Dámy a pánové, spoluobčané, vlastenci,

žijeme v čase, kdy se naše civilizace dostala do konfliktu s civilizací islámskou, a rozhodně není jisté, zda se nějaké části naší civilizace podaří přežít. Podle toho, co víme ze západní Evropy, je představitelné, že pražské kostely budou zhanobeny a přeměněny na mešity, že památky na naše vlastní dějiny budou zbourány, že místo zvonů bude zaznívat volání muezzina a že naše tradice a zákony budou nahrazeny islámským právem šaría. Netvrdím, že se to stane, ale rozhodně to je jedna z možností dalšího vývoje.

Když na to upozorňuji, dostávám občas námitku, že proti hodnotám muslimských agresorů prý nedokážeme postavit žádné naše hodnoty. A za těmi námitkami je často představa, že když soupeříme se někým, kdo mentálně setrvává ve starověku, že se musíme vrátit alespoň do ranného středověku.

• Že proti jejich dogmatům musíme postavit naše dogmata
• Proti jejich otroctví musíme postavit nevolnictví
• Proti kamenování postavit upalování

Možná vás napadá, jestli by potom vůbec mělo smysl takovou civilizaci bránit. Ale jde ještě o něco jiného – jestli bychom v takovém případě měli naději na úspěch. Protože tato ultrakonzervativní námitka v podstatě říká: pojďme zahodit to, v čem jsme silní a mnohem lepší, a pojďme se zaměřit na to, v čem je silnější islámská civilizace.

Hájit naší civilizaci, to znamená něco jiného. Znamená to:

• Proti tupému dogmatismu postavit kreativitu a schopnost hledat nová řešení
• Proti despocii postavit skutečnou demokracii
• Proti strachu, který je základní emocí islámu, postavit odvahu
• Proti poníženosti postavit lidskou důstojnost
• Proti nadnárodním mocenským strukturám postavit právo na národní nezávislost
• … a proti otroctví postavit svobodu.

Protože to jsou věci, ve kterých silní jsme. Byli to příslušníci naší civilizace, kteří přenesli myšlenku osobní svobody. Vymýtili z celého světa otroctví. Přišli s myšlenkou národa a národního státu. Svrhávali tyranie, zbavovali se vlastních omylů a budovali nové vědní a technické obory.

Jenže to je jenom část skutečnosti. Pravdou také je, že naše civilizace produkovala i odporné despocie a tyranie. Že o to dobré bylo zapotřebí neustále bojovat, a často přinášet obrovské oběti. Svoboda je květina zalévaná krví vlastenců.

Tak tomu bylo v 15. století, tak tomu bylo v 17. století, a tak je tomu dnes.

O to je skutečný spor. Ne o to, jestli je někdo katolík nebo protestant nebo kvaker nebo hare krišna nebo cokoliv jiného. Nakonec jde vždy o to, jestli stojíme na straně svobody, demokracie, národa, lidské sounáležitosti, otevřenosti a poctivosti. Nebo jestli stojíme na straně opačné.

Jestliže dnes jsou události 17. století prezentovány jako náboženská válka, je férové připomenout, že se našli i katolíci, kteří se postavili proti obludnému totalitnímu projektu, ve kterém se Habsburkové pokusili přeměnit Evropu v jednu obrovskou věznici. A je také důležité připomenout, že oběť, kterou přinesl český národ jako celek a která téměř znamenala jeho zničení, že tato oběť pomohla Evropanům odrazit habsburskou expanzi, a udržet podstatnou část Evropy jako svobodné země otevřené dalšímu vývoji.

Je dobré připomenout, že Habsburkové byli ve 30leté válce poraženi. Že konečná dohoda, podle níž jsou náboženské poměry vnitřní záležitostí každého státu, znamenalo úplné odmítnutí jejich totalitního projektu.

Pro nás to má dnes zvláštní význam, protože to, za co naši hrdinové umírali, je znovu v sázce.

• Umírali kvůli svobodě projevu. A znovu slyšíme od dnešních totalitářů, že svoboda projevu prý musí být omezena tak, aby nezaznívalo nic, s čím oni nesouhlasí. Že by prý bylo příliš nebezpečné, kdyby i buřiči a kacíři mohli svobodně mluvit. Tak jako tehdy chtěli, i dnes chtějí chránit svá dogmata cenzurou, protože vědí, že ve svobodné diskuzi nemohou obstát. I dnes chtějí trestat za vyjádření názoru.
• Naši hrdinové umírali kvůli svobodě zvolit si své náboženství nebo zůstat bez náboženství. A stačí připomenout, kolik lidí v dnešní Evropě bylo zabito nebo žije ve strachu kvůli tomu, že opustili islám.
• Umírali kvůli právu každého národa spravovat své vlastní věci podle svého. A dnes znovu vidíme snahu podrobit národy teroru mezinárodní byrokracie. Zjišťujeme, že jedno velvyslanectví, několik korporací a několik nadnárodních neziskovek má větší vliv na práci vlády a parlamentu než 10 milionů voličů.
• Umírali kvůli zásadě, že i vládce musí dodržovat zákony a že lidé mají právo svrhnout svévolně jednající diktátory. A opět vidíme bruselské mocipány, jak pohrdají právem a spravedlností.
• Umírali kvůli přesvědčení, že národní hospodářství je k tomu, aby byla zvelebována země a ne k tomu, abychom byli krmelcem pro cizí blahobyt. A opět jsme nejvysávanější zemí světa.

Dámy a pánové, sešli jsme se, abychom uctili památku 27 mužů, kteří byli mučeni a umírali za ideály, které jsou svaté i pro nás. Nenávist vůči nim šla tak daleko, že tehdejší vládcové a jejich ubožáčtí přisluhovači je nedovolili pohřbít a zhanobili jejich těla.

Ale nic z toho nemůže nic změnit na tom, že to byli hrdinové. Stejní hrdinové jako parašutisté, kteří bojovali proti stonásobné přesile v kostele Svatých Cyrila a Metoděje.

Nejde ale jen o chvíli vzpomínky. Jde především o to, aby se ta úcta přetavila do našich životů. Aby ta úcta znamenala závazek.

• Závazek podporovat samostatnost této země.
• Závazek stavět se proti všem snahám nadnárodních elit, kde to jenom půjde.
• Závazek trvat na svobodě projevu a nepodstupovat kompromisy.
• Závazek podporovat ty, kdo jsou terčem útoků.
• Závazek nikdy neustoupit.

Tak jako neustoupilo 27 statečných, jejichž hrdinskou smrt dnes připomínáme.

Až do hrdel a statků!

(Proneseno na vzpomínkovém setkání k 399. výročí popravy 27 českých pánů)

(zdroj: petrhampl.com)