Neexistuje dokument, výrok nebo svědectví, které by alespoň náznakem doložily, že Konrad Henlein a vedení SdP před 21. 9. 1938 usilovali o připojení Sudet k Německu nebo s tím počítali! Historici, kteří k tomuto závěru došli, Stanislav Biman a Jaroslav Malíř udávají, že K. Henleina přesvědčilo teprve přijetí britsko–francouzského ultimáta československou vládou 21. 9. 1938, tj. souhlas s odstoupením území s více než 50 % německého obyvatelstva Německu, že může dojít k připojení Sudet k Říši. Přípravné práce k tomu Henlein zahájil teprve 22. 9. 1938. Že byl Henlein s celým vedením SdP s výjimkou K. H. Franka do poslední chvíle ostře proti říšským záměrům zničit vojensky ČSR, neodstoupí-li mu Sudety, i proti připojení Sudet k Říši, je jiná kapitola.

Jediný, na první pohled vágní dokument, který podle českých historiků údajně potvrzuje přípravu SdP k odtržení Sudet, je Grundplanung O. A. (Základní plánování O. A.). Co znamená ona zkratka O. A. se dodnes neví. Právě překlad tohoto dokumentu uvádí P. Žantovský ve svém článku. Nedatované (!) a nepodepsané (!) strojopisné memorandum bylo po válce podle historika Ralfa Gebela nalezeno v Aši v Henleinově kanceláři, podle jiných zdrojů koncem května 1945 v zámku v Sukoradech mezi dokumenty Henleinova župního místodržitelství v Liberci, které sem byly uloženy, aby byly uchráněny před leteckými útoky. Vznik memoranda datují čeští historici do období mezi květnem a srpnem 1938 a jeho text je pro ně důkazem o úmyslu sudetských Němců získat nadvládu v českých zemích a zlikvidovat český národ. Velmi pozoruhodné je, že o tomto memorandu nikde neexistují zmínky, ani odkazy k němu v dalších dokumentech. V německém spolkovém ministerstvu zahraničí, které archivuje podle zákona všechny dokumenty sudetoněmecké provenience, toto memorandum není, ba ani zmínka v jiných dokumentech o jeho existenci!

Po válce bylo Grundplanung O. A. předloženo obžalobou a použito jako důkazní materiál v procesech s Hansem Krebsem a K. H. Frankem; základní shrnutí obsahu memoranda bylo otištěno v roce 1947 v knize Český národ soudí K. H. Franka a poprvé bylo téměř celé publikováno komunistickým historikem Václavem Králem až začátkem 60. let. V internetu lze nalézt fotokopie textu Grundplanung O. A. vydávané za originál, i jeho český překlad pod www.fronta.cz/dokument/sudetonemecka-strana-grundplanung-1938. Podrobíme-li text a okolnosti jeho vzniku analýze, objeví se nesrovnalosti zásadního rázu.

Dokument byl nalezen v době, kdy Češi vše německy psané nebo tištěné vyhazovali doslova vidlemi z oken a pálili, takže dokumenty týkající se Říšské župy Sudety byly téměř beze zbytku zničeny a pro další dějepisná bádání ztraceny. Proč zrovna tento text zcela výjimečně nedošel úhony a proč byl nalezen zrovna v období, kdy československý stát měl plné ruce s vyháněním Němců, a ne s prohlížením a hledáním dokumentů?

Podezřelá je také okolnost, že onoho memoranda nebylo využito k protiněmeckému poválečnému štvaní, ke kterému se svým textem přímo nabízí, a že až do konce 20. století nikdy nebylo zveřejněno celé!

