Přesto si 6. října, zcela v tichosti a bez většího zájmu médií i politiků, připomeneme 74. výročí bojů 1. československého sboru na Dukle.  V minulosti tento den byl pro nás svátkem, v kalendáři byl slaven, jako Den československé armády. Noviny v ten den byly plné historických připomínek a rozhovorů s pamětníky těchto událostí. Také my starší,  jako školáci, jsme si tento den připomínali návštěvou filmového představení, nebo vojenského muzea. Dnes je to pro ty mladší generace až úsměvné.

Doba se velice změnila, vlastenectví se nenosí, na hrdiny se zapomíná. Vlajkou máváme jen při zápasech hokejistů, fotbalistů na stadiónech. A tak se stalo, že hrdinství našich vojáků na východní frontě se příliš nepřipomíná.  A pokud se to stane, tak je to vždy s mnoha otazníky, dokonce kádrujeme válečné hrdiny i v hrobě. Pro mladou generaci z nedostatků skutečných hrdinů vyrábíme virtuální vzory hrdinství. Na ty skutečné pak zapomínáme.

V zájmu historického odkazu je nutno připomínat tyto události staré 74 let. Poslední pamětníci těchto neúprosných bojů na Dukle odcházejí. S pamětníky odcházejí i nositelé historické paměti. A se samotnou historií se dělají kotrmelce. Kácíme sochy hrdinů, přebarvujeme historii i tanky.

Před 74 lety vojáci 1.československého armádního sboru  spolu s Rudou armádou se probíjeli několik měsíců přes Karpaty na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Karpaty v tomto podzimním období byly tehdy plné deště a bláta, začalo i sněžit. Každý metr cesty vpřed znamenal i smrt. Skutečným svátkem pro naše vojáky se stal 6. říjen 1944 den, kdy 1.československý armádní sbor vstoupil poprvé na československou půdu. Den, pro okupovanou vlast, tolik čekávaný.  Na hranici zavlály československé vlajky, nad karpatskými horami zazněla naše hymna, slzy dojetí.

Smrt kráčela i v těchto chvílích radosti, …jen pár metrů od hranice zahynul generál Sázavský. Další tisíce našich hrdinů zůstalo na této cestě za svobodou, napravovali mnichovskou zradu západních spojenců. Na Dukle jsou pochováni Češi, Slováci, Volyňští Češi, Rusíni, tak jako tisíce vojáků Rudé armády. Také ti padli za naši svobodu, daleko od svých domovů.  Nepřekrucujme tuto skutečnost!

V těchto podzimních dnech roku 1944 první slovenské vesnice, města, vítaly své osvoboditele. 6.října 1944 tak začal 1. československý armádní sbor svou cestu za osvobozením celé naší vlasti.  Kráčel od Sokolova, přes Kyjev, na Duklu, Ostravu, Brno, Prahu. Dukla se tak stala tou branou svobody do naší vlasti. Nezapomínejme na to!