Plíživá cenzura

Abych byl upřímný, o svobodě slova jsem moc nepřemýšlel do té doby, dokud jsem se v roce 2007 v Kanadě nestal terčem žalob týkajících se „nenávistných výroků''.

Nemyslím si, že jsem v té době chápal, jak daleko již útok levice na tuto základní západní svobodu došel. V roce 2008, krátce poté, co mé texty staly na lavici obžalovaných v Britské Kolumbii, obviněny z „ohavné islamofobie'', mi několik čtenářů časopisu National Review zaslalo z USA emaily s podivem, co že se to vlastně děje. Říkali mi: „Neblázni, bud' v klidu, co zmůže nějaký pseudo-soud pro lidská práva?'' A já odpovídal, že trestem ze zákona dle Sbírky zákonů Britské Kolumbie o lidských právech by mohlo být to, že Maclean S, nejprodávanější novinový týdeník v Kanadě, a v návaznosti na to jakýkoliv jiný nakladatel, budou mít zakázáno publikovat jakékoliv mé texty týkající se Islámu, Evropy, terorismu, demografie, sociálního státu, multikulturalismu a ostatních příbuzných témat. A že tento zákaz bude trvalý, a navíc rozhodnutí soudu bude mít stejnou váhu jako rozhodnuti nejvyššího soudu. Stal bych se prakticky nepublikovatelným v zemi, ve které jsem se narodil. Teoreticky bych se mohl ucházet o místo baletního kritika nebo psát články o zahradničení, ovsem pokud by se Královský balet ve Winnipegu rozhodl během Vánoc tančit představení s názvem Džihád, musel bych se i této práci vyhnout.

Co mi však na tom celém přišlo podivné, bylo to, jak málo lidem se zdál tento trest podivný. Kanadská vláda si skutečně nejspíš myslí, ze je zcela přirozené, aby stát vydával doživotní zákazy publikování, stejně tak jako si nizozemská vláda myslí, že je přirozené postavit vůdce parlamentní opozice před soud za jejich politické názory, a francouzská vláda si zase myslí, že je vhodné, aby spisovatelé byli souzeni za to, co prohlásily jejich fiktivní postavy. S výjimkou Spojených států takřka po celém západním světě narůstá ochota a snaha státu regulovat veřejný diskurs, a vlastně i ten neveřejný. Lars Hedegaard, ředitel Danish Free Press Society, byl souzen, zproštěn viny, jeho proces byl obnoven a nakonec byl skutečně odsouzen za „rasismus'', a to proto, že v soukromí kritizoval chování Islámu k ženám, ale byl nahráván a nahrávka byla vypuštěna do světa. Reverend Stephen Boissoin byl odsouzen za ohavný zločin napsání homofonního dopisu adresovaného místním novinám. Rozsudek, který vyřkla Lori Andreachuk, agresivní sociální inženýrka a lidskoprávní komisařka státu Alberta, jej odsoudil k doživotnímu zákazu vyjadřovat se jakkoliv „opovržlivě'' o homo­ sexualitě během svých kázáni, V radiu, v novinách nebo dokonce osobních emailech. Povšimněte si onoho právního termínu: nejde o nic nezákonného nebo o nenávist, jde jen o opovržení. Dale McAlpine, praktikující - ano, tušíte správně - křesťan, rozdával v anglickém městečku Workington letáky a bavil se s okolojdoucími, když tu byl zatčen za rušení veřejného pořádku konstáblem Adamsem, důstojníkem pro záležitosti gayů, lesbiček, bisexuálů a transgenderu. Ten totiž zaslechl pana McAlpinea řikat, že homosexualita je hřích. „Já sám jsem gay," prohlásil konstábl Adams. „No, to na tom nic nemění, pořád je to hřích,'' odpověděl pan McAlpine. A tak ho konstábl Adams zatknul za obtěžování konstábla Adamse.

