Ruské zpravodajské kanály RT a Sputnik má za lživou propagandu, vymýšlí záminky pro francouzskou invazi do Sýrie a k tomu má ještě starost o gaye v Čečensku. Proč tedy nový francouzský „umělohmotný“ prezident a „signál naděje pro EU“ Emmanuel Macron Vladimira Putina vůbec zval?

Odpovědi na tuto kardinální otázku se točily v rovině čirých spekulací. Jedna z nejzajímavějších teorií tvrdila, že tak činí na pokyn Angely Merkelové, která vládne Evropské unii, začíná plně chápat měnící se zahraniční politiku Trumpových USA, ale sama si zadat nechce. Německá kancléřka ostatně po třech evropských summitech s Trumpem prohlásila, že Evropa bude muset „vzít svůj osud do vlastních rukou“ a spolupracovat jak s USA a Británií, tak i s Ruskem. Je samozřejmě otázkou, zda mělo tak rázné „odříznutí“ Ameriky – pronesené navíc v tradičním viním stanu -- něco společného s Trumpem, protože v Německu běží předvolební kampaň a popularita USA v Německu v prvních šesti letech Obamovy vlády padla ze 76 na 34 procenta, takže bylo jisté, že „své uši“ si taková slova najdou. Už o den později přitom začala Merkelová ze svých názorů ustupovat s tím, že transatlantická aliance má pro Německo „prvořadý význam“, a o další den nato prohlásila, že transatlantické vztahy „byly pro Německo historicky velmi důležité a zůstanou takovými i do budoucna“. Faktem přitom je, že Německu ani nezbývá, než „stavět budoucnost na minulosti“, protože Spojené státy jsou pro německé koncerny nejvýznamnějším obchodním partnerem – obrat loni dosáhl 170 miliard eur, přičemž Německo, podle Trumpa „velmi špatný“ partner, „zvítězilo“ o celých 49 miliard.

Čili, německá politika se sice změnit může, ale žádný veletoč očekávat nelze. Proč tedy Macron pozval Putina? Magazín Forbes má po ukončení jejich rozhovorů jasno: Macronova Francie prostě usiluje o „reset“ vztahů s Ruskem, protože nadšení pro další protiruské sankce na domácí scéně uvadá a navíc Paříž chce rozšiřovat svůj byznys s Teheránem, ruským spojencem… „Za prvé, ve Francii sílí nechuť k sankcím, které trvají nyní už třetím rokem,“ shrnuje Forbes. „V dubnu dolní komora parlamentu odhlasovala rezoluci proti obnovení sankcí, jejichž platnost vyprší v létě. Rezoluci podpořilo 577 poslanců, pro obnovení sankcí jich bylo kolem padesáti. Rezoluce sice není závazná, ale ukazuje jakým směrem vítr fouká.

A za druhé a mnohem důležitější je tento drobný obchod: Francouzský energetický koncern Total podepsal smlouvu o vývoji obřího plynového naleziště South Pars… v Íránu. Total je jedním z největších evropských hráčů v íránských hydrokarbonech. Rusko je nejlepším přítelem Íránu. Sankce proti Rusku kvůli ukrajinské kaši už zabily plynovod South Stream, jímž chtěl ruský Gazprom dodávat plyn na jih Evropy. Součástí obchodu byla i francouzská energetická společnost EDF. Už je to vše mrtvé.

Írán je důležitou součástí energetické bezpečnosti Francie. Total v tom má spousty peněz. Francie a Total v otázce Íránu Američanům nemohou důvěřovat, ale mohou věřit Rusům. Rusové budou chtít nějaké diplomatické záruky. Mnohé z nich se mohou týkat například určité formy urovnání ohledně Asada v Sýrii. Ukrajina není vysoko na evropském žebříčku urgentních kroků. Některé zdroje na trhu věří, že dojde k určitému zmírnění vztahů mezi Francií a Ruskem. Mainstreamová politická média o tom psát nebudou, protože Macronův příklon k Rusku se podobá Trumpovu příklonu k Rusku, což samo o sobě otevírá plechovku plnou červů.“

V podobném duchu shrnuje situaci i Financial Times, který s odvoláním na Macronovy poradce píše o „snaze resetovat vztahy s Moskvou. V nedávné minulosti byly s Ruskem, obzvláště v Sýrii, promrhány příležitosti. Smyslem je nyní držet Rusko blíž k Evropě,“ neboť, podle Macrona, „nelze bez Ruska řešit žádný důležitý problém ve světě“.

Jednání s Macronem, který svět poznával v rotschildovské bance nebo na jednáních Bilderbergu, si pochvaloval i Vladimir Putin, podle něhož je nový francouzský prezident „velmi pragmatický“, přičemž prý existují „styčné body pro společnou práci v klíčových oblastech“.   

Otázkou zbývá, co to vše znamená pro Evropskou unii. A co pro čečenské gaye, samozřejmě.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.