Dunkerk (francouzsky Dunkerque) je přístavní městečko v nejsevernějším výběžku Francie, kousek od belgické hranice. Dnes ten název nikomu nic neříká. S výjimkou Britů a Francouzů. Toto městečko stalo na přelomu května a června 1940 jedním z nejvýraznějších projevů pokračování ničivé britské politiky. Politiky tentokrát už Churchillovy vlády, politiky vyhýbat se v Evropě co nejdéle vojenskému střetnutí s Wehrmachtem i když od září 1939 byla Británie s Německem ve válečném stavu. Politiky, která přivedla Německu pod nůž Rakousko, Československo i Polsko.
Francii vzal Hitler útokem společně s Holandskem, Belgií a Lucemburskem (vojensky to ani jinak nešlo). Před tím, v dubnu 1940, lehce obsadil Dánsko a po operetním britském „odporu“ i Norsko. Na podzim 1940 pak dobyl Řecko a v dubnu 1941 Jugoslávii. V případě obou těchto balkánských zemí sehrála Churchillova Británie trapnou či spíše hanebnou roli. Britská politika se tak v souhrnu stala jedním z významných faktorů nejen vzniku světové války (začalo to v Mnichově), ale především prohlubování Hitlerových vojenských úspěchů v letech 1939 – 1942. Konečnou přítrž těmto nacistickým triumfům učinila až Rudá armáda v lednu 1943 u Stalingradu.
„Natoč mi to pivo tak rychle jak rychle jste zdrhali z Dunkirku“ (častý výrok amerických vojáků v hospodách v jižní Anglii při nácviku invaze do Normandie).
Koncem května 1940, 2 týdny od zahájení útoku na Francii, Hitlerovy tankové útvary obklíčily u Dunkerku přes 300 000 anglických a francouzských vojáků. Přes 200 000 Angličanů a části francouzské armády se nakonec stáhli na pláže u Dunkerku, kde byli neprodyšně izolováni německými vojsky.
Obklíčené jednotky se nijak úporně nebránily. Vlastně se prakticky nebránily vůbec. Prostě čekaly co bude dál. Ve srovnání se zoufalým odporem útvarů Rudé armády, které se dostávaly do obklíčení Wehrmachtu o rok později, po 22. červnu 1941, byla anglo-francouzská obrana u Dunkerku velmi, velmi chabá. Ničím podobným jako třeba sovětskou obranou Brest-litevské pevnosti v létě 1941 se zejména britští, ale ani francouzští vojáci prokázat před dějinami jednoduše nemohou. Což neznamená, že se ve francouzské armádě nenašly jednotky, které bojovaly statečně, nepropadly zmatku ani poraženectví. Ale moc jich nebylo.
Pro ilustraci: britská armáda přišla celkově v bojích ve Francii ( tedy nejen u Dunkerku ) asi o 3 500 zabitých vojáků, cca 14 000 jich bylo zraněno. Na 50 000 jich putovalo do německých zajateckých táborů. Francouzi ztratili ve válce s Německem téměř 60 000 zabitých vojáků, do zajetí jich padly asi 2 000 000 . Je tedy patrné, že britská vojska to s válčením ve Francii – velmi mírně řečeno – nepřeháněla.
Britové zhruba v dubnu 1940 dovršili přesun svého Expedičního sboru do Francie. Přes 200 000 vojáků Commonwealthu se začalo s „Frantíky“ připravovat na společnou obranu proti Wehrmachtu. Jenže britskou politickou elitu Francie v té době moc nezajímala. Právě se totiž zuřivě hašteřila mezi sebou (podobně jako dnes o Brexit) zda má Chamberlain odejít z postu premiéra a kdo ho případně má nahradit.
Vypadá to tak, že kvůli těmto vnitřním hádkám si vláda Jeho Veličenstva snad ani nevšimla, že Hitler chystá přepadení Francie v nejbližší době. Totálně selhala britská (i francouzská) rozvědka. Nacistický útok 10. května 1940 byl pro Paříž i Londýn naprostým překvapením. Z francouzské a britské armády se stali pouzí statisté.
