Cíle vládní strany

Turci půjdou volit 7. června, aby rozhodli o složení 550členného Národního shromáždění. Vládní pravicově-konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) vzešlá z Muslimského bratrstva usiluje o čtvrté funkční období v řadě, což se jí zřejmě podaří. Její lídr a bývalý ministr zahraničí Ahmet Davutoglu bude obhajovat premiérský post, který převzal v srpnu 2014 poté, co byl prezidentem 51,8 % hlasů zvolen Recep Erdogan z téže formace. Cílem AKP je získat více než 330 mandátů, aby mohla prosadit změny ústavy referendem nebo ideálně 367 mandátů, aby si tyto změny schválila sama v parlamentu. Podle dvou průzkumů ze začátku května by mohla získat 38,2 – 39,3 % hlasů.

Opozice se obává, že opětovné vítězství AKP povede k dalšímu omezení demokracie a principu dělby moci. Návrh nové ústavy podle AKP počítá se zavedením prezidentského systému a tudíž dalším zvýšením pravomocí Recepa Erdogana, který se netají autoritářskými praktikami. Navíc v roli hlavy státu porušuje ústavní pravidlo působit jako nadstranický neutrální prezident a aktivně se zapojuje do kampaně ve prospěch AKP, což omlouvá tím, že jeho mítinky v regionech jsou organizovány pouze za účelem poděkování veřejnosti za jeho loňské zvolení. V zahraniční politice AKP hodlá prosazovat větší angažovanost na Blízkém východě a v severní Africe a upevnit tak status regionální velmoci. Davutoglu trvá na svržení syrského prezidenta Asada, avšak vůči Islámskému státu tak razantní postoje nezaujímá.

Cíle opozice

Středo-levicová sekulární Republikánská lidová strana (CHP) usiluje o překonání třiceti procent za účelem sestavení koaliční vlády. V průzkumech se pohybuje mezi 28,1 – 30,1 % hlasů. Předseda CHP Kemal Kiliçdaroglu dokonce vytyčil cíl 35 %, což by znamenalo nárůst o 9 % hlasů oproti posledním volbám v roce 2011. Mezi hlavní body aktuálního volebního programu CHP patří zvýšení minimální mzdy a dávek pro handicapované, rozšíření všeobecného zdravotního pojištění na 3,2 milionu lidí v rámci boje s chudobou, podpora práv pracujících a snížení nezaměstnanosti ze současných 10,4 % na 5 %. V zahraniční politice se chce orientovat na Západ, avšak udržet si autonomní pozici. Ve vztahu k Izraeli CHP obvinila AKP, že navzdory protiizraelské rétorice posiluje obchodní vztahy s židovským státem a ve vztahu k EU kritizuje stagnaci přístupových rozhovorů.

Podle průzkumů se do parlamentu dostanou čtyři strany, které překročí poměrně vysokou desetiprocentní uzavírací klauzuli. Kromě dvou výše zmíněných ještě krajně pravicová Strana nacionalistického hnutí (MHP) se 17,1 – 17,8 % a levicová Lidová demokratická strana (HDP) s 10,3 – 10,5 %.HDP ve svém programovém prohlášení žádá zvýšení minimální mzdy, zavedení 35hodinového pracovního týdne, vytvoření ministerstva pro ženy a zavedení 8. března (MDŽ) jako státního svátku, boj proti homofobii, otevření hranic s Arménií, konec investic do jaderné energie a jasně se vymezuje proti prezidentskému systému. V zahraniční politice podporuje kurdský nacionalismus. Hlasy pro strany, které získají méně než 10 %, připadnou jako bonus vítězné formaci. Pokud se HDP dostane do parlamentu, žádná strana pravděpodobně nezíská absolutní většinu.

Možné koalice

Republikáni v dubnu oznámili, že vytvoří koalici s každou stranou, která podporuje nezávislou justici a princip dělby moci. Avšak je vysoce nepravděpodobné, že by strany s natolik rozdílnými programy, jako je krajně pravicová MHP a levicová HDP, mohly pod vedením CHP vytvořit funkční a stabilní vládu pouze na společné platformě odporu vůči politice AKP. Jako pravděpodobnější se jeví pravicová koalice AKP-MHP na platformě tureckého nacionalismu nebo v případě výrazného úspěchu AKP jednobarevná vláda. Čistě teoreticky připadá v úvahu i velká koalice AKP-CHP, ovšem pouze za předpokladu, že by v čele AKP stanul exprezident Abdullah Gül známý svými smířlivými a konsenzuálními postoji, jež kontrastují s Erdoganovými a Davutogluovými názory polarizujícími společnost. Ale to už se pohybujeme v rovině spekulací.

Silná polarizace

Vláda se u opozice netěší žádnému respektu a drsný slovník není ničím výjimečným. K prudké polarizaci došlo zejména v létě 2013 po násilném rozehnání tři měsíce trvajících protivládních protestů v Istanbulu. Nenávist a vzájemné osočování má i podobu fyzických útoků, a to nejen mezi stoupenci vlády a opozice, ale i mezi zákonodárci. 17. února poslanec AKP mrštil židle po kolezích z opozice a pět jich zranil. O dva dny později vypukly v parlamentu další šarvátky s bilancí dvou zraněných poslanců. Opozice nemá v Turecku na růžích ustláno, neboť čelí zaujatým médiím a falšováním výsledků, což se dělo v posledních komunálních a prezidentských volbách. Je tedy otázkou, nakolik budou výsledky červnových voleb odrážet realitu.

Vyšlo na vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele