Zkušenost zúročil například v knize Na dně v Paříži a Londýně. Po roce 1936 se jako dobrovolník zapojil do španělské občanské války, kde bojoval na vládní straně v jednotkách milicí POUM. Zážitky z působení ve španělské občanské válce popsal v knize Hold Katalánsku. Do roku 1940 psal recenze na knihy pro Nový anglický týdeník. Druhé světové války se neúčastnil kvůli vleklé tuberkulóze. V roce 1940 zahájil práci pro BBC a svými komentáři přispíval do novin a časopisů. Toto zaměstnání opustil v roce 1943. Těsně před svou smrtí roku 1949 napsal svůj nejznámější román 1984. Zemřel na tuberkulózu ve věku 46 let. Jeho knihy a eseje se netýkají jen politiky, ale komentují život své doby a zabývají se sociálními tématy. Magazín The Times ho v roce 2008 zařadil na druhé místo v seznamu 50 nejvýznamnějších britských spisovatelů od roku 1945.

Dystopický román 1984 se stal ikonou anti-totalitárního myšlení. Orwella zakazovaly všechny režimy, které se bály svých obyvatel, ať už v minulosti českoslovenští komunisté, nebo v současnosti američtí progresivisté, kteří Orwella už zase vyhánějí z knihoven a studoven, protože dobře vědí, že Orwell ve svém díle velmi přesně vyjádřil podstatu totality jako „vyvlastnění člověka“.

Nadčasová platnost Orwellových myšlenek se opakovaně připomíná s krutosté nepříjemně autentickou. Proto jsme dnes vybrali do našeho cyklu celistvý text, dodatek k románu 1984, který se zabývá mocensky motivovaným znásilňováním jazyka, řeči a skrze ně samo myšlení jednotlivce v soukolí systému. Orwell v tomto bádání nebyl samozřejmě osamocen. Nejvýrazněji do studia deformace řeči jako mocenského nástroje pronikl ve své knize LTI – Jazyk Třetí říše významný německý filolog Viktor Klemperer. V českém prostředí věnoval jazyku jako nástroji politické komunikace ve své studii Psychologie propagandy značnou pozornost František Marek. A z podobných kořenů, byť v literární metafoře, roste i známé „ptydepe“ z Havlovy hry Vyrozumění. Čtěme tedy dnes prorocké věty George Orwella a přemítejme, co nám tak asi mohou připomínat.

Principy novořeči

Novořeč byla oficiálním jazykem Oceánie vytvořeným pro ideologické potřeby Angsocu neboli anglického socialismu. V roce 1984 téměř ještě nikdo nepoužíval novořeč jako jediný prostředek dorozumění ani v hovorové ani psané řeči. Psaly se v ní úvodníky Timesů, ale to bylo náročné umění, které ovládali jen odborníci. Předpokládalo se, že novořeč nakonec nahradí starořeč (neboli spisovný jazyk) někdy v roce 2050. Zatím získávala soustavně půdu a členové Strany záměrně používali novořečových slov a gramatických vazeb stále častěji v každodenních projevech. Tato verze novořeči byla prozatímní a obsahovala mnoho přebytečných slov a zastaralých tvarů, které měly být později potlačeny. My se zde budeme zabývat její konečnou, zdokonalenou podobou, jak je zachycena v Jedenáctém vydání slovníku.

Novořeč nebyla vytvořena pouze k vyjadřování světonázorových myšlenkových postupů vlastních oddaným stoupencům Angsocu, nýbrž proto, aby znemožnila všechny jiné způsoby myšlení. Záměr byl ten, že až si novořeč všichni jednou provždy osvojí a starořeč bude zapomenuta, stane se kacířské myšlení – to jest myšlení, které se odchyluje od zásad Angsocu – doslova nemyslitelné, aspoň v té míře, v níž je myšlení závislé na slovech. Slovní zásoba novořeči byla vytvořena tak, aby poskytovala přesné a často velmi propracované výrazivo pro každý pojem, který by člen Strany chtěl slovně vyjádřit, a přitom vylučovala všechny ostatní významy a také možnosti dospět k nim nepřímými metodami. Toho se dosáhlo částečně vytvářením nových slov, ale hlavně eliminací slov nežádoucích a všech jejich neortodoxních významů. Pokud to šlo, byla slova zbavena všech druhotných významů. Uveďme jeden příklad za všechny. Slovo svobodný, prostý něčeho, v novořeči ještě existovalo, ale mohlo se ho použít jen v takových výrocích jako „Tento pes je prost vší“. Nemohlo ho být použito ve významu nezávislý, samostatný, volný, ve smyslu intelektuálním a politickém, protože politické a intelektuální svobody už dávno neexistovaly ani jako pojmy, a proto pro ně neexistovalo adekvátní pojmenování. Byla potlačena slova jednoznačně kacířská. Kromě toho redukce slovní zásoby se stala sama sobě cílem. Žádnému slovu nebylo dovoleno přežít, pokud bylo možné se bez něj obejít. Novořeč nebyla naplánována proto, aby se rozsah myšlení zvětšil, nýbrž aby se zmenšil, a tomu účelu nepřímo sloužilo maximální okleštění výběru slov.

Novořeč vycházela ze současného jazyka, i když mnohé věty v novořeči, i ty, které neobsahovaly nově vytvořená slova, by byly sotva srozumitelné anglicky mluvícímu člověku našich dnů. Slova novořeči byla rozdělena do tří odlišných skupin nazvaných Slovní zásoba A, Slovní zásoba B (které se též říkalo slova složená) a Slovní zásoba C. Bylo by jednodušší pojednat o každé skupině zvlášť, ale gramatickými zvláštnostmi tohoto jazyka se můžeme zabývat v části věnované Slovní zásobě A, protože stejná pravidla platí pro všechny tři kategorie.

Slovní zásoba A. Slovní zásoba A obsahovala slova potřebná v každodenním životě k pojmenování takových věcí, jako jsou jídlo, pití, práce, oblékání, chůze, jízda vozidly, zahradničení, vaření a podobně. Tato slovní zásoba se skládala téměř výhradně ze slov, která jsou běžná i nyní, jako třeba zasáhnout, běžet, pes, strom, cukr, dům, pole, ale ve srovnání se stavem slovní zásoby současného jazyka byl jejich počet krajně redukovaný, přičemž jejich významy byly omezeny daleko přísněji. Byly z nich vymýceny všechny dvojsmysly a významové odstíny. Pokud se toho dalo dosáhnout, bylo novořečové slovo v této skupině pouze staccatovým zvukem, který vyjadřoval jeden jasně vymezený pojem. Slovní zásoba A byla naprosto nepoužitelná v literární tvorbě nebo v politických či filosofických diskusích. Byla určena výlučně k vyjádření jednoduchých, účelových myšlenek, které se vázaly ke konkrétním věcem nebo fyzickým úkonům.