Churchill jako premiér (jímž se stal 10. května 1940) se proto začal znovu věnovat tomu, co dělal už jeho předchůdce Chamberlain. Totiž vyhýbat se boji s Hitlerem a pokud to jde utéct před Němci co nejrychleji. Stažení (rozuměj: útěk ) z Francie začal organizovat už 22. května, 12 dnů po nástupu do úřadu.
Jenže uprchnout z Francie bylo možné jen se souhlasem Hitlera. Jeho tanky držely Britský expediční sbor u Dunkerku pevně v kleštích a bylo jen na nich, jakým způsobem jej kompletně zničí.
Tehdy přišlo Hitlerovo rozhodnutí až dodnes pro historiky všech válčících stran nesrozumitelné. Führer totiž vydal rozkaz svým pozemním silám útok v tomto prostoru zastavit. Definitivní likvidaci britské pozemní armády tísnící se na dunkerkských plážích mělo provést Göringovo letectvo.
Luftwaffe sice útoky proti dunkirkským plážím zahájila, ale jaksi podivně. Skoro by se řeklo bez většího zájmu. RAF se samozřejmě z druhé strany Lamanšského průlivu pokoušela Expediční sbor chránit. Hodnocení vzdušného aspektu evakuace ( Operace Dynamo ) je až dodnes rozporné. Ovšem řeči o „vzdušné bitvě nad Dunkerkem“ jsou přehnané.
Koncentrace britských a dalších vojáků na dunkerkských plážích či přístavních molech byla tak vysoká, že Luftwaffe mohla Brity pobít skoro do posledního muže. Dobře je to vidět v nedávném celovečerním filmu „Dunkirk“ režiséra Ch. Nolana (2017). Z nějakých důvodů k tomu ale nedošlo.
Jistě nebude náhoda, že Hitler se nepokusil evakuaci narušit ani svým válečným námořnictvem. Jeho mocná válečná flotila stejně jako Dönitzovy ponorky v průlivu v tu dobu prostě nebyly.
Hitlerovy tanky na severu Francie nadále odpočívaly. Churchill proto využil nečekanou Hitlerovu nabídku (jinak Führerovo počínání nelze chápat) a začal své vojsko evakuovat. Sám počítal s tím, že se mu – kvůli německému odporu - podaří evakuovat nějakých 40 – 45 000 mužů. Nakonec to bylo přes 200 000 Britů (tedy skoro všichni na dunkerských plážích) a přes 100 000 Francouzů a vojáků dalších národností (včetně několika tisíc Indů).
Do transferu se zapojilo kromě britských vojenských lodí i několik set civilních plavidel z pobřeží jižní Anglie. Od rybářských člunů až po rekreační plachetnice. Civilové tak pomohli zachránit značné množství svých krajanů. Došlo tak k opravdu ojedinělému ztotožnění armády a národa.
Úprk Britů z Francie tak skončil úspěšně. Jenže sami přímí britští účastníci evakuace později říkali, že se vraceli domů s obavami. S pocitem hanby za katastrofální vojenský výprask ve Francii. I s vědomím, že ve Francii nechali podstatnou část výzbroje (hlavně těžkých zbraní) pozemní armády. Např. skoro všechny tanky, které Británie tehdy měla.
K jejich údivu je však anglická veřejnost přijala jako hrdiny. Dunkerk je až dodnes pro Angličany zdrojem hrdosti. Pro Francouze už tolik ne.
A když už jsme u francouzských vojáků: výrazná většina z nich se do Francie velmi rychle po evakuaci vrátila. Převážně přes přístav Cherbourg, který Němci v té době ještě nedobyli. Drtivá většina z nich buď rychle zahynula v bojích nebo – a těch bylo podstatně víc – putovala do německých zajateckých táborů.
