Jsou to tvrzení, která ovšem nemají s geopolitickými skutečnostni nic společného. Všimněme si např. petrohradského Mezinárodního fóra z minulého týdne. Podle zpráv médií, a to nejen ruských, šlo o nejhojněji navštívenou světovou konferenci od roku 2014, kdy Západ začal na Rusko uvalovat své hospodářské sankce. Byli zde vůdcové Francie, Japonska, Číny, Indie, Saudské Arábie a řady dalších zemí spolu s představiteli nejdůležitějších obchodních a průmyslových společností celého světa. Byl zde ředitel Mezinárodního měnového fondu i prezident firmy Boeing, který prohlásil, že Rusko je „místem pro dlouhodobé partnerství". Podle informací tisku usilovali prakticky všichni tito známější účastníci o separátní setkání s „páriou" Putinem, a ještě před otevřením petrohradského fóra přicestovali do Soči k separátním jednáním s Putinem kancléřka Merkelová a indický premiér Modi.

Což vše probíhalo samozřejmě na pozadí finančních, hospodářských a diplomatických sankcí, které na Rusko uvalily vlády Washingtonu a Londýna i některéz nejposlušnějších vlád evropských. Ve skutečnosti však Rusko, to je zemi s největšími přírodními zdroji, izolovat nelze. Neexistuje žádná globální politika a žádný světový řád bez Ruska. Jeho přírodní plyn a jeho ropa, přepravované z východu na západ široce rozvětvenou sítí ropovodů a plynovodů, jsou argumentem mnohem mocnějším, než jsou výkřiky geopolitické pošetilosti. Což platí i pro politicko-diplomatický vliv Moskvy v nejdůležitějších krizových oblastech světa od Evropy, přes Afghánistán až po Střední východ (všimněme si vlivu Moskvy i při řešení krize v Iránu či severní Koreji). Mnohé z toho neprobíhá díky ruským zmodernizovaným konvenčním i nukleárním zbraním, ale spíš díky zahraničněpolitické filozofií Putina, která ruskou politiku vede a je vyjádřená takto prostě i promyšleně: „ V souladu z požadavkem národní suverenity jsme připraveni navázat dobré vztahy s jakoukoli vládou, která hledá dobré vztahy s námi".

Srovnejte si tohle s dlouhodobou válečnickou a po světové hegemonii prahnoucí zahraniční politikou USA.

Důsledkem tohoto současného postoje Ruska je, že má na rozdíl od bývalého Sovětského svazu v mezinárodních vztazích málo, jestli vůbec nějaké, tzv. vynucené spojence, má polospojence a má i příležitostné partnery. Ale Čína a Irán jsou spojenci velcí a důležití. Polospojencem i příležitostným partnerem je Indie a další státy hospodářského uskupení BRICS (Brazilie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika), stejně jako Saudská Arábie, se kterou Rusko spolupracuje s cílem zvýšit mezinárodní ceny ropy. Příležitostným partnerem je i Izrael, jehož premiér Netanjahu byl čestným hostem na oslavě Dne vítězství v Moskvě 9. května.
Evropští členové NATO se zdají být v „izolaci" Ruska sjednoceni, ale z toho rámce vystupují vůdcové Maďarska a České republiky, či prezident Francie Macron. Doprovázen, jako vždy, svou manželkou, podepsal v Moskvě významnou eneregetickou dohodu s Ruskem, přičemž vyjádřil naději, „že Francie se stane nejvýznamnějším investorem v Rusku".

Dalším testem evropské věrnosti Spojeným Státům bude letošní červenec, kdy se sankce proti Rusku mají buď prodloužit, nebo skončit. Přičemž jediný hlas proti sankcím bude znamenat jejich konec. Prakticky až dodnes pochoduje Evropa tak, jak jí její krok určuje Washington. Ale může být k dosavadní poslušnosti vůči Washingtonu přinucena i nová vláda, jež se dnes formuje v Itálii? Což nakonec platí i pro další e vropské vlády, které dnes rebelují proti obnoveným sankcím proti Iránu, se kterým mají mnohé evropské společnosti své velmi výhodné obchodní vztahy.

Existuje tedy, jak ruská tisková služba doufá, formující se „protisankční evropská koalice?" Jestliže ano, kdo by byl pak izolován?

V dubnu 2014 prohlásil prezident Obama, že jeho politika „na izolaci Ruska se soustředí na přetětí jeho hospodářských a politických styků s ostatním světem... a efektivně tak učiní z Ruska stát páriů". K čemuž Henry Kissinger tehdy poznamenal: „Démonizace Putina není politikou. Je to alibi k tomu, nedělat politiku vůbec".

Stephen Cohen je emeritním profesorem na newyorské univerzitě a na univerzitě v Princetonu

(vybral a z webu The Nation přeložil Lubomír Man)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.