Zatímco v SRN se kolotoč federálních voleb dotočil (v neděli následují zemské v Dolním Sasku), v Česku se ještě naplno točí. Tak jako v Německu a předtím ve Francii stojí i český volič před zásadní otázkou: jen tak dál, byť pod jinou barvou popř. koalicí barev, nebo skutečnou, reálnou katarzi a politicko-ekonomickou změnu. Ti, kdo panující systém stále ještě považují za zlatý vrchol dějin, si budou opět vybírat mezi „středovými, proevropskými stranami“ s neochvějnou transatlantickou věrností. Kdo ovšem přinejmenším během posledních dvaceti let pochopil, že „politický střed“ dnes není nic jiného než totální podřízení politiky a tedy státu globálním finančním trhům, které usurpovaly nejen reálnou ekonomiku, ale i demokracii a právo, že „proevropský“ je zavádějící synonym pro vsunutí hlavy do chomoutu bruselské totality a že transatlantické spojenectví znamená být pěšákem na šachovnici amerického impéria, ten by se měl zamyslet nad tím, jaké myšlenkové pochody ovlivňují vznik volebních priorit.

Jinak vyjádřeno: ačkoliv si stále více lidí v Evropě uvědomuje, že „politický střed“ je kapitulace demokracie před mamonem, že EU není pro, nýbrž antievropská a že Uncle Sam je ochoten v zájmu záchrany vlastní hegemonie kdykoliv a kdekoliv pouštět světu žilou, přesto se establishment drží u moci. Jak je možné, že např. ve Francii, kde naprostá většina národa nechce další neoliberální „reformy“, bruselský diktát s eurem, konfrontaci s Ruskem a další vojenské intervence, vynesly volby na prezidentské křeslo Macrona, investičního bankéře, který prosazuje právě toto a ve spojení s Berlínem hodlá proměnit Evropu v novodobou digitalizovanou Franskou říši?

Jak to, že většina Němců Merkelovou a její vládu nechtěla a nechce, nicméně přesto ji s největší pravděpodobností bude mít další čtyři roky, jen v jinobarevném hábitu? Ačkoliv jsou ve hře různé „materiální“ nebo chceme-li „fyzické“ faktory (mediální brainwashing, finančně potentní sponzoři, propojení establishmentu se státními strukturami a pod.), včetně rozdílné mentality i politické tradice, tři z nich mají ve světě reálně existující demokracie v různém rozsahu a rozdílné intenzitě obecnou platnost.

Dokud budou fungovat, dokud se jich občané nezbaví, nezbaví se ani těch, které vlastně nechtějí. Vedle otázek procedurálních – ty nyní ponecháme stranou – funguje ve volebním procesu i rovina psychologická. Na ni vedle ideologických stereotypů fungují dva další myšlenkové mechanizmy, které panující systém stabilizují resp. drží nad vodou: volba menšího zla a mýtus tzv. ztraceného hlasu. Obojí v praxi znamená abdikaci na občanské vyjádření autentické politické vůle v rámci zastupitelské demokracie.

Ideologické stereotypy lze v německém prostředí nejlépe demonstrovat na příkladu Zelených. To, že vykazují plus-minus přibližně stejné procento hlasů, ačkoliv mezi původními a nynějšími Zelenými je asi takový rozdíl jako mezi létem a zimou, vděčíme jednak posunu ve vnímání reality díky každodenní mozkové masáži politicky korektním duchem doby (zápas o právo na práci a slušný plat nahradil boj za právo na manželství lesbiček a homosexuálů), jednak tím, že určitá vrstva obyvatel nevolí reálnou, ale mýtickou stranu bez hlubší kritické reflexe.

Přejděme k fenoménu „ztraceného hlasu“, dokreslenému osobním příkladem z roku 2005. Po odstoupení červeno-zelené vlády Schröder-Fischer byly vypsány předčasné volby, špičková kandidátka Unie byla Angela Merkelová. Můj tehdejší kolega, který se obával jejího nástupu k moci, volil SPD, a to přes to, že v minulém vládním období uvedla se Zelenými do života Agendu 2010, největší přerozdělení majetku zdola nahoru od vzniku SRN. V diskuzi mi sdělil, že mu sice sedí víc program Strany Levice (Die Linke), ale s nimi že nikdo ze „středu“ nepůjde do koalice, takže by to byl ztracený hlas ve prospěch „matky Angely“ a CDU. Čtenář si jistě pamatuje, jak vše dopadlo: velkou koalicí na čele právě s touto kancléřkou.

