Plíživá cenzura

Abych byl upřímný, o svobodě slova jsem moc nepřemýšlel do té doby, dokud jsem se v roce 2007 v Kanadě nestal terčem žalob týkajících se „nenávistných výroků''.

Nemyslím si, že jsem v té době chápal, jak daleko již útok levice na tuto základní západní svobodu došel. V roce 2008, krátce poté, co mé texty staly na lavici obžalovaných v Britské Kolumbii, obviněny z „ohavné islamofobie'', mi několik čtenářů časopisu National Review zaslalo z USA emaily s podivem, co že se to vlastně děje. Říkali mi: „Neblázni, bud' v klidu, co zmůže nějaký pseudo-soud pro lidská práva?'' A já odpovídal, že trestem ze zákona dle Sbírky zákonů Britské Kolumbie o lidských právech by mohlo být to, že Maclean S, nejprodávanější novinový týdeník v Kanadě, a v návaznosti na to jakýkoliv jiný nakladatel, budou mít zakázáno publikovat jakékoliv mé texty týkající se Islámu, Evropy, terorismu, demografie, sociálního státu, multikulturalismu a ostatních příbuzných témat. A že tento zákaz bude trvalý, a navíc rozhodnutí soudu bude mít stejnou váhu jako rozhodnuti nejvyššího soudu. Stal bych se prakticky nepublikovatelným v zemi, ve které jsem se narodil. Teoreticky bych se mohl ucházet o místo baletního kritika nebo psát články o zahradničení, ovsem pokud by se Královský balet ve Winnipegu rozhodl během Vánoc tančit představení s názvem Džihád, musel bych se i této práci vyhnout.

Co mi však na tom celém přišlo podivné, bylo to, jak málo lidem se zdál tento trest podivný. Kanadská vláda si skutečně nejspíš myslí, ze je zcela přirozené, aby stát vydával doživotní zákazy publikování, stejně tak jako si nizozemská vláda myslí, že je přirozené postavit vůdce parlamentní opozice před soud za jejich politické názory, a francouzská vláda si zase myslí, že je vhodné, aby spisovatelé byli souzeni za to, co prohlásily jejich fiktivní postavy. S výjimkou Spojených států takřka po celém západním světě narůstá ochota a snaha státu regulovat veřejný diskurs, a vlastně i ten neveřejný. Lars Hedegaard, ředitel Danish Free Press Society, byl souzen, zproštěn viny, jeho proces byl obnoven a nakonec byl skutečně odsouzen za „rasismus'', a to proto, že v soukromí kritizoval chování Islámu k ženám, ale byl nahráván a nahrávka byla vypuštěna do světa. Reverend Stephen Boissoin byl odsouzen za ohavný zločin napsání homofonního dopisu adresovaného místním novinám. Rozsudek, který vyřkla Lori Andreachuk, agresivní sociální inženýrka a lidskoprávní komisařka státu Alberta, jej odsoudil k doživotnímu zákazu vyjadřovat se jakkoliv „opovržlivě'' o homo­ sexualitě během svých kázáni, V radiu, v novinách nebo dokonce osobních emailech. Povšimněte si onoho právního termínu: nejde o nic nezákonného nebo o nenávist, jde jen o opovržení. Dale McAlpine, praktikující - ano, tušíte správně - křesťan, rozdával v anglickém městečku Workington letáky a bavil se s okolojdoucími, když tu byl zatčen za rušení veřejného pořádku konstáblem Adamsem, důstojníkem pro záležitosti gayů, lesbiček, bisexuálů a transgenderu. Ten totiž zaslechl pana McAlpinea řikat, že homosexualita je hřích. „Já sám jsem gay," prohlásil konstábl Adams. „No, to na tom nic nemění, pořád je to hřích,'' odpověděl pan McAlpine. A tak ho konstábl Adams zatknul za obtěžování konstábla Adamse.