Je tomu téměř šest let, co ruský prezident Putin navrhl Německu “vytvoření harmonického ekonomického společenství, táhnoucího se od Lisabonu po Vladivostok.” Realizace jeho návrhu by znamenala obrovité tržní společenství, jež by propojilo Rusko s EU. Neboli, jak to nazval sám Putin, “unifikovaný kontinentální trh s kapacitou hodnoty v bilionech dolarů.” Tedy dvěma slovy: eurasijská integrace.

Důvod, proč rozbít Ukrajinu

Ve Washingtonu vypukla panika. A další vývoj situace ukazuje, jak se mu Putinovu vizi - ačkoli byla pro německé průmyslníky extrémně lákavá - podařilo sprovodit ze světa kontrolovanou demolicí Ukrajiny.

Jenže před třemi lety v Kazachstánu a posléze v Indonésii navázal na Putinovy návrhy čínský prezident Si Ťin-pching a navrhl takzvaný projekt Jeden pás, jedna cesta (One Belt, One Road - OBOR), tedy projekt nazývaný také Nová hedvábná stezka. Tím se míní podpora geoekonomické integrace Asie a Pacifiku pomocí jejich propojení sítí dálnic, vysokorychlostních železnic, ropovodů, přístavů a optických kabelů.

Hedvábná stezka 21. století

Jde vlastně o ještě ambicióznější verzi eurasijské integrace, jejíž vytvoření se pozitivně promítne do životů dvou třetin světové populace, globální ekonomiky i obchodu. Rozdíl je, že tentokrát má plán za sebou značnou finanční hnací sílu. Tu mu dodává Fond Hedvábné stezky (Silk Road Fund), Asijská banka pro investice do infrastruktury (Asian Infrastructure Investment Bank - AIIB), Nová rozvojová banka BRICS (New Development Bank - NDB), rozvoj obchodu, který zachvátil celou Asii, a také oficiální připojení yüanu mezi měny zařazené do koše pro stanovení hodnoty Zvláštních práv čerpání - tedy “měny” Mezinárodního měnového fondu. Tím je současně yüan uznán za klíčovou měnu, která je vhodná k držení každou centrální bankou států s takzvaně nově se rozvíjejícími trhy (tedy BRICS a spol.).

Na nedávné schůzce G20 v Kantonu ukázal prezident Si, že projekt OBOR (tedy Nové hedvábné stezky) je absolutně klíčový pro čínskou představu o tom, jak by měla nadále probíhat globalizace. Peking sází na to, že většina národů v celé Eurasii by raději investovala do výhodného scénáře ekonomického rozvoje, v němž budou všichni vítězi, než se nechala zatáhnout do strategické hry mezi Spojenými státy a Čínou, v němž, pokud dojde do určitého stádia, nakonec všichni prohrají.

Jenže pro Impérium Chaosu je to naprosto nemyslitelné. Jak by také mohly jeho vedoucí postavy přijmout myšlenku, že Čína vyhrává mocenskou hru zvanou 21. století tím, že v Eurasii buduje jakousi Hedvábnou stezku?

Totální propojenost se stává realitou

Málokdo na Západě si všiml toho, o čem informovaly RT: že schůzi G dvacítky předcházelo ekonomické fórum ve Vladivostoku. V zásadě šlo o další podporu integračního projektu - sešly se zde Rusko, Čína, Japonsko a Jižní Korea. Tato platforma se má brzy propojit s ruským projektem Eurasijské ekonomické unie - což je vlastně jen ruský název pro Hedvábnou stezku.

Všechny plány směřují především k totální propojenosti regionu. Vezměte si například nákladní vlaky, které už nyní propojují Kanton, klíčové město jihovýchodní Číny, s průmyslovým parkem ve Vorsinu poblíž Kalugy. Cesta mezi oběma místy trvá méně než dva týdny, což v porovnání s lodní dopravou znamená úsporu celého měsíce, a současně nabízí obchodníkům výraznou úsporu v porovnání s leteckou dopravou. 

