Dnešním novoročním článkem jakbysmet. Článek má nadpis: „Smí se vláda Petra Fialy kritizovat?“

Pan Fendrych přeskočil se svou  kritikou na pana Fialu z pana Babiše jako bleška, co na jiném psíkovi si chce oživit rodokmen. Jak se nyní ukazuje, pan Fendrych kritizuje každého, kdo se objeví na špici. Musím uvést, že s panem Fendrychem  jsme si vyměnili několik mailů, v nichž se mě snažil přesvědčit o tom, že je pan Babiš, zkraťme to, padouch. Vyvracel jsem mu však trpělivě a slušně každé jeho tvrzení. Až nakonec se pan Fendrych neozval. Pan Fendrych, jak si dovolím usuzovat, nedovede prohrávat.

Nicméně – vraťme se k uvedenému nadpisu článku pana Fendrycha. Otázku pan Fendrych položil tak, že by se zazdálo, že s nástupem těch správných děv a hochů do Fialovy vlády, čemuž přispěl nehynoucím způsobem, nikoli však většinově, Rychetského Ústavní soud - šlo o tak zářivou změnu, že by snad nebylo ani slušné tuto vládu kritizovat. (Nemohu se zbavit dojmu, že za změnou volebního zákona stojí především duo Kalousek – Rychetský. Neboť bez tohoto zákona by Fiala premiérem nebyl. Kalousek, jak známo, odešel ze své funkce šéfa TOP proto, aby sjednotil protibabišovskou opozici).

Poněkud podezřívám pana Babiše, že si snad tu – velmi čestnou volební prohru -  i přál. Nechat se z nejrůznějších stran okopávat až fašistickým způsobem po několik let – to by umořilo osla, neřku tak schopného manažera. Dovedu si představit, že si Babiš před volbami mohl říct: „Ať mají co chtějí, já si odpočinu!“ – a s ním i nesporně skvělí členové jeho vlády. Panu Fendrychovi se tedy splnilo přání, Babiš poodstoupil, a panu Fialovi zřejmě teprve začíná docházet co vyhrál, že se tedy bude muset dělat to, o čem se ve Sněmovně v opozici jen žvanilo: „Makat, dělat vše lépe, snížit rozpočet, lépe bojovat proti covidu (třicet tisíc mrtvých), dosáhnout změny ve všech oblastech, odstranit Babišovu drahotu a tak dál“ .

Nedávno jsem zveřejnil glosu, v níž se uváděla reminiscence na pyramidu z nul, uveřejněnou na obrázku ve vestibulu Divadla na zábradlí. V období nejhlubší normalizace. A pan Fendrych jako by jednal podle tohoto obrázku, když jej inovoval při kritice současné, sotva vzniklé vlády.

Podle mě však to, jaká vláda u nás může vznikat – to není to, co by mělo být podrobeno nejostřejší kritice. Podle mě – a nabízím zkušenost z posledních let vlády nacismu, celého období budování socialismu i období po roce 1989 – je hlavní problém v základních pravidlech, která předurčují život v našem státě. Vychloubáme se, že žijeme v úžasné demokracii, pan Rychetský má reklamní slogan „Hlavně lidská práva“, leč já jsem přesvědčen, že máme demokracii dokonce se dvěma přívlastky. Podle mě máme demokracii mediálně-právnickou. Která tvoří svět, v němž může docházet k ošklivým nedemokratickým excesům. Aby se vyjevily, musel se dostat k vládě Babiš a později i covidová doba.

Proti Babišovi byl opravdu každý prostředek dobrý. Soustavné lhaní, osočování, nálepkování, trestní oznámení, pomluvy až v Bruselu, povzbuzování veřejnosti proti usnesením vlády, prohlašování všeho, o čem rozhodla Babišova vláda za rozhodnutí špatná – a tak dál, a tak dál. Články plné protibabišovských článků, vystoupení v televizi a rozhlasu obdobná. Obvykle podle stejného receptu: pozvala se osoba Babišovi nenakloněná a položila se jí otázka: „Tak co říkáte tomuto rozhodnutí vlády?!“. A pozvaný rozhodnutí zepsul. Mimořádně vynikal v uveřejňování hanlivých článků Seznam. Podobně působilo i vysílání Českého rozhlasu i České televize. Ta dvě poslední média jsou veřejnoprávní. Ta by měla prezentovat názory „všech“ občanů. Volby ukázaly, kolik těch, co stojí za Babišem je a kolik je občanů v jiných stranách, které se do Sněmovny nedostaly, které však byly kritické i ke Spolu a PirStanu. Pokud jde tedy o uplynulé období není možné u nás o masarykovské demokracii v našich veřejnoprávních médiích vůbec mluvit. Není podporována různost názorů, pro demokracii typická. Správné je jen to, co hlásají média a protibabišovská opozice, tedy:  „Kdo nejde s námi jde proti nám…“.

