O POLITICE

Kdybychom dali na to, co se o politice říká a píše, bylo by možno ji definovat asi takhle: Politika je to, co dělají politikové nebo ti, kdo se jimi chtějí stát; politikové pak jsou zvláště k tomu účelu se přihlásivší osoby, jež jsou placeny za to, že dělají politiku; vlastním účelem politiky je poskytnout těmto osobám stálé zaměstnání nebo ukojení jisté ctižádosti; my ostatní pak na to platíme.

Politická činnost provozuje se toliko v parlamentě, v klubovnách a na veřejných i důvěrných schůzích. Provozování politické činnosti je vázáno na koncesi, kterou udělují politická grémia zvaná Strany. Mimo Strany není žádné politiky.

To asi je představa, kterou má o politice průměrný nespokojený občan naší republiky; neříkám, že ta představa je bezdůvodná, ale je trochu neúplná. Nikdo z nás si neklade otázku, je-li nebo může-li vedle toho být ještě nějaká jiná politika v daleko širším a obecnějším smyslu, politika, na které máme nebo můžeme mít jakýsi podíl všichni; není-li například něco, co bych nazval soukromý osobní politický život a osobní politická iniciativa. Jsme velmi sytě nespokojeni s politikou politiků; reptáme plni hořkosti, ale to se rozumí, máme tím asi tolik vlivu na běh politiky, jako bychom měli na směr větru. To vše může být v pořádku, ale je to trochu málo. Pro svou osobu naprosto netoužím dělat politiku, ale silně bych si přál politicky žít. Nemyslím, že k tomu stačí politické krédo, byť se našlo sebeandělštější; i kdybych byl nadšeným stoupencem politické strany Cherubů, není toto nadšení ještě pražádný politický život.

Říká se, že u nás je veřejný život přepolitizován; patrně ano, ale náš osobní život není ještě vůbec zpolitizován; ještě jsme neobjevili, že naše vlastní neplacená životní praxe je nebo může být realizováním jistých politických úkolů. Býti občanem, už to je nebo může být jakási politická aktivnost; záleží jen na tom, jakými jsme občany.

Mluvíme-li o politice, myslíme tím vždycky jen poslance a politické profesionály; nikdy to slovo nevztahujeme na sebe samy. Řekl bych, že při vší kritice nesmírně přeceňujeme politiky a velmi podceňujeme svou vlastní politickou funkci. Každá užitečná práce je politická. Šije-li švec boty, které nás tlačí, zhoršuje tím makavě poměry beztoho dosti dezolátní; a šije-li k tomu příliš draho, zhoršuje je dvojnásob. Politický smysl každé práce je dělat ji tak, aby tím pokud možno získal život těch ostatních. Kdybychom řekli, že politika je péče o veřejné blaho, tedy švec pečuje o veřejné blaho především dobrými botami a řezník dobrým masem; jejich politické ideály jsou pro veřejné blaho jaksi méně důležité. Já nevím, čím vy jste; ale jste-li odsouzen dělat takovou práci, že pro veřejné blaho je zcela lhostejno, dělá-li se dobře nebo špatně, ochotně nebo neochotně, nebo nedělá-li se vůbec, pak vás, pane, lituju; musí to být otrava. Ale je-li vaše práce taková, že jí můžete rozmnožit úhrn statků nebo zvýšit úroveň života ku prospěchu hodně mnoha lidí, pak, pane, jste politicky velmi aktivní. Řekl bych, že ideál demokracie je součinnost odborníků. Dnes sice ještě platí moudré slovo, že demokracie, toť diskuse; ale diskusi pěstujeme obyčejně jenom tehdy, když nevíme docela přesně, co se má dělat. Diskutují-li doktoři, má-li nebo nemá-li se řezat určitý případ apendicity, svědčí to o tom, že jejich lékařská jistota není ještě úplná. Nepřáli bychom si, aby dělníci diskutovali, spadne-li náš dům; ve věcech života je nám milejší nesporná jistota.

Zatím však rozumíme demokracii v tom smyslu, že mám-li to tak říci, zedníci diskutují, má-li se řezat slepé střevo. Až získáme ve velmi četných oborech života rozsáhlejší zkušenosti a nesporné jistoty, ztenčí se podstatně oblast možných diskusí a tím i melhubovské politiky; ale jediná cesta k tomu je právě získávat zkušenosti a pokoušet se o potřebné jistoty. Avšak takové věci leží ve směru všeho druhu užitečných prací a nedají se objevit diskusí ani hlasováním.

Loajálnost, to je jiný politický úkol, který ještě není dostatečně objeven. Jakpak bych vám to řekl? Například v Anglii (teď řeknete, že jsem anglofil, ale to nevadí) mne nejvíc překvapilo, že tam na železnicích nemají strážní domečky; patrně tam mlčky předpokládají, že nikoho nenapadne položit na koleje dynamitovou patronu nebo odšroubovat kolejnice. U nás ve všech našich institucích a řádech spíše mlčky předpokládáme, že v každém člověku je víceméně vyvinuta náklonnost odšroubovávat kolejnice nebo klást dynamitové patrony tam, kam nepatří. Chodíme po zuby ozbrojeni jakousi nedůvěrou a nepřátelstvím ke všemu, co má dvě nohy, a také se podle toho chováme. Loajálnost se nezačíná poměrem k státu, nýbrž poměrem k člověku; to je sám základ vší politiky a důležitější vyhlášení lidských práv než sebelepší ústava.

Ovšem je jakýmsi zvykem odkazovat veškeru žádoucí změnu mravů příštím generacím. To se rozumí, nikdo z nás nemůže změnit svět, ale může aspoň trochu změnit sebe sama. Všechny velké politické ideály, ať je to demokracie nebo socialism nebo co jiného, nejsou jenom věcí přesvědčení, nýbrž také (a hlavně) věcí mravů.

Máme víceméně všichni plnou hubu demokracie, ale myslím, že bychom byli ve značných rozpacích, kdybychom měli kteréhokoliv večera říci, co jsme toho dne udělali zřetelně demokratického. Většina politických ideálů vyjadřuje naše očekávání toho, co má kdesi nahoře udělat vláda nebo parlament, ale celkem velmi slabou představu toho, co máme tady dole dělat my. Mluvíme o zájmech společnosti, o společenském řádu, o veřejnosti a jiných takových věcech; ale společnost není něco mimo nás, společnost je především styk lidí; společnost je jméno pro všechny hodnoty, které máme společné s ostatními lidmi. Každá politika, ať je jakékoli její jméno, má se ověřit především tím, že zvyšuje a rozmnožuje společenské hodnoty. Možná že se neshodneme v tom, co společnost má být; ale shodneme se dosti snadno v tom, co není společenské – dejme tomu otravovat studně nebo pošlapat sousedovi jeho kapustu. Ale ať si představujeme společnost jakkoliv, předpokládáme, že to má být jakýsi pořádek mezi lidmi; dobrá, získat osobní pořádek ve styku s lidmi, to je loajálnost. Prostě loajálnost je politický styk člověka s člověkem; a víc už o ní neřeknu.

Socialism, to je také politika, která se nedělá jenom v parlamentě nebo v organizacích. Nedovedu si dobře srovnat v hlavě, jak je možno kázat o socialismu a boji proti kapitálu a neuložit si přitom jistou dobrovolnou – neřeknu chudobu, ale kázeň spotřeby. Rovněž se mi nerýmuje houževnaté trvání pauperismu vedle tak tuze akcentovaného sociálního vědomí. Myslíme-li to doopravdy s jakoukoliv sociální teorií, máme nebo měli bychom z ní dost co uskutečňovat ve svém osobním hospodářském životě, – pokud nejsme z těch, kteří skutečně nemohou dávat nebo si odpírat, protože už nemají z čeho.

