Předmětem úpravy je zabránit přeběhlictví v řadách volených zástupců lidu ve Sněmovně a Senátu. Vázaný mandát není novou věcí, fungoval už za první republiky a komunisté tento systém dovedli k „dokonalosti“, když nejen poslanci hlasovali jednomyslně, ale volič neměl na výběr a nadto „z vlastní vůle“ volil transparentně.

V praxi to vypadalo tak, že volič dorazil do volební místnosti, kde byla jeho účast zkontrolována, vyfasoval lístek s jednotnou kandidátkou a tento lístek ihned vhodil do urny. Kdo šel za plentu, byl okamžitě podezřelý a kdo nešel volit, stal se objektem zájmu bezpečnostních složek státu. Volič si tehdy mohl vybrat jen zda půjde volit v pátek nebo v sobotu.

Doba se změnila k lepšímu. Dnes se můžeme svobodně rozhodnout komu dáme svůj hlas i zda vůbec k volbám dorazíme. Zrovna tak poslanci mají zajištěnu svobodu rozhodování podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Občas někdo přijde s nápadem udělat volební účast povinnou anebo udělat z poslanců otroky.

„Poslanec byl zvolen za jednu politickou stranu a měl by hájit její program. Pokud po vstupu obrátí o 180 stupňů, je to výpověď plné moci, kterou dostal od občanů,” říká jeden z autorů, mlátička z Palachova týdne Zdeněk Ondráček. Poslanec či senátor by při změně klubu nebo strany v průběhu svého mandátu měl být mandátu zbaven.

Leckomu by se to určitě líbilo, nicméně musíme si uvědomit, že i volič mění během volebního období svůj názor a rozložení sil v zákonodárném sboru neodpovídá skutečné realitě na konci období. I poslanec či senátor může změnit názor.

Ono se klidně může stát, že onen volený zástupce svým přeběhlictvím vyjadřuje více přání svých voličů než strana, za kterou byl zvolen. Komunisté přicházejí s návrhem, který má z poslanců a senátorů udělat nevolníky. Hlasoval jsi jinak? Máš padáka. V takovém případě je zbytečné živit 281 poslanců a senátorů.

Bohatě by pak stačilo, aby ve Sněmovně a Senátu sedělo po jednom zástupci z každé strany, která se dostala přes povinnou pětiprocentní hranici a měl v ruce tabulku s číslem vyjadřujícím počet mandátů, kterou by pak jen zvedal či nezvedal.

K demokracii patří svoboda rozhodování a pokud přestaneme tuto zásadu ctít, pak se o demokracii sami připravujeme. Současný stav není pro strany výhodný, obzvláště pokud vládní koalice visí na křehké většině. Ale demokracie má daleko větší cenu než stranická dogmata.

Vlády přicházely o svou podporu „zradou“ svých poslanců. Ale žádná strana nemůže a nesmí zbavit svého poslance mandátu, který dostal od voličů. Jediným arbitrem musí být volič při volbách. Jediná situace, kdy by měl poslanec přijít o mandát je odsouzení za vědomý trestný čin.

Chceme se snad dočkat opět parlamentu z komunistického panoptika, kde všichni musí poslušně hlasovat tak, jak si to jejich strana představuje? Každá strana by měla mít sjednocovací ideu, ale nemůže nikoho nutit hlasovat proti jeho vůli. Pak už to není demokracie. Chápu, že bývalému esenbákovi by se takový „pořádek“ líbil. Vždyť v něm vyrostl a na povel mlátil lidi, kteří projevili názor jiný. Takovou dobu bychom už neměli připustit.