75 let po porážce nacistického Německa se stále hledá odpověď na otázku, proč Hitler v létě 1940 Churchilla zachránil. Co je naopak zjevné, jsou důsledky Hitlerovy shovívavosti.
Vůdce především Británii zachoval pozemní armádu. Churchillovi by bez ní zůstalo jen letectvo a námořnictvo. Bez pěchoty se ale válčit nedá.
Hitler také nemohl nevědět, že záchranou britských pozemních sil fakticky znemožňuje operaci Mořský lev, tedy svou vlastní invazi na britské ostrovy. Likvidací Expedičního sboru u Dunkerku, tedy vlastně své pozemní armády, by se Británie stala proti německému vylodění v podstatě bezbrannou.
Když Führer takto hodil Churchillovi záchranný kruh, bylo jeho rozhodnutí zahájit na podzim téhož roku vzdušnou válku s Británií nepochopitelné. Nic totiž nedokládá, že chtěl Anglii porazit jen ze vzduchu. Ale s Mořským lvem přitom už nepočítal.
Ani po téměř 80 letech nám tedy nezbývá než spekulovat co se vlastně stalo. Postavme si třeba otázku proč po Dunkerku britská armáda nebojovala proti Wehrmachtu více než 3 roky v kontinentální Evropě - na hlavním válčišti světového konfliktu s Hitlerem? Proč se Churchill omezoval v tomto prostoru na zpravodajskou a diverzní činnost, s téměř nulovým dopadem na průběh války? Proč po celou tuto dobu Německo jen bombardoval byť stále jasněji viděl, že – bez ohledu na masivní ztráty mezi německým civilním obyvatelstvem - to má jen slabý dopad na morálku německé veřejnosti a ekonomickou schopnost Německa vést válku proti SSSR? A zejména: proč Churchill opakovaně z roku na rok odkládal otevření druhé fronty?
Když už se nakonec rozhoupal a do války v kontinentální Evropě vstoupil, vybral si vojensky sekundární prostor – Sicílii a Itálii. Všichni věděli, že porážkou Mussoliniho a stažením Němců z Itálie Hitler válku neprohraje. To se také potvrdilo. Zdá se, že jediný kdo to tehdy “nevěděl“ byl Churchill.
Poznámka na závěr: útěk Angličanů z Dunkerku zanechal u Francouzů hořkou pachuť. Pocit britské zrady. I proto, že Churchill se neobtěžoval je o zahájení příprav evakuace vůbec informovat.
Trvale krvavou stopu nechal ve franko-britských vztazích další krok Churchilla spojený s pádem Francie. Velitel francouzské flotily kotvící v alžírském (tehdy francouzském) Oranu admirál Darlan zaručil po kapitulaci Francie Londýnu, že flotila nepřejde do rukou Němců. Britskému premiérovi to ale nestačilo. Na jeho pokyn rozstřílely britské válečné lodě francouzské loďstvo v Mers El Kebir necelý měsíc po Dunkerku – počátkem července 1940. Kromě zničených lodí Angličané takto za jediné odpoledne zabili skoro 1 300 francouzských námořníků.
Starší generace Francouzů a řada historiků je navíc toho názoru, že britská rozvědka SOE stojí za vraždou admirála Darlana v Oranu na Vánoce 1942. Americký generál Eisenhower si tím byl natolik jist, že okamžitě nechal vyhodit z francouzského Alžírska všechny pracovníky zastoupení SOE.
Suma sumárum - není se proto co divit, že generál de Gaulle vyloučil účast Britů na osvobození Paříže v srpnu 1944. A že ještě v průběhu 60. let opakovaně vetoval britskou snahu o vstup do EU (tehdy EHS).
Tyhle věci nelze po tak dlouhé době generalizovat. Přesto v souhrnu asi usnadňují pochopení proč je současný francouzský prezident Macron nejtvrdší ze všech členů EU pokud jde o podmínky Brexitu.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV