Bývalo to tak, že lidé měli určité zájmy. Z těch zájmů vyplývaly jejich názory, a z těch názorů politické přesvědčení. Kdo pracoval rukama, ten potřeboval vyšší minimální mzdu, a od toho vedla cesta někam k sociální demokracii. Kdo seděl v managementu, ten potřeboval snižovat náklady na pracovní sílu, a z toho vyplývala podpora pravicově konzervativních stran. Samozřejmě si to málokdo připouštěl. Většina lidí tvrdila, že je to otázka mravního přesvědčení. Ale vztah mezi sociálním postavením a podporou určitého politického směru byl jasně viditelný. Ano, občas nějaký továrník podporoval sociální demokracii a nějaký dělník podporoval konzervativce, ale takové případy byly vzácné.

Američtí psychologové Rudolph a Hetherington, kteří se tím zabývali v posledních letech, ovšem dospěli k naprosto jinému obrazu. Na začátku jsou lidé fascinováni politickou osobností. Od toho se odvíjí jejich politické přesvědčení, a od toho celkový pohled na svět. Z jiných dat víme, že tomu tak není úplně – vztah mezi sociálním postavením a politickými názory je pořád velmi silný. Nicméně pokud by Rudolph a Hetheringon měli i třeba jen částečně pravdu, byl by to velmi neblahý trend. Znamenalo by to, že propagandistické aparáty získávají takovou sílu, že lidé ztrácejí schopnost sledovat a hájit své zájmy (což by se týkalo všech společenských vrstev). A přechod od třídního pohledu k pseudonáboženské iracionalitě je vždy špatný a nebezpečný. Jde-li totiž o peníze a vliv, je většinou možné vyjednat nějaký kompromis. Jakmile se ze sporu stává záležitost emotivního přesvědčení, hledá se kompromis velmi těžko. Kdo by chtěl obchodovat se svou duší?

(zdroj: petrhampl.com)