To je jen jedno z mnoha propojení typu “hedvábná stezka”, která vznikají mezi Evropou a Čínou přes ruské území. Dalším, podstatně ambicióznějším projektem, bude přeměna Transsibiřské magistrály na vysokorychlostní železnici - přezdívaná Sibiřská hedvábná stezka.

Rovněž je záhodno si všimnout prohlubující se integrace Číny a Kazachstánu - který je mimochodem také členem Eurasijské ekonomické unie. Bezcelní přeprava na Trans-eurasijské železnici už existuje: trasa vede od Čong-čingu v čínském Sečuánu přes Kazachstán, Rusko, Bělorusko a Polsko až do Duisburgu v Německu. Peking a Astana také rozvíjejí společnou obchodní zónu v Horgosu. A současně začala minulý měsíc výstavba Čínsko-mongolské zóny přeshraniční ekonomické spolupráce, projektu v celkové hodnotě 135 milionů dolarů.

Stezka ústí v Sýrii

Kazachstán dokonce koketuje s myšlenkou Eurasijského kanálu z Kaspického moře do Černého moře a pak dále do moře Středozemního. Je jen otázka času, než mu k tomu některá čínská stavební společnost dodá studii proveditelnosti.

A tak nepřekvapí, že jednou z naprosto neviditelných součástí agendy, kterou prosazuje Washington v Damašku - prostřednictvím obsedantního torpédování jakéhokoli myslitelného příměří, případně neustávající podpory “umírněných povstalců” v Aleppu - je opět rozbití dalšího z možných středisek na Hedvábné stezce. 

Čína a Sýrie už Hedvábnou stezkou jednou propojeny byly - tou úplně původní, která se klikatila skrze Palmýru a Damašek. A před “Arabským jarem” byli syrští podnikatelé zásadně aktivní v I-wu, jižně od Šanghaje, kde je největší velkoobchodní trh s malým spotřebním zbožím. To zde hojně nakupovali, aby ho potom výhodně prodali v Levantu.

“Americké jezero” 

Washington, ovládaný neokony a neo-liberál-kony, je naprosto neschopný, pokud jde o formulaci odvety, nebo alespoň protinávrhu, k eurasijské integraci. Je pravděpodobné, že dokonce i několik jakž-takž inteligentních Američanů rozumí faktu, že “čínská hrozba” vůči USA je ve skutečnosti záležitostí ekonomické moci. 

Vezměte si jen hlubokou nenávist, kterou chová Washington k v základu čínskému projektu AIIB (Asijské banky pro investice do infrastruktury). Ale ať Amerika lobovala, jak chtěla drsně, nezabránilo to jejím spojencům, jako jsou Německo, Británie, Austrálie nebo Jižní Korea, aby se do projektu zapojili.

Pak jsme tu měli zoufalou snahu schválit TTP - obchodní “nohu” plánu “NATO v obchodní sféře”, jenž měl vést k marginalizaci Číny a jehož vojenskou obdobou je “pivot do Asie”. Smlouva měla být třešinkou na jinak dost chuťově nezajímavém dortu Obamovy zahraniční politiky. Jenže TTP tak, jak je, je dnes praktickou mrtvou záležitostí.

Jde o přístup ke zdrojům

Současná geopolitická křižovatka nám dává naprosto jasný signál, že zatímco Americké námořnictvo je schopno otevřené agrese, aby zabránilo Číně ve strategické dominanci v Pacifiku, TTP ji mělo v tomtéž zabránit ekonomicky. 

“Pivot do Asie” byl údajně akcí pro “zamezení čínské agrese”. Jeho autoři prokázali, že jsou neschopní poctivě přiznat, že celá věc je ideologicky úplně neutrální a jde v ní o geopolitiku a přístup ke zdrojům. Spojené státy nepotřebují “zadržet” Čínu. Zato potřebují - a hodně - klíčové průmyslové, finanční a obchodní spojení s nejzásadnějšími asijským centry, aby mohly obnovit, nebo možná spíš vybudovat, vlastní zle pošramocenou ekonomiku.