V zájmu objektivity je třeba dodat, že pan McApline byl zatčen také za obecné obtěžování veřejnosti, nejen za obtěžování teplého policajta. Nikdo z veřejnosti si sice nestěžoval, avšak jak poznamenal konstábl Adams, pan McApline „mluvil příliš nahlas'', takže teoreticky jej mohli slyšet i ostatní. A s takovým chováním se přece musí zatočit, nebo ne? Zatčenému tak byly odebrány otisky prstů a vzorek DNA a na sedm hodin byl uvržen do cely. Když jsem byl malý kluk, tradoval se veřejně takový vtip o záchodcích na Piccadilly Circus. Nesmíte se na nich nikomu dívat do očí, protože záchodky jsou plné směšně přestrojených policistů v bílých rolácích, kteří se snaží zatýkat lidi za nabídku homosexuálního styku. Dnes už je všechno jinak. Policisté by vás nejraději zatkli, jestliže takovou nabídku neuděláte.

V takovém prostředí jsou časem prověřené národní rysy snadno ochromeny.

Jednu generaci zpátky měli dokonce i britští trockisté a marxisté dostatek zdravého anglického rozumu, aby pochopili, že průmyslově sériové práskačství v rámci rodin a kruhu přátel v komunistických státech východní Evropy nebylo zcela all right. Nyní je Anglie jakousi Stasi nad Avonou, zemi, kde i když jste mimo doslech důstojníka pro záležitosti gayů, stačí jen nemístná poznámka v přítomnosti spolupracovníka nebo kamaráda. Čtrnáctiletá Codie Stottová požádala SVOU učitelku ve škole Harrop Fold, jestli by mohla byt přeřazena k jiné skupině v rámci třídního projektu, protože v té její spolužáci mluvili urdštinou a ona jim nerozuměla. Učitelka zavolala policii, která ji odvezla na stanici, vyfotografovala, odebrala ji otisky, vzorek DNA, šperky a tkaničky u bot, poté ji na tři a půl hodiny zavřela do cely a vyslýchala s podezřením na trestný čin veřejné rasové urážky. „Bylo vzneseno vážné obvinění týkající se rasově motivovaného výroku," prohlásil ředitel školy Antony Edkins. Škola prý „nebude tolerovat rasismus v jakékoliv podobě.'' Ve svém prohlášení uvedla manchesterská policie, že „zločiny z nenávisti'' bere velmi vážně a že zacházení se slečnou Stottovoul bylo v souladu s „běžným postupem''.

To opravdu bylo. A v tom je ten problém. Když jsem tehdy v Kanadě já sám narazil, ozvalo se jen velmi málo ortodoxních pravičáku, aby se mě zastalo a řeklo, že myšlenková policie se vymyká kontrole a je potřeba ji zkrotit zákony. Mezi těmi málo byl také Keith Martin, liberální poslanec a příslušník viditelné minority - jak on sám říká: „Jsem trochu víc opálený''. Pro své názory byl on a pár dalších přesvědčených liberálu urážen Warrenem Kinsellou, podřadným mediálním poradcem Liberální strany a chlápkem, který sám sebe pokládá za kanadského Jamese Carvilla. Když se Kinsella vysmíval těmto osamoceným obráncům svobody slova, jaké to asi pro ně bylo být na stejné lodi jako Steyn ... a anti-semité ... a obhájci bílé nadřazenosti? No, jaképak to asi mohlo byt'?

Sám pan Kinsella se nedlouho poté musel poníženě omlouvat „čínské komunitě'' za vtip o kočičích specialitách v jeho oblíbeném čínském restaurantu v Ottawe: dokonce i ti cenzurou a politickou korektností nejposedlejší bojovníci se totiž občas zapomenou a náhodou se zachovají jako normální lidské bytosti. Ještě než byl nucen kvůli oné čínské kočce zatnout zuby, unikla vsak tomuto liberálnímu nádeníkovi, stejně jako tolika jeho souvěrcům, zásadní pointa. Svoboda slova neznamená, že člověk s tmavou pletí a bílý rasista jsou na stejné lodi. Naopak to znamená, že každý z nich má právo na svou vlastní. Naproti tomu kanadské „lidskoprávní'' komise, britský důstojník pro gaye a evropští státní zástupci si mysli, že loď by měla být jen jedna, tj. měla by existovat jen jedna strana debaty. A čím dál otevřeněji tuto myšlenku prosazují.

A tak, když Anders Breivik postřílel desítky svých krajanů, jedinou věcí, která západní levici zajímala, byla příležitost k ještě většímu omezení veřejného diskursu. S radostí se vrhli na patnáctisetstránkový „manifest“, ve kterém Breivik citoval mě, Johna Derbyshira, Bernarda Lewise, Theodora Dalrympla a mnohá další známá jména z podobného okruhu. Citoval ale také Winstona Churchilla, Thomase Jeffersona, Mahátmu Gándhího, Marka Twaina, Hanse Christiana Andersena a mou levicovou krajanku Naomi Kleinovou, autorku protikonzumni knihy „No Logo'' (česky vyšla jako Bez loga, pozn. red.) a dopisovatelku amerického časopisu The Nation a britského deníku Guardian. Jen tak pro zajimavost, mé jméno se objevilo čtyřikrát, jméno slečny Kleinové také čtyřikrát.

Přesto se britská, kanadská, australská, evropská a americká levice (a větší než malé množství podobně smýšlejících Američanů) postavila jako jeden muž a požadovala cenzuru velmi úzkého segmentu Breivikem citované a přitom velice různorodé literatury.

„Nechápu, jak si můžete myslet, že je v pořádku, aby lidé chodili a vybízeli ostatní k zabíjení všech muslimů," posteskla si australská ministryně Tanya Pliberseková na jedné panelové diskusi, „a že to nebude mít reálný dopad na svět.'' Samozřejmě, koneckonců já, Bernard Lewis, Theodore Dalrymple, Naomi Kleinova a Hans Christian Andersen neděláme celé dny nic jiného, než že vybízíme k zabíjení muslimů.

Mluvila tehdy k Brendanu O'Neillovi, osamocenému obránci svobody slova, vystupujícímu v pořadu, kde moderátor, hosté, publikum ve studiu a tweetující posluchači velmi energicky vystupovali ve prospěch větší státni regulace - nikoli však skutku, ale názoru. Žádali cenzuru nejen pro podněcovatele nejrůznějších norských maniaků, ale také pro Ruperta Murdocha. S různou intenzitou se vyslovovali pro to, aby vláda začala konat a „postavila média do latě''. A kdože tu lat' určí? No přece samotná vláda. Jestli se tak u protinožců stane nebo ne, to nevím, ale v Londýně je dnes britská vláda aktivně vyzývána k cenzuře tisku - poprvé po čtyřech staletích.

Jak jsme se v této situaci ocitli? Když začaly mé potíže v Kanadě, někdo mi tehdy připomněl postřeh amerického spisovatele Heywooda Brouna:

„V klidných dobách, kdy se zrovna nebrousí meče, má svobodu slova rád každý.'' Myslím, že je to zcela naopak. Západ se rozhodl vzdát se svobody slova právě v době, kdy se žádné meče nebrousily. Zhruba před 40 lety nastal moment, kdy se nám zdálo, že všechny velké otázky a problémy jsou již vyřešeny. Nemělo být již žádných Třetích říší, žádných fašistických režimů, žádného antisemitismu. Pokrokové sociální demokracie směřovaly nevyhnutelně sluncem zalitou cestou do mírumilovného království multikulturalismu, a tak se některým lidem zdálo zcela rozumné zavést kodexy politicky korektního vyjadřování a myšlenkové zločiny, které by zametly se zbytky minulosti. Kanadské „lidskoprávni'' tribunály byly původně vytvořeny za účelem řešení diskriminace V zaměstnání a bydlení. Jenže Kanaďané nejsou příliš nenávistným národem, takže té diskriminace moc nebylo, a tribunály tedy pokročily k soudnímu stíhání „nenávistných projevů''. Šlo o neliberální prostředek, jenž měl být využit v zájmu liberalismu. Pár neonacistických ubožáků bydlících v pronajatých sklepních bytech roznáší okopírované rasistické letáky po telefonních budkách? Nebojte se, my ty extrémisty posbíráme a oni vás už nebudou vice obtěžovat. Je to jen pár vzpurných primitivů, kteří odmítají jít s dobou. Vůbec se tím nevzrušujte. A rozejděte se, občané, tady není nic k vidění.

Jestliže akceptujete to, že stát má právo kriminalizovat popírání holocaustu, připouštíte toho až příliš mnoho. Nemám na mysli jen něco konkrétního: Výmarská republika byla skutečným prototypem Trudeaupie plná zákonů o „nenávistných projevech''. Patnáct let předtím, než přišli k moci nacisté, došlo v Německu k více než 200 trestním řízením ohledně „antisemitských výroků''... a všichni víme, kolik dobra to nadělalo. Ovšem daleko důležitější než praktická zbytečnost těchto zákonů je předpoklad, který tímto myšlením činíte: připouštíte, že stát, který postaví jeden názor mimo zákon, se s tímto spokojí a nebude pokračovat v dalších zákazech.