Nemůže se o nás sice říkat, že náruživě uctíváme stát; ale přesto jsme fanatičtí etatisti; všechno čekáme jenom od státu, všechno mu ukládáme a div se nedomáháme toho, aby nás přišel podrbat soudní sluha, kousne-li nás blecha. Jeden z našich národních rysů je silná nechuť k úřadům; ale stejně výrazným rysem naší národní povahy je mystická důvěra, že úřady se mají o všecko postarat a mají k tomu plno prostředků. Kdyby na nás letěla kometa, budeme křičet po povolaných úřadech; kdyby nějaký drak na nás žádal denně tři panny a tři mládence k sežrání, nevstane mezi námi hrdina, který by s drakem bojoval, nýbrž obrátíme se na četnickou stanici. Nechť povolané kruhy zakročí, umírá-li žebračka v příkopě hladem; nechť vláda podnikne energické kroky proti řádění myší v naší pšenici; nechť ministerstvo veřejných prací neprodleně odstraní suchou větev, která překáží na erární silnici mezi Vysokým Mýtem a Domažlicemi. Odkopnout řečenou větev do příkopu, to by byl osobní politický čin, jenž se příčí našemu zažranému etatismu. A přece každá povinnost, o kterou státu ulehčíme, je politický pokrok; vzestup demokracie je myslitelný jen ve formě občanské autonomie.

Nikde není tak naze vidět nepolitičnost našeho života jako v úpadku samosprávy. A v našem centralismu, ano; ale to dvoje jde nejspíše nějak pospolu. Byl jsem nedávno na jednom malém městečku; měli tam zrovna na náměstí veřejnou schůzi o papežském nunciovi; ale pokud vím, neměli tam dosud na náměstí tábor lidu o místním vodovodu. Dělat na malém městě politiku, to, jak se zdá, znamená převářet parlamentní polévky; to znamená přísahat na koalici místo na lepší budoucnost okresní silnice; to znamená volat po Třetí internacionále místo po druhé stříkačce. Každá konkrétní politika je především lokální; zdá se však, že stojíme na kraji velmi povážlivého stavu, totiž duševního odumírání venkova. Takzvaný probudilý člověk na venkově je člověk, který běduje na malé poměry a stůně touhou dostat se do Prahy. Bylo by jinou věcí polemizovat s pověrou, že Praha je velkoměsto; bohudík není to tak zlé. Ale zlé je, že tato pověra ochromuje regionální ctižádost. Žít na menším městě, to už není žít plně a sytě; tady se duchový život jaksi vytrácí v písku. Zastavte se u knihkupeckého výkladu na malém městě; je to svrchovaně poučné. Zdá se skutečně, že duševní stav venkova je velmi špatný; ale je otázka, není-li mu pomoci. Abych tak řekl, mne méně znepokojují akutní pitomosti Prahy než chronická tupost malého města – prostě proto, že na malých městech a v jejich farnostech žije dvacetkrát víc národa než v celé Praze i s Hostivaří a Kobylisy. Máme-li vůbec myslet na nějaký pokrok, je ho víc a šíře třeba v maličkých centrech s podloubím a baňatou věží než v Rudolfinu a okolí. A tady zvýšit úroveň života – nu, není-li tohle dost rozsáhlý úkol pro lidi, jimž politika není jen věcí papírové legitimace, nýbrž osobní aktivity a osobního prožití, pak ať jsem nejzbytečnější z ševců, kteří se kdy spustili svého kopyta.

(1925)

O NAŠÍ STRANĚ

Jsou v politice dva velmi zřejmě odlišné druhy lidí: jedni, kteří při každé příležitosti říkají “naše strana”, a druzí, kterým to slovo jaksi vázne v krku.