A nakonec zde máme tzv. volbu menšího zla, která jde většinou ruku v ruce s teorií „ztraceného hlasu“. Jelikož se volič dobrovolně vzdá svého nejsvatějšího práva, totiž volit autenticky (tedy odevzdat hlas tomu politickému zástupci resp. směru, který by co nejvíce reprezentoval jeho vlastní postoj), nezbývá mu nic jiného než volit někoho, koho vlastně nechce.

Shrneme-li tuto psychologickou strukturu volební metody, potom zde máme faktickou abdikaci na plnohodnotné uplatnění volebního práva. Jedná se o druh dobrovolného, systémově konformního omezení sama sebe, aniž by panující systém byl nucen sám vstoupit do hry a proti nekonformní politické síle použít omezující nebo dokonce represívní prostředky. V praxi to znamená, že stranické subjekty, které by mohly reálně přivolat právě tu změnu, kterou si dotyčný občan přeje, jsou tím samým voličem drženy mimo přímý, konstitutivní vliv na podobu státu.

V dnešní době zažíváme nejen opětovné babylonské zmatení pojmů, ale i politických vizitek.

Výrazy jako 'humanitární intervence' s česko-havlovskou variantou 'humanitárního bombardování' nebo 'mezinárodní angažmá' se staly orwellovskými nálepkami NATO a EU pro jejich loupežné války. Sociální návrat do 19. století běží pod heslem 'ekonomické reformy' a eso evropského neoliberalizmu Macron proklamoval světu novou 'francouzskou revoluci'. Neoliberální globalisté se zahalili do rétorického hábitu levice, která jim to žere i s chlupama, neboť se sama vzdala politických obsahů. A tato pseudo - či lépe řečeno nepolitika - je nazývána „politickým středem“.

Koho tedy volit?

V dnešní situaci fakticky existuje pouze jedno kvalitativní měřítko volebních programů: buď pod heslem 'jen tak dál' v nepodstatných barevných variantách v rámci neoliberálního politicko-ekonomického systému nebo práce na zachování politického, kulturního a ekonomického fundamentu národní existence. Hlasovat pro „středový“ mainstream, bez ohledu na to, zda se sám označuje za levicový nebo pravicový, znamená hlasovat pro pozvolný odstup Česka z evropských dějin – zcela orwellovsky pod praporem EUropy. V praxi jde o hlas pro vojenské intervence za cizí zájmy, pro postup ekonomického výprodeje země, pro další tunelování demokratického a právního státu.

Kdo se tedy chce doopravdy rozejít s politickým statutem quo, s nepolitickou středokracií, která nehájí zájmy země a jejich občanů, ale finančních trhů a globálně operujících nadnárodních koncernů, pro kterou se imperiální války staly ultimativním prostředkem zahraniční politiky, ten je vyzván odevzdat hlas pro rozchod s NATO a EU, pro obnovení kontroly státu nad financemi a peněžními toky, nad vším, co souvisí s vodním a nerostným bohatstvím, se strategickým průmyslem. Toho lze docílit pouze tehdy, pokud jeho politika nebude omezena nebo dokonce diktovaná nadnárodními institucemi bez transparence, kontroly a demokratické legitimace.

V této souvislosti se některé politické subjekty ohledně členství v EU a NATO dožadují referenda. K tomu krátká poznámka. Předvolební volání po plebiscitech má svůj význam, je však potřeba si uvědomit jedno: ve hře je faktor času a i autentická volba samotná je druh referenda.

Volební výsledek a další cesta České republiky bude tedy záviset od toho, zda se budeme držet zažitých volebních stereotypů, které na dosavadním vývoji nic nezmění, nebo jestli zvolíme skutečnou změnu.

Přitom bychom neměli zapomínat na jedno: i první prezident samostatné Československé republiky T. G. Masaryk byl dlouhou dobu politickým „outsiderem“.

Petr Schnur

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.