Jak je dnes jasné, není tomu tak. Omezování svobody slova podrývá základy spravedlnosti, včetně jejího základního kamene: rovnosti před zákonem. Když dojde na svobodu projevu, Britanie, Kanada, Austrálie a Evropa jsou čím dál tím méně územími práva a namísto toho jsou zeměmi jednotlivých mužů a žen, heterosexuálů a homosexuálů, muslimů a nevěřících, jejichž práva před zákonem se liší dle toho, jakou kombinaci těchto různých identit představují.

Když Guy Earle vystupoval v jednom vancouverském komediálním klubu, rušily jeho představení dvě opilé provokatérky, a tak se rozhodl je uzemnit. Kdyby byl býval řekl to, co řekl, mně nebo Johanu Goldbergovi, byli bychom neměli žádný nárok na odškodnění. Naneštěstí pro něj to řekl dvěma opilým provokatérkám lesbické orientace, takže ty jej obvinili z homofobních urážek a on musel zaplatit pokutu 15 000 dolaru. Kdyby se kolem Driftwood Brach Bar na ostrově Wright, kde v rámci probíhající oldies night zpival Simon Ledger píseň Kung Fu Fighting, procházeli John O'Sullivan a Kathryn Lopezová, neměli by žádný důvod ke stížnostem - dokonce ani kdyby vystoupil s rozšířenou taneční verzí. Jenže namísto toho procházeli kolem Číňané, a tak byl pan Ledger zatknut za rasismus.

V takovém světě nemají slova žádný společně sdílený smysl. Zpívat si „byli to dva funky Číňani z jednoho funky chinatownu'' (text písně Kung Fu Fighting, pozn. překl.) je totiž legální nebo nelegální podle toho, kdo vás náhodou zrovna uslyší. Nyní uvedu můj oblíbený příklad podobného způsobu myšlení, kdy stejná slova mohou dokonce být důkazem pro dva odlišné zločiny z nesnášenlivosti. Ikbal Sakraní je muslimem tak „umírněným"', že byl dokonce britskou královnou pasován na rytíře. Generálni tajemník Muslimské rady Británie sir Ikbal řekl v rozhovoru pro BBC, že homosexualita je nemorální, neakceptovatelná, šíří nemoci a poškozuje samotné základy společnosti. Skupina reprezentující zájmy gayů podala stížnost a sir Ikbal byl vyšetřován jednotkou Scotland Yardu pro bezpečnost v komunitách pro podezřeni ze „zločinu z nesnášenlivosti"' a „homofobie''.

Nezávisle na tom, ve stejnou dobu, otiskl časopis asociace GALHA (Gay and Lesbian Humanist Association) text, ve kterém byl islám nazván „pitomou doktrínou'' rostoucí „jako rakovina'' a hluboce „homofobni"". Londýnské fórum pro zločiny z rasové nenávisti proto požádalo Scotland Yard, aby vyšetřoval asociaci GALHA, jestli se nedopustila „islamofobie''.

Chápete to? Jestliže muslim řekne, ze islám je proti homosexualitě, Scotland Yard ho začne vyšetřovat pro podezřeni z homofobie. Jestliže ale gay prohlásí to samé, tedy že islám je proti homosexualitě, Scotland Yard ho začne vyšetřovat pro podezřeni z islamofobie.

Dva muži říkají přesně to samé, ale oba jsou vyšetřováni kvůli jiným zločinům z nenávisti. Na druhou stranu by si oba mohli navzájem zpívat Kung Fu Fighting cely den kolem dokola a nešlo by o zločin, dokud by do místnosti nevstoupil párek Číňanů.

Jestliže nejste gay nebo muslim nebo Číňan, možná se nyní sebe sama ptáte, jak byste se mohli přidat k nějaké takové skupině? Koneckonců, jestliže stát vytvoří lidské právo na to cítit se uražen a toto právo poskytne jen členům jistých zájmových skupin, zcela jasně tím podporuje členství v těchto zájmových skupinách. Andrew Bolt, přední australský novinář, byl kdysi šokován velmi zřetelnou „nečernosti'' mnoha prominentních australských „černochů'' a napsal sérii článků na téma oportunismu při výběru identity. Nyní je popotahován po soudech a pranýřován jako „rasista'', protože „rasismus'' jako termín již degeneroval a nyní se vztahuje na každého, kdo se tohoto tématu jen dotkne. Ovsem jestliže zákon dává jistým skupinám zvláštní privilegia, je jistě legitimní otázkou pro veřejnou debatu, jak budeme definovat členství v těchto různých skupinách.