Ti první třeba prohlašují, že “naše strana je pro ozdravění financí”; kdybyste je rozkrájeli, neřeknou, že “sám prostý a zdravý rozum” nebo “každý slušný člověk” je pro ozdravění financí. Provolávají, že “naše strana je na stráži proti nepřátelům státu”; nikdy by nepřiznali, že koneckonců na stráži proti nepřátelům je každý občan, který má svých pět pohromadě. Tvrdí, že “naše strana učiní vše proti nezaměstnanosti”; ale nikterak nejsou ochotni dodat, že proti nezaměstnanosti má učiniti vše obyčejný lidský rozum a cit. Byli by s to říci, že “naše strana se rozhodně vyslovuje proti souchotím” nebo že “naše strana neschvaluje dětskou úmrtnost”. Na lid, národ nebo člověka se odvolávají jenom v tvrzeních méně nepochybných. Je-li jejich strana pro zdražení ječmene, vysloví to tak, že “náš národ se musí bránit zahraniční soutěži”; nebo jindy vyhlašují, že “žádný český člověk nemůže být pro uznání zámků na měsíci de iure”, a tak dále.

Ten druhý druh lidí – a to jsou obyčejně ti méně političtí – nejsou za živého boha s to říci, že jsou pro finanční rovnováhu ve jménu své strany; jsou pro ni jen proto, že tomu chce normální občanský rozum. Netvrdí, že “naše strana je pro snížení daní”, protože pro snížení daní je patrně srdce všech poplatníků. Vyslovují-li nějaký vážný požadavek, vyslovují jej jako postulát zdravého smyslu, a ne jako postulát své strany. Jaksi by se styděli říci, že “naše strana je pro to, aby lidé neumírali hlady”; neboť to není věcí strany, nýbrž prostě věcí svědomí. Říká se “naše strana”, místo aby se říkalo zkušenost, rozum, slušnost, povinnost nebo svědomí. Avšak obyčejnému a slušnému občanu se poněkud příčí, aby se oháněl “naší stranou”, pokud se může ohánět vlastním rozumem. Je-li někdo pro užitečné a dobré věci proto, že je právě “naše strana”, je snad dobrým straníkem, ale trochu špatným občanem. Pokud budou mít politikové plné huby “našich stran”, potud není v politice místa pro některé přirozené důvody, jako je rozum a svědomí; má-li se kdy naše politika změnit, je nám víc třeba skutečných občanů než skutečných straníků.

(1926)

O KOMPROMISU

Slovíčko “kompromis” je jedna z nejdůležitějších politických rekvizit. Užívá se ho ve dvojím podstatně různém smyslu:

1. Lidé nadaní velmi rozhodnými politickými zásadami říkají “kompromis” všemu, co nesplňuje jejich řečené rozhodné zásady, i když o ně v daném případě nešlo. Jsou lidé, kteří nazývají šedivé šaty kompromisem mezi bílými a černými šaty, i když by se bílé nebo černé šaty v dané situaci vůbec nehodily. Pro některé lidi je nota d kompromis mezi notou c a e; za nic na světě by nepřipustili, že je to nota stejně samostatná a čistá jako c nebo e. Politický střed je pro ně kompromisem mezi divým revolucionářstvím a středověkou reakcí. Jitro není prostě jitro, nýbrž kompromis mezi půlnocí a polednem. Suchý fakt je kompromis mezi vodou a ohněm, a tak dále. V tomto smyslu užívá se slova “kompromis” s krajním pohrdáním; označuje se jím mrzká polovičatost, slabošství, bezzásadovost, a zkrátka zbabělý kompromis.

2. Naopak zase lidé, kteří zrovna přicházejí z činného politického kolbiště, mluví o kompromisu s tváří lidí, kteří poznali tvrdost života a přinesli jakousi oběť. V politice, říkají, nutno dělat kompromisy; zásady jsou sice krásná věc, ale musí se z nich slevit, aby se našel střed mezi různorodými zájmy. Dosáhli jsme části svého programu; dojíti celého, to bohužel nešlo, a museli jsme přinésti jistou oběť. V zásadě by to mohlo dopadnout lépe, ale prakticky to mohlo dopadnout ještě hůře; zkrátka my jsme to vyhráli za cenu jistých ústupků.