Hned na začátku textu Grundplanung O. A. se objevuje nesmysl, který žádný Němec se základními znalostmi dějepisu nemůže zformulovat: „Pokud jde o české země, musí Německá říše na základě tisíciletých historických skutečností opět uplatňovat říšské právo a začlenit tyto země beze zbytku až po staré říšské hranice, platné do roku 1866 (Malé Karpaty).“ Jenže ona die bis zu 1866 geltende alte Reichsgrenze neexistovala, protože Svatá říše římská národa německého (Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanica) zanikla roku 1806 a německé státy byly sjednoceny coby Německá říše (Deutsches Reich) až v roce 1871! V mezidobí neexistovalo nic, co by se dalo nazvat německou říší, jen od roku 1815 do roku 1866 volný svazek německých států zvaný Německý spolek (Deutscher Bund), ke kterému patřily i české a rakouské země (ne už uherské) a který zasahoval právě až k západní uherské hranici v Malých Karpatech.

Dále se v dokumentu, údajně zhotoveném SdP, řeší říšskoněmecké geopolitické problémy, které se sudetských Němců netýkaly, o kterých rozhodovat za Říši nesměli, ba ani o nich vědět nemohli, které vznikly (!) až po rozpuštění SdP, což je další indicie, že dokument je podvržen. Příklady. „Otázka Slovenska a Karpatské Ukrajiny si vyžaduje zcela jiné úpravy, než s jakou se počítá pro české země. Navrácení Slovenska Maďarsku je třeba odmítnout.“ To nastalo teprve v prvních měsících roku 1939, kdy SdP již neexistovala. Zcela irealisticky plánovali údajní sudetoněmečtí autoři Grundplanungu O. A. i německá osídlení podél budoucích průplavů Odra–Labe a Odra–Dunaj a dálnic, hlavně kolem dálnice Vratislav–Vídeň, což byla pozdější a výhradně říšskoněmecká záležitost, o které v době údajného vzniku memoranda nevěděli a vědět nemohli.

Dále se v dokumentu navrhují věci, které byly v ostrém rozporu s míněním vedení SdP, jako připojení slezských území ke Slezsku („bylo by zřejmě účelné vrátit krnovské a opavské Slezsko, včetně Hlučínska, do celoslezského svazku“) a doporučovaná manželství Čechů a Němců („sňatkům mezi Němci a Čechy se nemá bránit“), přičemž Konrad Henlein ještě 7. 8. 1940 varoval, že Němec, který si zvolí českého partnera, nebude přijat do NSDAP, stávajícím členům strany hrozil v důsledku toho vyloučením. Připojení odstoupených slezských území ke Slezsku místo k Reichsgau Sudetenland prosadila Německá říše teprve po obsazení pohraničí a to proti vůli Henleinově a sudetoněmeckého vedení. Říšská podpora smíšených manželství silně odporovala zamýšleným sudetoněmeckým představám o asimilaci a o oddělení českého a německého živlu v Sudetech, které doporučoval Konrad Henlein. Říšská státní správa a SS se ke smíšeným sňatkům s Čechy stavěly vlídně, protože to vyhovovalo plánům SS k asimilaci českého obyvatelstva, tj. co nejvíce jich přenárodnit. To jsou další věci, o nichž SdP a její vedení nemohly mít v roce 1938 ani potuchy.

Při zkoumání fotokopií údajného originálu v internetu je nápadné, že „ß“ je psáno zásadně jako „ss“, což Němec neučiní; jedině Češi a Švýcaři byli zvyklí nahrazovat „ß“ „ss“. Dokument mohl být napsán na českém psacím stroji, kam se „ß“ na klávesnici nedostalo pro nedostatečný počet volných kláves vyčerpaných písmeny s diakritikou, ale proč je pak háček v Kramářově příjmení doplněn ručně perem? (Na psaní diakritických znamének ve jménech byli Sudetoněmci alespoň u obecně známých osobností zvyklí, např. známý poslanec za sudetoněmeckou stranu Bund der Landwirte Franz Křepek byl Němec a trval na psaní „ř“ ve svém příjmení.)

Grundplanung O. A. není ani datováno ani podepsáno, není v něm ani uvedeno, kdo a kde je měl podepsat, chybí i obligatorní douška, kdo pořídil opis a kdo ručí za jeho doslovnost, nemá oporu v jiných dokumentech, není jimi zmiňováno (!), originál není k nalezení. Německému historikovi Ralfu Gebelovi Archiv Ministerstva vnitra ČR nepředložil ani nepodepsaný, nedatovaný „originál“, nýbrž pouze jeho fotokopii, pocházející z nedávné doby. Patrně stejnou, která je v internetu. Vypovídací hodnota takového dokumentu je mizivá a sporná, označovat jej za akční program SdP je chybné.

