Od té doby ta zbylá většina té Rady, včetně jejího vedení (tradičně loajálního k vedení té „Četky“) má veliký strach z rozdílných stanovisek, co jsme s kolegou Žantovským byli nuceni podávat k různým usnesením jejich hlasovací většiny.  Po celou dobu – tedy už přes tři a půl roku se ta hlasovací většina snaží, jak může, všemi možnými, ale i nemožnými prostředky, zabránit nám v podávání těch našich rozdílných stanovisek. Nejdříve tvrdili, že jednací řád Rady neobsahuje právo na podání rozdílného stanoviska. Ale to jen prostě a jednoduše vůbec neznali ten svůj vlastní jednací řád. Potom to právo na to rozdílné stanovisko zkusili z jednacího řádu odstranit. Jenže ani to jim nevyšlo. Jedna členka, co před tím dočasně tu Radu „vedla“, jednou při zasedání otevřeně doslova přiznala, že oni mají problém s těmi našimi rozdílnými stanovisky. No, aby ne. Ta rozdílná stanoviska byla v jednacím řádu už spoustu let, ale nikoho z těch dlouhodobě loajálních členů nikdy ani ve snu nenapadlo podat jakékoli své rozdílné stanovisko proti prefabrikátům oné hlasovací mašiny. A když jim tedy to zrušení práva na podání rozdílných stanovisek nevyšlo, tak zvolili postupnou taktiku, a „salámovou metodou“ postupných a nezřídka právně pochybných změn jednacího řádu nám začali to právo na rozdílné stanovisko porůznu ořezávat. Ale ani to jim kdovíjak nešlo. Čili ten jejich přiznaný a stále větší a viditelnější problém si ani tím nijak nevyřešili. A tak jim tedy nezbylo, než ta rozdílná stanoviska nezveřejňovat – čili de facto i de iure v podstatě cenzurovat. Ano – čtete dobře – cenzurovat. Cenzurovat. Cenzurovat …

A to se děje už dlouho – a já se tomu pochopitelně od počátku bráním. Ale marně – jim je to jedno – jednací řád sem, jednací řád tam, zákon / nezákon. Oni to tam mají velmi jednoduché, až prosté. Nikdo z nich nemá ani právní vzdělání, ani praxi (natož pak v oboru mediálního práva). Nikdo z nich tam nemá ani tu mnohaletou zkušenost v oblasti mediální regulace. A to na rozdíl od mé maličkosti, a na rozdíl i od kolegy Žantovského – my oba tu dlouhodobou praxi totiž máme, a to i z jiných a vyšších rad, ale i z akademické sféry, apod. Navíc po svých osobních zkušenostech s předchozím totalitním režimem (v mém případě šlo mimo jiné i o dlouholetou perzekuci, tj. včetně opětovných zákazů výkonu profese, i o různé jiné snahy o likvidaci, co nikdo z těchto dotčených členů této Rady ČTK osobně na vlastní kůži nezažil), takže my s kolegou Žantovským i vlivem těch svých tvrdých životních zkušeností máme schopnost rychle rozeznat nejen cenzuru, i ty další praktiky. A my dva také víme, jaké je to nebezpečí. A my víme, že je nutné s tím nebezpečím bojovat už od jeho zárodku. A máme na to podvědomý reflex, že to už automaticky (reflexivně) děláme. Ať to stojí, co to stojí. A kdo ví (?) možná by se mohlo zdát, že i tím se tam z gruntu odlišujeme, což asi taky (i tam) lidem jejich typu (a jim podobným) prostě a jednoduše už z principu vadí.       
 
Nicméně aktuálně a konkrétně. Na minulém zasedání Rady ČTK, konaném před 3 týdny, čili 23. listopadu jsem byl opět okolnostmi donucen podat svá dvě rozdílná stanoviska. Avšak – v rámci svého už jaksi „zavedeného“ trendu byla obě tato má zcela řádně (a v souladu s platným právním rámcem) podaná rozdílná stanoviska opět cenzurovaná – čili nezveřejněná. A to v přímém a v příkrém rozporu s právem.
Tak například: Podle příslušné dikce ústavního pořádku České republiky platí (a je – respektive musí být právně vynutitelné), že cenzura je nepřípustná. Navíc i podle – alespoň zatím stále ještě platných a obecně závazných zákonů – je svoboda slova a projevu zaručena. Podle zákona také nelze nota bene svévolně omezovat veřejného funkcionáře v jeho právech, ani mu bránit ve výkonu jeho veřejné funkce. A dále – ani podle jednacího řádu Rady ČTK – nelze praktikovat cenzuru (ani jiné omezení) rozdílných stanovisek – jednací řád výslovně stanoví, že podané rozdílné stanovisko musí být součástí zápisu z dotčeného zasedání. A dále ten JŘ stanoví i to, že nelze nijak zasahovat do obsahu rozdílného stanoviska. A stanoví také to, že o podaném rozdílném stanovisku pak už Rada nemůže jakkoliv (čili nijak) rozhodovat, atd. Za obsah a správnost zápisu (tedy i za jeho soulad s platným právním rámcem) nese osobní zodpovědnost předsedající = zde předseda Rady, a s ním i jeho sekretariát.

Avšak – světe div se – opět v rozporu s platným právním rámcem – zveřejněný zápis z dotčeného zasedání Rady ČTK konaného dne 23.11.2021 neobsahuje ani jedno z těch dvou rozdílných stanovisek, co jsem řádně a včas (ve lhůtě podle JŘ) podal – je to zjevně, zcela jasně a prokazatelně v rozporu s danou a závaznou dikcí platného právního rámce. Navíc – jako už tradičně v této Radě – resp. v jejím vedení – ani teď nikdo nic nezdůvodnil, ani nevysvětlil, ani vůbec nic neřešil – jen to zase zcela prostě a jednoduše zcenzuroval. Ostatně, není ani divu – jen velmi těžko by asi ten někdo mohl relevantně zdůvodnit nezdůvodnitelné a vysvětlit nevysvětlitelné. S tím si avšak – pokud vím ze svých osobních zkušeností s předchozí totalitou – ta cenzura nikdy nelámala hlavu.

A stejně jako minule, tak stejně ani dnes, a stejně ani příště tu nelze vyloučit (a stále intenzivněji a stále více) ani to, že by se třeba leckde leckomu mohlo zdát, že by si kdekoli kdokoli důvodně mohl myslet, že i tímto notoricky dlouhodobým porušováním toho platného právního rámce tu někdo už trestuhodně porušuje práva a oprávněné zájmy některých veřejných funkcionářů, a že jim i brání ve výkonu jejich veřejné funkce. A někdo někde by možná při tom třebas (i ze své vlastní zkušenosti) mohl pomyslet na to, že i tady by už brzy mohla přestat ona příslovečná „veškerá sranda“. Ostatně – zdravé jádro tohoto národa si nakonec vždycky ví rady, co si počít – jak s cenzurou, tak i s dalšími projevy bezpráví. A pak to ono zdravé jádro tohoto národa i rychle a nekompromisně řeší. A zpravidla je to tehdy, když „doba otěhotní časem“.