Kdyby mne v tuto chvíli přepadl nějaký můj věřitel a chtěl na mně tisíc korun, nedošel by plného uspokojení prostě proto, že náhodou tisíc korun v kapse nemám; kdybych mu dal sto dvacet korun, dal bych mu všechno, co mám. To tedy není kompromis, neboť jsem dal všecko, co mám. Kdybych to s ním usmlouval na pětadvacet korun, byl by to kompromis; mohlo by se to usmlouvat také na dvacet nebo na padesát – neboť to právě je podstata kompromisu, že není přesně limitován: záleží na tom, kolik se usmlouvá. Kompromis neznamená učinit tolik, co mohu, nýbrž učinit co možná méně, než bych mohl. Kompromis znamená, že to mohlo dopadnout ještě všelijak jinak. Kompromis není přesná výslednice sil; kompromis není “zlatý střed”, neboť pohybuje se v širokém poli možností.

Vede-li inženýr dráhu, nevede ji přes vrchol hory, nýbrž oklikou po jejím úpatí. Tato oklika není kompromis mezi přímostí tratě a výškou hory; je to prostě velmi přesné počítání se skutečnými fakty. V politice se však nepracuje inženýrsky; udělá se projekt a čeká se, s jakými překážkami se setká, a teprve potom se handluje o nějakou tu okliku. Řeší-li se všechno kompromisem, znamená to, že nejsou předem váženy okolnosti, s nimiž bude nutno dále prakticky počítat; tomu se ovsem říká fušerská práce. Kompromis je zející rozdíl mezi zásadou a praxí; ale kupodivu se pak neřekne, že je-li tento rozdíl nutný, jsou patrně zásady špatné, ježto se nehodí na skutečné poměry. Chce-li někdo vydojit z hubené krávy sto litrů mléka a nakonec prohlásí, že se prozatím spokojí s těmi třemi litry, co z ní vyždímal, je to politický kompromis; chcete-li se zbavit kompromisu, odhadněte předem stav krávy a vyhrňte si rukávy s jasným vědomím, že toho nebude víc než tři litry. Politický kompromis je stín politické demagogie; udává velikost rozdílu mezi volebními sliby a skutečnými poměry. Kompromis není choroba kompromisních politiků, nýbrž právě nekompromisních programů. Politika kompromisů je možná opatrná; ale není přesná; je jako obchod, ve kterém se smlouvá. Je to nevěcnost programu; a je to nejistota v praxi.

(1925)

O DUCHU DEMOKRACIE

Chce-li někdo říci o politických stranách v demokracii něco hrozně strašného a hanlivého, řekne, že jsou církevnické. Po jisté stránce je to pravda: politické strany jsou fanatické, nesnášelivé, omezené, zarputilé, bojovné a pitomé jako církve. Ale po jiné velmi podstatné stránce jsou docela nepodobny kterékoliv církvi na světě, včetně s církvemi lidožroutskými; nejsou totiž ani za mák slavnostní, obřadné a zkrátka církevnické. Neboť podstata církve není jen ta, že ukládá víru v nějaké články věrouky, nýbrž i ta, že tuto víru projevuje a oslavuje občasným plesáním, hodováním a hudbou. Býti údem církve znamená zároveň býti účastníkem zvláštních a svátečních radovánek. Prostě církev jest pospolitost; a každá živá a upřímná pospolitost se projevuje plesáním a účastí na společném rozjaření. Proti tomu být údem politické strany znamená dostavit se jako jeden muž na schůzi a zachmuřeně poslouchat, co ten pán na pódiu povídá, aniž by pak člověka doma čekala lepší a bohatší večeře na znamení sváteční radosti. Jsou-li politické strany církevnické, jsou jenom úpadkem církevnictví.