Jednou z velmi silných stránek zvykového práva byla jeho obecná nechuť ke skupinovým právům, protože rozhodující menšinou byl vždy jednotlivec. Jakmile vytvoříte kolektivní práva, bude třeba dramaticky silnější státní moc, která bude schopna vystupovat jako prostředník v rámci hierarchie různých skupin poškozených. Ve světě islamofobních gayů, homotobních muslimů a bílých černochů by se dalo očekávat, že se cely ten humbuk zhroutí pod tíhou vlastní absurdity.

Namísto toho se zákony ohýbají podle těch, kteří tyto absurdity berou vážně. V jedné z nejstarších svobodných společností světa nyní stát nezprostředkovává dialog za účelem sociálního smíru, ale raději znásilňuje rozum, zákony a svobodu čím dál nesmyslnějším způsobem tak, aby utišil ty, kteří by mohli své rozhořčení vyjádřit neverbálně. Vezmeme si příklad Elisabethy Sabaditsch-Wolffove, vídeňské ženy v domácnosti, která žila v několika muslimských zemích. Byla předvolána před rakouský soud za to, že nazvala Mohameda pedofilem, protože naplnil své manželství (tj. měl pohlavní styk) se svou nevěstou Aisou, když jí bylo devět let. Paní Sabbaditsch-Wolfova byla shledána vinnou a byla ji uložena pokuta 480 euro. Soudce svůj rozsudek zdůvodnil opravdu úchvatně: „Pedofilie nebyla fakticky správné označení, protože správně to znamená sexuální orientaci, která je výhradně nebo především zaměřena na děti. V případě Mohameda to neplatí. S Aisou zůstal v manželském svazku, i když jí bylo osmnáct.''

No, vida. Takže dle rakouského zákona není člověk pedofil, jestliže připraví o panenství děvče z druhé třídy základní školy, ale zůstane s ni až do střední. Zřejmě to má byt lákadlo pro turisty, kteří plánují cestování po Alpách. Nebo jde zase o jedno z těch rozhodnutí spravedlnosti, které neplatí pro všechny?

Západní vlády již na této cestě zašly příliš daleko. „Vznešená myšlenka tzv. boje proti rasismu se pomalu mění v ošklivě falešnou ideologii,'' pro­ hlásil v roce 2005 francouzsky filosof Alain Finkielkraut. „A tento anti­ rasismus bude pro jednadvacáté století tím, čím byl komunismus pro století dvacáté: zdrojem násilí.'' Naprosto s ním souhlasím. Zkusme předpokládat, za účelem diskuse, že rasismus, homofobie, islamofobie, urážlivé výroky a zlé myšlenky jsou špatné. No a co?

Jakkoliv špatné mohou být, tisíckrát horši je přeci to, že stát je všechny kriminalizuje a zavádí kvůli tomu režim, který nás má donutit, abychom se tomu bezpodmínečně podvolili. Než tohle, raději si vyberu Mohamedovu devítiletou nevěstu, která zpívá Kung Fu Fighting, urazí dvě lesbičky a vrací kočičí jídlo v čínské restauraci.

Jak napsal John Milton ve svém díle Areopagitica v roce 1644: „Dejte mi svobodu vědět, říkat a svobodně argumentovat, tak jak mi velí svědomí. Tot' svoboda nade všecko.''

Anebo, jak mi řekl jeden obyčejný Kanaďan, když jsem bránil svobodu slova před parlamentem Ontaria: „Dejte mi právo svobody slova, a já si jím zajistím všechna má práva ostatní.''

Obráceně řečeno, jestliže si necháte vzít své právo svobody slova, jak jim zabráníte, aby vám nevzali i ta ostatní?

(Z anglického originálu „Gagging Us Softly'', publikovaného v časopisu National Review 29. srpna 2011, přeložil Aleš Kuna. Vyšlo v Bulletinu Občanského institutu č. 246, Praha, 2012)