výraznou až v roce 1940 a v letech pozdějších. Anšlusem Rakouska a získáním už jen pohraničí ČSR získalo – zadarmo a darem od západních mocností - obrovskou základnu výroby a začalo ji okamžitě pro vyzbrojení používat. Autor konstatuje, že s pohraničím Českoslovenso ztratilo většinu těžkého průmyslu, hutí a dolů, také surovin. Nenapovídejme – přečtěte si vše sami.

Dodejme, že autor by se o tom dočetl ve starší literatuře české, sovětské i jiné. Ta v jeho zdrojích téměř zcela z pochopitelných důvodů schází. Našel by je i v novodobých knihách českých autorů, ať jde o Válku před válkou Stanislava Motla či jiné. Také v ruských archivech a výroční výstavě dokumentů k Mnichovu. Ale nekritizujme, autor vyvinul velikou snahu českou stranu poznat a rozkrýt tyto horrorové dny pro československý lid a diplomacii jak studiem pamětí Dr. Beneše, Prokopa Drtiny a dalších, tak také rozborem dobového tisku anglického, českého. Také sběrem příběhů pamětníků událostí – především na boje s ozbrojenci německé SdP (strany na území ČSR), a to nejen vylíčením martyria manželů Pardusových v Habartově a zde padlých četníků. Ale také dalších vzpomínek na útěk z pohraničí a oběti těchto dnů. Jak můžeme číst v jeho profilu, autor „spojuje sociální a kulturní historii s diplomacií“ a „věnuje pozornost lidskému prvku a osudům obyčejných lidí“. U mnichovských událostí je to obzvlášť potřebné.

Jak se změnil kurs k Mnichovu?

Další kapitoly Milióny a Poslední rozkazy opět zajímavě skládají obraz minulosti. Ještě pouhých pár dnů před Mnichovskou konferencí, svolanou v podstatě pouhý den předem na 29. září 1938, autor uvádí překvapivá fakta. Prohlášení Francie z 23. září, že „nemohou nadále doporučovat (ČSR), aby nemobilizovali“. A Británie z 26. září, že v případě útoku Německa „Francie přijde na pomoc a Velká Británie a Rusko se bezpochyby postaví za Francii“. Obrat vratké západní diplomacie nastává však téměř vzápětí prohlášením amerického prezidenta Wilsona výzvou k míru za každou cenu.

Kniha dále vyvrací zažitá klišé, že veřejné mínění na Západě nebylo na válku připraveno. Uvádí tehdejší, i když v té době teprve začínající průzkumy. Ty dokazují, že obyvatelstvo západních mocností bylo silně protihitlerovsky naladěné. Všímá si také velmi kriticky proslulé návštěvy lorda Runcimana. Strávené převážně mimo Prahu pobyty na sídlech šlechty a minimálně mapujícímu situaci v terénu, okrajově návštěvě Prahy – jakoby to nebylo sídlo vlády republiky. Nepoměru času věnovanému naslouchání zástupcům sudetoněmecké strany v poměru k rozhovorům s oficiálními zástupci státu. Autor dále sleduje kola rozhovorů a ústupků vlády ČSR straně německé. Následný útěk Henleina ze země označuje za důsledek neúspěchu získat širokou podporu obyvatelstva plánu autonomie pohraničí - tedy odtržení a zabrání jako v případě Rakouska. Rozkrývá jaké bylo ve skutečnosti „úpění“ Němců v ČSR a v neposlední řadě si všímá falešného argumentu práva na „sebeurčení“ německého národa, s kterým se pereme dodnes. Toho, že český Němec nebyl Němcem patřícím a toužícím po německé říši. Ale většinou pochopil rychle svou „historickou úlohu“ po přesvědčivém vysvětlení „šovinistů“ v podobě pánů Henleina, Franka či Goebblese. Stal se Němcem, který dodnes, narozdíl od Čecha, neví, co byla germanizace a že nějaká byla a trvala celá staletí. Těžko vystihnout vše v několika řádcích – kniha vám však nabídne detailnější pochopení.

Vše začalo před anšlusem Rakouska

Shrnuto a podtrženo, knihu stojí za to přečíst a prostudovat. Je rozhodně příspěvkem k porozumění „zvonu zrady“ z Mnichova. Přestože začíná až rakouským anšlusem, často zmiňuje, byť jen okrajově, události předchozí. Zbrojení v německém Porýní, nevhodnost versailleského mírů v podobě plateb reparací žádaných od mladé československé republiky vítězi jako kdyby byla na straně poražených. Územní nároky polské a maďarské, jež se dostaly ke slovu znovu po Mnichovu. Žádosti Sovětského svazu o kolektivní bezpečnost a nefungující snahy Společnosti národů, která nebyla s to rozpor mezi Západem a SSSR a odhodlání bolševické Rusko zničit vůbec překonat. Mnichov je poučením především v tom, že i dnes stojí politici stále proti sobě. V době míru v Evropě – jako před Mnichovem. Kdy honba za politickými body může být zábavou a životní náplní. Když vypukne válka, už jde o trestuhodné zanedbání.

Ale potřebujeme válku, abychom přestali s politikařením a věnovali se především společnému prospěchu a mírové spolupráci opravdu všech? Otázka je stále stejná – jako tehdy před 82 lety.

P. E. Caquet, PhD, profesor Univerzity v Cambridgi je autorem mnoha historických statí a několika publikací se zaměřením na témata mezinárodní politiky 19. a 20. století. Jeho kniha „Zvon Zrady“ vyšla v anglickém originále v roce 2018. Za zmínku stojí, že autor sám žil po deset let v Praze. (Zdroj Internet, stránky MZV ČR a autora)

Milena Městecká
Reprofoto z knihy Zvon zrady