Ale to konečně je dobře; světu by nebylo pomoženo, kdyby národní socialisté místo pouhého řečnění předváděli na Václavském náměstí tance poslanců nebo zpěvy a sebemrskání senátorů, nebo kdyby narozeniny dr. Kramáře byly mezi jeho věřícími oslavovány rituálním pojídáním skopové kýty a okurkového salátu. Nejde mi jen o pitoresknost těchto obřadů. Zaráží mne, že veškeré obřadné zvyky života jsou jen konzervativně udržovány, pokud nejsou pomalu odkládány; a že se vůbec nerodí nové. Kdyby nebylo jisté náboženské tradice, nepojídali bychom na Štědrý večer kapra ani na velikonoce pečeného beránka, ale nejen to: kdyby nebylo řečené tradice, neoslavovali bychom ani zimní slunovrat, ani příchod jara, ani vrchol léta. Myslím tu na církevní svátky, protože jsou pohanské a přírodní. Vánoce nejsou jen oslava božského i lidského dítěte, nýbrž také oslava zimy; je to plesání ve sněhu a svátek domácích kamen. Kdyby nebylo vánoc, měli bychom je stvořit; ale nestvořili bychom jich. Kdyby nebylo velikonoc, měli bychom oslavovat nějaké jiné vzkříšení; ale jak se zdá, nebyli bychom s to něco takového vynalézt. Naštěstí pro jisté stránky života je náš život hlouběji prorostlý pohanstvím nebo sentimentalitou (jmenujte to, jak chcete), než si uvědomujeme. Jsem rád, že dosud žádný pokrokový politik nenavrhl zrušení vánoc; mám za to, že by nedovedl pak vymyslit nějaký osvíceny důvod pro pojídání kapra, dávání darů nebo rozsvěcování svíček na vánočním smrčku. Každá pořádná církev od starých Řeků až po Nové Kaledonce pokládala čtvero ročních dob za událost dost důležitou a obecně zajímavou, aby ji obřadně oslavila. Demokracie však nerozdělila rok na čtvero ročních časův, nýbrž na čtyři platební kvartály.

Stejně tak všechny církve na světě velebily a světily rytmus lidského života. Narození člověka jest den slavný a památný, jejž se sluší poctít svátečním a mystickým způsobem. Pohlavní dospělost je veliká a radostná událost, v níž se oslavuje zdatnost nového pokolení obřízkou, hrami, biřmováním a jinými velkými obřady. Sňatek pak je osudný krok do života, což nutno vyjádřiti významným a rituálním tajemným důrazem. Konečně smrt člověka je poslední příležitost, aby byl nebožtík oslaven a poctěn křikem, muzikou a slavnou hostinou. Tak je celý život člověka jaksi vyvýšen na velkých, mocně oslavených událostech, čímž se vyslovuje fakt, že lidský život je vznešený a posvátný.

Je jakýsi nepsaný a tajemný zákon, podle něhož si demokracie nepotrpí na pompu a obřady; zvláštní však je, že démos čili lid si naopak na pompu a obřady potrpí; dokonce pompa a paráda bylo to jediné opravdu lidové ve starých monarchiích a teokraciích. Ubírával-li se kníže “v nádherném průvodu” po ulicích města, dělal to stěží pro své potěšení, nýbrž pro potěšení lidu; ale týž lid by asi reptal, kdyby se dejme tomu doktor Franke ubíral v nádherném průvodu, za hlaholu zvonů a ve zlatotkaném rouše po ulicích města. Lid shledával v pořádku, teklo-li při královské korunovaci víno ze všech kašen; ale mručel by asi na vyhazování erárních peněz, kdyby teklo víno při utvoření nového kabinetu. Demokracie jaksi vylučuje okázalost; toliko v monarchiích mají ministři vyšívané fraky a prsa pokrytá řády. Bylo by nevhodno žádat, aby naši senátoři nosili bílé tógy s nachovým lemem; ale bylo by také marno žádat, aby naši kandidáti poslanectví stáli na nárožích s hlavou na znamení pokory odkrytou, jako stávali kandidáti ve starém Římě. Neboť demokracie neodmítá jenom pompu; nepřijímá také symboliku.