A kdy mělo být Grundplanung O. A. zformulováno? Podle věty: „Bratislavské předmostí na pravém břehu Dunaje (Petržalka) připadne Německé říši“ je zřejmé, že text vznikl až po anšlusu Rakouska 12. 3. 1938, protože předtím by Petržalka připadla Rakousku! Další věta dokumentu: „Beneše potírat jeho vnitropolitickými odpůrci, například Kramářem“ vymezuje vznik dokumentu zase do doby, kdy Kramář ještě žil, tedy do období před jeho smrtí 26. 5. 1937. Ona věta o Kramářovi nebyla historikem Václavem Králem podle něj v kompletním překladu Grundplanung O.A. zveřejněna. Proč? Spojíme-li časová vymezení vzniku dokumentu z poznámky o Petržalce a o Karlu Kramářovi, máme v ruce nezvratný důkaz, že memorandum Grundplanung O. A. vlastně nemohlo vzniknout – muselo by být zformulováno současně před 26. 5. 1937 a po 12. 3. 1938, což je nemožné.

Co z toho všeho vyplývá? Grundplanung O. A. je falsum, téměř s jistotou české. Podle všeho se jedná o poválečný podvrh, přímo vyžádaný z nejvyšších míst československého státu, nebo s jejich vědomím a posvěcením, který měl diskreditovat SdP a prokázat její napojení k národně socialistickému Německu ještě před rokem 1937. Jenže autorům proklouzlo do falzifikátu mnoho chyb. Pomineme-li rozpor v dataci vzniku dokumentu a základní neznalosti německého dějepisu, tak se dokument snaží podsunout Sudetoněmcům říšskoněmecké úmysly a plány, které jim známy být nemohly a vyvstaly až po odstoupení československých území Německu a rozpuštění Sudetoněmecké strany.

K čemu takové falšovatelské úsilí mělo sloužit? Kromě využití v procesu s K. H. Frankem mělo memorandum přehlušit svědectví Čechů, dosvědčující diametrálně odlišný vztah většiny sudetských Němců k československému státu, než se traduje v české historiografii. Jedno z nich podává Hubert Ripka, pozdější němcobijce a strůjce vyhnání Němců českých zemí (!), který již v r. 1939 vydal knihu Munich: Before and After. Victor Gollanz, Left Book Club, London. Not for sale to the public (Mnichov: Před a potom. Victor Gollanz, Levicový knižní klub, Londýn. Neprodejné veřejnosti), v níž popisuje situaci a názory mezi sudetskými Němci v souvislosti s předmnichovskými událostmi. K sudetoněmeckému povstání, které vypuklo tři dny po Hitlerově sjezdové řeči v Norimberku 12. 9. 1938, napsal: „Rád bych zdůraznil skutečnost, že ačkoliv povstání mělo být podle štváčů všeobecné, nerozšířilo se na všechny sudetoněmecké kraje. Velká část území zůstala naprosto nečinná a v několika místech byli Henleinovi terorističtí agitátoři odehnáni samotnými členy Sudetoněmecké, Henleinovy strany… Většina sudetských Němců nesympatizovala s národním revolučním socialismem… Protinacistické živly vždy tvořily nejméně jednu třetinu sudetských Němců… Kdyby bylo pravdou, že většina sudetských Němců skutečně považovala Hitlera zastoupeného mezi nimi osobou Henleina za svého vůdce, každý by mohl očekávat, že by se dychtivě chopili příležitosti, povstali by a osvobodili se od českého jha. Ve skutečnosti však to byla pouze menšina, složená ponejvíce z nezkušené mládeže, která projevila nadšení pro pangermánské heslo o sjednocení všech Němců: Ein Volk, ein Reich, ein Führer (Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce)… Nemohu ani dostatečně zdůraznit fakt, že požadavek spojení s Říší nebyl spontánním vyjádřením vůle většiny sudetských Němců. Tento požadavek byl mezi ně vnesen menšinou pangermánských extrémistů, kteří úzce spolupracovali s Hitlerovým politickým štábem a sledovali jeho instrukce… Jakmile bylo vzbouření potlačeno, stalo se předmětem kritiky významných členů Sudetoněmecké strany. Ti se zřekli radikálních vůdců, kteří mezitím uprchli do Německa, a prohlásili věrnost Československu… Ačkoliv Henlein vyhlásil v říšském rozhlase, že každý sudetský Němec, který uposlechne československou mobilizační vyhlášku, se dopouští velezrady na německém národě, jeho vyhrožování příliš na sudetoněmecké obyvatelstvo nezapůsobilo. Až na několik výjimek sudetští Němci uposlechli mobilizační rozkaz bez váhání.“

Ladislav K. Feierabend ve svých pamětech píše, že ještě v druhé polovině září 1938 byla většina německého obyvatelstva českých zemí loajální k ČSR. Což nepřímo dosvědčuje i velmi vysoké procento Sudetoněmců, které uposlechlo mobilizačního rozkazu, udává se, že to bylo 85 %. Existují i jiné odhady, například Antonín Klimek uvádí, že necelá jedna třetina Němců českých zemí mobilizačního rozkazu neuposlechla.

Ripkou zveřejněná fakta se nehodila československé propagandě už za války, natož po válce. Náklad knihy se nedal skoupit, což autor zřejmě předvídal, proto byla neprodejná a byly jí poděleny britské knihovny a instituce. Podle australského historika Stanislava Bertona, který cituje Karla Lochera, prohledávali muži Františka Moravce britské knihovny, Ripkovu knihu kradli a ničili. Kniha z pochopitelných politických důvodů nebyla nikdy přeložena do češtiny, Československo před světem razilo a dodnes razí mýtus o sudetoněmeckých rozbíječích státu, který se stal státní doktrínou poválečné ČSR, lží, na níž je založen poválečný československý stát.

O míře nacionálně socialistické orientace Sudetoněmců a z ní odvoditelné snaze o secesi od ČSR svědčí i následující fakta. Při komunálních volbách 22. a 29. 5. 1938 a 12. 6. 1938 zvolilo SdP v převážně německých volebních krajích 90 %, 92 % a 90,9 % německého obyvatelstva českých zemí (jiné zdroje udávají 85–93 % hlasů), zbytek volebních hlasů připadl většinou sudetoněmecké sociální demokracii DSAP, která si v některých obecních zastupitelstvech nicméně zachovala většinu. Jelikož v programu SdP, ale i dalších sudetoněmeckých stran, chyběl jakýkoliv požadavek secese od ČSR (!), karlovarské požadavky jakožto její program ji ani náznakem neobsahovaly, lze výsledek voleb interpretovat coby plebiscit s výsledkem, že téměř všichni voliči z řad německého obyvatelstva českých zemí (přes 90 %) volící kandidáty SdP hlasovali pro autonomii v rámci ČSR, proti odtržení a proti připojení k Říši! Když byla po 30. 10. 1938 SdP se svými 1 320 193 členy rozpuštěna, přešlo do NSDAP jen 450 000 jejích členů (Arnold Suppan udává 420 000). Lze jen spekulovat, kolik z nich tak učinilo z utilitaristických důvodů, ale v každém případě většina členů SdP do NSDAP nepřešla. Vladimír Mertlík uvádí, že obrovský nárůst nových členů SdP po anšlusu Rakouska v březnu 1938 byl způsoben i fámou mezi Němci českých zemí, že tomu, kdo nebude mít legitimaci SdP, bude zabaven majetek. V rozšiřovaných letácích pak stálo, že po 31. 5. 1938 již nikdo do SdP přijat nebude. Kdo tuto šeptandu vypustil a co bylo jejím motivem, se neví.

(Citovaný článek Petra Žantovského najdete ZDE)