Jo, to byly časy, když se v roce 1949 generál MacArthur chvástal, že “Pacifik je dnes anglosaským jezerem”. Ještě po konci Studené války byl Pacifik de facto americkým jezerem. Spojené státy narušovaly čínský námořní i vzdušný prostor, kdy se jim zachtělo.

Čína vyhrává s infrastrukturou

Jenže to už neplatí. Namísto toho máme stav, v němž si celá kadetka ve Westpointu s “Thinktank státem ve státě” amerických nevládek namísto spánku přehrává v hlavě obrazy sofistikovaných čínských raket, schopných zabránit Americkému námořnictvu v přístupu do Jihočínského moře. Americké jezero? Na to zapomeňte.

Ale skutečným jádrem problému je, že Čína správně vsadila především na rozvoj infrastruktury - což znamená, že nyní má výjimečné propojení nejen se svými sousedy. To je opravdové společné téma dvacátého prvního století, mnohem důležitější, než takzvaná “bezpečnost”. Koneckonců je to právě infrastruktura, která jakémukoli globálnímu integračnímu projektu zatím ve velké míře chybí.

Takže zatímco Čína posiluje svou roli špičkového vývozce této infrastruktury - od vysokorychlostních železnic po nízkonákladové telekomunikace - takzvaně “nepostradatelný” americký národ je v pasti stoupenců “pivotu”: bezradné, přefouknuté armády, posedlé “zadržováním”.

Rozděl a panuj  

Věci se v Americe politicky už dlouho moc nezměnily. Na konci devadesátých let snil doktor Zbig “Velká šachovnice” Brzezinski o rozpadu Číny zevnitř. Obamova Národní bezpečnostní strategie z roku 2015 dokáže jen nostalgicky opakovat jeho dokonale vyprázdněné představy o zadržování Ruska, Číny a Íránu.

A tak tu máme plno mytologie, která má ta prázdná místa vyplnit - tak třeba “svobodné moře”, které představuje jen eufemistický název Washingtonu pro snahu o nekončící kontrolu nad námořními cestami tvořícími páteř čínského zásobování. Ze stejné líhně je samozřejmě apoptóza “čínské agrese”, která se neustále prolíná s “ruskou agresí” - koneckonců je to logické. Integraci Eurasie, jejímž motorem je spojení Peking-Moskva, je třeba zabránit za každou cenu.

Proč? Protože globální hegemonie Spojených států musí prostě trvat na věky, nekonečná jako síly přírody, smrt a daně (z nichž všech je zřejmě vyňata jen firma Apple, toho času sídlící v Irsku).

Dvacet čtyři let po Manuálu k plánování obrany (Defense Planning Guide) jsou stále aktuální jeho klíčové strategické prvky: “Naším prvořadým cílem je zabránit, aby se znovu vynořil jakýkoli soupeř… zabránit jakékoli nepřátelské mocnosti, aby ovládla region, jehož zdroje by byly - pokud by byly pod jednotnou kontrolou - dostatečné k vytvoření globální moci. Tento region zahrnuje západní Evropu, východní Asii, teritorium bývalého Sovětského svazu a jihozápad Asie.”

Jejda. Teď už se bojí i Zbig “Velká šachovnice”. Jak máme zabránit vzniku těch zatracených hedvábných věcí, když je vytvářejí Pentagonem vytipované “existenční hrozby” Číny a Ruska? Lze udělat jediné: rozdělit a panovat.

Jak jednou mínil popletený doktor Brzezinski, Spojené státy by měly “vytvořit politiku, v níž se alespoň jedna z potenciálně nebezpečných mocností stane partnerem v úsilí o regionální a posléze širší globální stabilitu, čímž se zamezí v rozvoji státu, který je momentálně nejméně předvídatelný a je u něj nejpravděpodobnější, že přestřelí. Momentálně je to Rusko, ale v dlouhodobém horizontu by touto mocí mohla být i Čína.”

To jsou věci. Zdá se, že mu to nějak nevyšlo. Pokud jiný návrh nemá, pak mohu jedině popřát doktoru Zbigovi příjemné noční můry!

Zdroj.