A právnická obec?

Rychetského jsem už vzpomněl. Nicméně se ukázalo, že i představitel moci soudní v oblasti řízení státu, Nejvyšší správní soud, se stal v době covidu ovádem obtěžujícím neustále vládu svými, byť nakonec většinou opožděnými a nefunkčními usneseními. Povýšil se nad názory epidemiologických odborníků, o něž se v usneseních vlády vláda opírala. Nejvyšší správní soud se stanovil  Nejvyšším proticovidovým ústavem. Když opíral svá rozhodnutí o zákony, které v době svého vzniku nemohly covidovou situaci reflektovat a šly proti doporučením odborníků. Jelikož k žádné epidemii podobné té covidové u nás do té doby nedošlo.

A ústavní právníci?

Vskutku, podle mě vystupovali až žalostně. Ústavní zásady musí mít určitý stupeň volnosti, jinak by musely být vytvořeny na každý možný případ, který se vyskytne. Což je samozřejmě nesmysl.  Jelikož je naše Ústava, tedy podle mě – mizerná – vytvořená snílky, kteří o demokracii v kapitalismu toho po převratu v r. 89. mnoho nemohli vědět, řešily se současné ústavní problémy třeba v České televizi tak, že se pozval většinou jeden ze dvou zavedených ústavněprávních expertů, kteří začínali své vystoupení zaklínadlem „PODLE MÉHO NÁZORU“. A názory byly potom takové, jaké očekávala Česká televize. Navíc tedy právně bezcenné. Nicméně - podpory demokraticky volené vlády v nich nebylo. Zato se s takovými osobními názory ústavních právníků v médiích verbálně zacházelo jako by byly ústavní.

Podle mého názoru je třeba uvést, že soudní moc s mocí výkonnou, tedy vládní, vůbec nespolupracovala, ale naopak čekala jen na příhodnou dobu, jak jí ztížit situaci. Soudní moc by měla být záštitou demokracie. Tři státní moci, které Ústava uznává by měly spolupracovat. Protože nešel  Rychetskému Babiš pod nos, čímž se dokonce veřejně v televizi  Rychetský netajil, jednal Rychetský krajně nedemokraticky. Tedy ta státní moc, která měla dbát o masarykovskou demokracii se veřejně obracela proti ní. Tím vyvolala rozkol a nejistoty v myslích občanů.

Před obědem jsem si dnes  poslechl novoroční vystoupení vídeňské filharmonie.

Řídil ji světově známý dirigent, který si na závěr vzal slovo a před hudbymilovným vídeňským obecenstvem a všemi ve světě tu chvíli napojenými na Vídeň nabídl svou úvahu, že by si občané měli vzít z orchestru příklad. Jak každý hudebník hraje to co má (za co je odpovědný) a výsledkem je potom nanejvýš profesionálně uvedené hudební dílo. A že k tomu stačí jen dobrá vůle a um každého hudebníka zvlášť.

Po tak dlouhém životě plným zvláštních událostí již patřím na události z nadhledu. Vidím naši demokracii jako dosti ubohou. Lidé jsou rozhádaní, protože je kdosi rozhádal. To je třeba si uvědomit a ukazovat na kazisvěty demokracie prstem. O to jsem se v této glose pokusil. Metoda je snadná: nenechat se rozhádat a na štváče patřit s úsměvem.  Mít připravenou ruku k usmíření.

Byl bych šťastný, kdybych si mohl s panem Fendrychem podat ruku…Byl by ale on šťastný, když už by si neměl na koho vyjíždět?

Třeba nám to poví.