„Nikdo se nehrne, aby nám dával peníze,“ postěžoval si před pár dny ukrajinský ministr energetiky Volodymyr Demčišin s tím, že Kyjev nemá na nákup zemního plynu, aby „přežil“ zimní sezónu. Ačkoli je právě otázka peněz na ruský zemní plyn hlavním tématem aktuálních jednání kyjevského prezidenta Petra Porošenka v Bruselu, přímo v Kyjevě si očividně nic nenamlouvají. Ukrajinský Naftogaz proto už požádal ruský Gazprom o platbu předem za tranzit plynu do Evropy, aby tak získal finance na nákup ruského plynu pro sebe. Je ironií, že právě takové schéma fungovalo mezi Ukrajinou a Ruskem za časů svrženého prezidenta Viktora Janukovyče. Podle dostupných zpráv nyní Kyjev požaduje 750 milionů dolarů, což odpovídá poplatkům za čtyřměsíční tranzit. Téma projednávali šéfové obou koncernů v Minsku, na svém prvním setkání tváří v tvář od loňského května, nicméně konečné rozhodnutí zatím oznámeno nebylo.

Není to přitom jediný „návrat do reality“, který aktuálně Kyjev prožívá. Zatímco se západní mainstream „radoval“ z toho, že na oslavy výročí konce druhé světové války do Moskvy s výjimkou Miloše Zemana, Róberta Fica a několika dalších politiků nedostavil žádný západní „těžký kalibr“, oslavy Dne nezávislosti Ukrajiny do Kyjeva nepřilákaly vůbec nikoho. Během aktuální Porošenkovy cesty po Evropě se navíc ukázalo, že návrhy Kyjeva na případnou eskalaci konfliktu jsou tabu. Kancléřka Angela Merkelová místo toho zdůraznila nutnost přitáhnout k mírovému procesu Rusko a pak si zatelefonovala s Barackem Obamou, který potvrdil své „úsilí o mír“ na Ukrajině s tím, že totéž se očekává i od Vladimira Putina. A vzápětí se objevily první zprávy o dohodě o zastavení palby na Donbasu počínaje 1. zářím, tedy s počátkem školního roku.

Výmluvným může být i skutečnost, že v Bruselu si na přijetí Porošenka nenašel čas nikdo z vedení NATO. Špatné zprávy pro Kyjev tím ale nekončí; patří k nim třeba odmítnutí věřitelů odpustit Ukrajině 40 procent dluhů, jak požaduje Porošenkova vláda, s tím že shoda může nastat na polovině této sumy, nebo propad čínské burzy, který může na Ukrajině postihnout především těžké strojírenství a zemědělství a připravit o práci stovky tisíc lidí. Experti přitom odhadují, že na trhu práce se bude s to znovu uplatnit jen asi 10 procent z nich. Jako černá tečka pak vypadá bakterie vyvolávající choleru, která byla objevena v jezeře Ivanišovka v Charkovské oblasti.

Německo-ruská aliance

Zatímco EU dává – zcela jistě i pod tlakem uprchlické krize – stále okatěji najevo svůj nezájem o Ukrajinu, v zákulisí se odehrávají dramatické změny, a to především v energetické oblasti. Řeč je o navýšení kapacity plynovodu Nord Stream, o němž německý Handelsblatt v době války na Ukrajině píše jako o „plynovodu míru“.

Jak pro Literarky.cz popsal expert, který v tomto odvětví působí, lze si utvořit následující obrázek. Dnes do střední a západní Evropy plyn proudí třemi trasami. První je plynovod Bratrství, který vede přes Ukrajinu a končí v České republice. Není asi náhoda, že německá RWE prodala český Transgas už v roce 2010 firmě Net4Gas, kterou vlastní z 50 % Borealis a 50 % Allianz Infrastruktur Czech Holdings z Lucemburska, za níž prý stojí nějaké americké fondy. Oficiálně se tak stalo kvůli špatným hospodářským výsledkům, neoficiálně kvůli energetické politice tehdejší (a dnešní) německé vlády.

Druhou trasu představuje plynovod Jamal, který začíná v ruské Ťumeňské oblasti a končí v Německu, v předávací stanici Mallnow. V Bělorusku plynovod vlastní a provozuje společnost BELTRANSGAZ (100 % Gazprom), v Polsku pak společnost EuRoPol Gas (48 % Gazprom, 48 % PGNiG, 4 % Polish Gas Trading). V Německu je provozovatelem plynárenských sítí (tzn. včetně těch, kam proudí plyn z těchto plynovodů) společnost GASCADE, což je společný podnik společností Wintershall (dceřiná společnost BASF) a -- světe div se -- Gazpromu.

Třetí trasou je plynovod Nord Stream, rusko-německý projekt, jehož koncová stanice je u pomořanského Greifsweldu, mimochodem pouhých asi 230 kilometrů od zmíněného „jamalovského“ Mallnowa. Německo je tudíž klíčovým příjemcem plynu z tohoto plynovodu v Evropě.

Co z toho vyplývá:

1. Německo chce být dominantním distributorem plynu minimálně ve střední Evropě.

2. Ať už z jakýchkoliv příčin, Německo s nějak extra velkou vahou plynovodu Bratrství (a tím i Ukrajiny) nepočítá.

3. Od „Topolánkovy plynové krize“, v jejímž rámci si Němci vyzkoušeli, že lze směr plynu obrátit z Německa do ČR, rychle přistoupili ke zkapacitnění přechodky u Hory Sv. Kateřiny v Krušných horách a k vybudování plynovodu Gazela.

4. I když mohly být důvody bojkotu South Streamu nebo Turkish Streamu v počátku politické, německý průmysl (nepochybně po konzultacích s ruskými producenty) přišel s nápadem na zkapacitnění Nord Streamu.

5. Rusko touto cestou řeší problémy s Ukrajinou a nevybudování South Streamu ho vůbec bolet nebude. Otázka Turecka zůstává otevřená, ale kdo ví, co se tam ještě bude odehrávat.

6. Neuralgickým bodem zůstává území Sýrie. Bude-li však dodavatelem plynu Írán, bude ho těžit spolu s ruskými firmami.

7. Váha Německa v evropském plynárenství nepochybně vzroste, ovšem tím také vzroste provázanost německého a ruského průmyslu (už dnes jsou němečtí průmyslníci jednou z nejsilnějších opozičních skupin vůči vládě).

8. Země jako Česká republika, Rakousko, Slovensko, Maďarsko budou plynem zásobeny ze severu, tedy z Německa. Tento prostor ztratil sílu rozhodovat sám o sobě (i v hospodářské oblasti) už rozpadem Rakousko-Uherska. Více než výmluvný je už jen fakt, že prvním signatářem dohody o zkapacitnění Nord Streamu byla rakouská ÖMV, kterou z třetiny vlastní saúdská Aramco a pak Gazprom, Shell a E.On.

9. Nová část Nord Stream má být uvedena do provozu v roce 2019, tzn., že na ruském prohlášení, že od roku 2019 nebude dodávat plyn přes Ukrajinu (tj. přes Bratrství), se vůbec nic nemění.

Tož další výsledky ukrajinské krize.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami