Jeho kniha Poslední eseje z roku 2005 bývá považována za jedno z klíčových děl polistopadové doby; svého času jsme na tomto místě z ní přinesli také ukázku. Dnes jsme otevřeli knihu Předpotopní úvahy, která reflektuje mj. časy před- i polistopadové. Vybrali jsme nedlouhou, ale výstižnou a v mnoha směrech stále živou stať o aroganci moci. Až si ji přečtete, pusťte si zprávy České televize. Hned budete rozumět ještě lépe tomu, v čem žijeme.

Vzestup arogance

Nejen na Karlově mostě, ale po celé zemi se rozlézá bezduchost a její jméno je arogance. Arogance má mnoho podob. Je arogance vítězů, kterým zachutnala moc a hlava se jim zatočila tak, že nevědí, co dělají a mluví. Je arogance podlézavých ustrašenců a kariéristických dravců. Je arogance těch, kteří neumějí poděkovat za pomoc a podporu. Ale nejstrašlivější je arogance, která nemá úctu před ničím a její nenávist sahá za hrob.

1) O vztahu většiny a menšiny vedou odedávna spor praktici i teoretici. Kdo určuje chod dějin a kdo vládne ve společnosti – většina nebo organisované menšiny? Je hlavním aktérem většina, zvaná masy, veřejnost, průměrnost, anonymita, či menšina nejlepších, kteří si říkají aristokrati, strana, vzdělanci, politici z povolání, „výkvět“ národa? Řeknu-li: většina mlčí, většina se odmlčela, většina byla umlčena, je významový rozdíl všech tří výroků na první pohled zřejmý. Ale za sémantickou diferencí vět se skrývá rozlišnost dějinných situací, a dokonce sám průběh dějin. Dějiny jsou sled událostí, kdy většina dlouho mlčí, náhle promluví a stejně rychle a neočekávaně se zahalí do mlčení, nebo je na kratší či delší dobu umlčena. Většina promlouvá dvojím způsobem: buď vyjde do ulic, nebo je čas od času pozvána k volebním urnám. Co však může a má dělat většina v mezidobích, v oněch čtyřech či pěti letech, které oddělují jedny volby od druhých? Má trpělivě vyčkávat, aby svoji dnešní nespokojenost vyjádřila až zítra, kdy již bude pozdě, protože věci budou rozhodnuty bez ní?