Každý obřad je koneckonců symbolický; a každý pořádný symbol je sociální, neboť je obecný. Kdyby každý z nás kouřil viržinky, byla by snad viržinka symbolem našeho národa. Symbol nevzniká jenom tím, že znamená něco hlubšího, nýbrž tím, že je poznán a uznáván všemi nebo velmi mnoha lidmi. Koruna je symbol království, protože lidé mohli spíše poznat krále podle koruny nežli podle nosu nebo podle moudrosti. Dvořané znali krále po hlase nebo podle nosu; širší lid jej znal jen podle koruny; koruna je zrovna to, co na králích bylo skutečně lidové. Při palácových revolucích býval král zapíchnut v posteli; při lidových revolucích byla králi, jak se říká, sražena koruna.

Každá větší pospolitost si vytváří obřady týmž pochodem, jako si vytváří symboly; symbol není tak tuze obraz nějaké věci, jako spíš obraz a odznak společného smýšlení a chování, a nejen to: je to zároveň oslava. Snubní prsten nemá snad připomínat manželské povinnosti, nýbrž slávu manželství, jež byla udělena prvního dne. Státní prapor nemá připomínat, že jsme poslušni zákonů, nýbrž že jsme připraveni bojovat, a dokonce i zvítězit, když už to musí být. Vánoční stromek nepřipomíná, že jsou vánoce, nýbrž že vánoce jsou slavné nade vše jiné dny. Kdybych si zdobil doma smrček svíčkami a cukrovím řekněme 19. listopadu nebo 27. února, bylo by to bláznovství, protože to nedělá toho dne nikdo. Hlubší význam vánočního stromku je v tom, že jej zdobí skoro všichni lidé téhož dne. Kdybych jedl kapra pátého ledna, byla by to má soukromá záležitost; ale budu-li jej jíst na Štědrý večer, bude to jistý obřad, neboť toho dne bude skoro celý svět jíst svého kapra. Bude to svého způsobu obcování lidí. Bude to svátek ne proto, že jím kapra (neboť jím ho nerad), nýbrž proto, že ho jí toho dne skoro celý svět. Jisto je, že republika není tak populární jako vánoce; 28. října nejíme všichni totéž posvátné jídlo, a dokonce neplesáme všichni stejným způsobem, nýbrž na deseti různých politických táborech. Vyhýbáme se obřadnosti jako čert kříži, i když by tato obřadnost znamenala oslavu demokracie. Protože nemáme smyslu pro symboliku státu, nemáme smyslu ani pro skutečnost státu; pokud si nepředstavíme stát jako prapor nebo jako krásnou pannu, nepředstavíme si jej vůbec. O státním svátku se nám říká, abychom přemýšleli, a nikoliv abychom smekli nebo abychom se vzali za ruce a tančili. Nic nesdružuje lidi tak jako symbol; nic je neizoluje tak jako přemýšlení. Vláda lidu bude plnou skutečností teprve tehdy, až pochopíme, že je stejně slavná a hodna obřadů jako vláda císaře Augusta nebo vláda boží na zemi. Není vskutku třeba, aby poslanci měli v rukou žezla nebo ministři bílé koně; ale je třeba, aby sama demokracie byla jistý obřad; abychom si vytvořili zvyky. Demokracie bude navěky zajištěna, stane-li se velikým národním obyčejem. Což nepůjde bez symbolů a skutečných svátků a skutečné pospolité radosti.

(1925)

(Karel Čapek - Kritika slov; O věcech obecných čili zoón politikon. Praha: Československý spisovatel, 1991)