Jakoby nestačilo, že státní svátek založení Československé republiky slavíme bez Slováků (Podkarpatskou Rus jsme odepsali již dávno), tento rok se k tomu přidal staroměstský mejdan. Podle jeho organizátorů se Putinův stín vznáší nejen nad americkými volbami, ale i nad Pražským hradem, a tak by strážci pravdy a lásky opět rádi mobilizovali masy. Nejde přitom o tibetského maskota všech neziskových organizací a ziskových revolucí, a již vůbec ne o kanadského strýčka vládní lidovecké figurky. Oba jsou pěšáci, jeden globální, druhý regionální, a tedy nahraditelní; dokonce i dalajláma, jehož image světové morální autority stojící nad mocenskou politikou již dávno vzal za své. Jde o geopolitickou šachovnici střední Evropy, na které Česká republika občas produkuje v transatlantickém orchestru disharmonické tóny. Zásadním problémem se stali oba prezidenti posthavlovské éry, kteří se v mnohých oblastech zahraniční politiky chovají tak, jak to lidé krátce po listopadu 89 očekávali od Havla. Aktuelně jde samozřejmě o prezidenta Zemana, o podobu české diplomacie a politicko-právní osud našeho státu.

Morální mlha a dobrý strýček dalajláma

Aktivistická trojce Herman, dalajláma, Brady spolu s barevným Staromákem samozřejmě vyvolává nad pozadím jejich akčního představení otazník. Celkový kontext událostí na mezinárodním i domácím poli, ke kterému bezesporu patří severoatlantický „Drang nach Osten“ spolu s plány na další americké základny v Evropě, Zemanovo vybočení z transatlantického mainstreamu a tzv. kroměřížská výzva, vyvolává vážné pochyby o tom, že by celá kauza byla dílem souhry náhod a spontánních rozhodnutí. I když tuto otázku ponecháme pro tento okamžik stranou, zůstává zásadní problém celé kauzy: vztah mezi morálkou a právem, ústavou a ulicí. Poměr k němu formuje kvalitu politické kultury, vztah k ústavním institucím a společenskou atmosféru v zemi.

Právní stát a jeho ústavu lze vytunelovat nárůstem moci průmyslově-finanční oligarchie nebo zničit státním převratem. Existuje ale ještě i třetí, subtilní možnost, jak jej postavit mimo hru, a tou je absolutizace interpretování politických událostí morálkou. V ní přebíjí kvazi mravní hledisko vše ostatní, tedy i právo a demokratická pravidla hry. Právní stát se nestává obětí bajonetů nebo politických pučistů popřípadě obojího, nýbrž je podle potřeby postaven mimo hru společenskou „elitou“ národa, která si na základě morální nadřazeností nad všemi ostatními nárokuje politickou exkluzivitu. Tedy něco jako mravnostní policie nebo strážci pravého náboženství v konzervativním politickém islámu. Co je k tomu zapotřebí kromě nároku na absolutní pravdu? Vedle sebestředného přesvědčení o vlastní výjimečnosti finančně i politicky silní sponzoři a zaštítění aurou „nepoliticky politické“, morální autority. Zde nastupují na scénu všechny ty NGOs, myšlenkové fabriky a nadace, ponejvíce za prachy amerických miliardářů a bývalých členů vládních kruhů USA, zde dostává svoji historickou roli takový dalajláma.

Pražádnou roli naopak nehraje narůstající kritika autoritářského stylu panování „svátého muže“ samotnými buddhisty, problém nepředstavují ani jeho úzké přátelství s horolezcem Heinrichem Harrerem, autorem knihy „Sedm let v Tibetu“ a členem SS. Nebo třeba okázalé přivítání nacistické expedice (1938-39) v hlavním městě Lhase tibetskou vládou, která hledala úzké politické vztahy jak k Německu, tak Japonsku. Tento postoj má svoji logiku: proč by měly našim strážcům demokracie, pravdy a lásky vadit sympatie „tibetskych míromilovníků“ pro nácky a japonské militaristy během II. Světové války, když jim aktuálně nevadili a nevadí ukrajinští neonáckové z kyjevského majdanu? A proč by se měli pohoršovat nad masakrováním a upalováním zaživa etnických Číňanů a těch, kteří „čínsky“ vypadali Tibeťany během násilného povstání na jaře 2008? I sympatie pro „multikulti“ má očividně své hranice tam, kde jde o strategické zájmy Západu. Nejde přitom o jakousi intuitivní afinitu naši mravně-politické elity k dalajlámovi, který v jedné osobě spojuje náboženského, politického a v případě potřeby státního vůdce? Její problém spočívá v tom, že masivní PR, které z něj dělá světového mesiáše, přestává celosvětově působit.

Česká absurdní avangarda

Vzhledem k tomu, že morálně-politické revoluce již ve svých „nepolitických“ nálepkách vyčerpaly většinu barev i květin, mohlo by se uvažovat o založení „Hnutí českého dalajlámizmu“. To by mohlo v sobě spojovat všechny atributy postsametových transatlantických hodnot: panství finančních trhů, eurodirektivy i spojenou nádobu s humanitárním bombardováním a nekonečným bojem proti terorizmu. K tomu politicko-ideologický kolorit ritualizovaného „přátelství na věčné časy“ s Velkou zámořskou Sestrou. Politicky nemá sice kromě těchto „hodnot“ co nabídnout, nicméně morální převaha opravňuje nejen k vůdcovství společnosti a moderátnímu přístupu k ústavním osobám (prezident byl zvolen – a co má být? Naší morální povinností je pomatené občany od něj osvobodit!), ale i k vojenským intervencím a válečným tažením, samozřejmě ve jménu „morálky“ trůnící nad mezinárodním právem.

Tento trend zachvátil celou Evropu, ale v Česku vykazuje vskutku specifickou, bizarní podobu. Nejen co se týče masy umělců v roli mravního svědomí národa a mimoparlamentního korektora politiky, ale i majdanovskou rolí televizní stanice Prima, která pořadem „Show Jana Krause“ při příležitosti státního Svátku 28. října sama sebe degradovala na agitační kanál „pražské kavárny“. Tzv. vůdčí média mají i v Německu svoji nezastupitelnou roli při udržování transatlantické morálky obyvatel (problém je pouze v tom, že většina občanů je již nebere vážně), ale takový revoluční potenciál, jaký předvedla Prima, ještě na pořadu nebyl. Možná to souvisí i s tím, že berlínská politická scéna včetně prezidenta je zglajchšaltovanější než ta pražská. V každém případě může česká televize sehrát roli evropské mediální avangardy.

Alespoň něco. Pražský Staromák zatím ještě kyjevský Majdan nepředběhl. Ale kdo ví …

V absurdním dramatu a s morálkou v zádech je možné nabarvit i Hrady. 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.