Poté co Velká Británie s Francií vypověděla dva dny po přepadení Polska, 3. 9. 1939, Německu válku, s čímž Hitler nepočítal a nebyl na ni připraven, protože se domníval, že ozbrojený německo–polský konflikt nepřeroste v konflikt evropský a zůstane jen lokálním. Dobře to dokumentuje následné několikaměsíční období tzv. podivné války, též nazývané válkou vsedě, kdy znepřátelené armády stály na francouzsko–německé hranici proti sobě a nic se nedělo. Mezitím se Německo snažilo uzavřít s Velkou Británií mír.

Až do 10. 5. 1940 trvala tzv. předstíraná válka, směšná válka, než Německo zaútočilo přes Belgii proti Francii. Pozoruhodné je, že téměř současně jako německé pronikly do Belgie útvary francouzské a britské armády dislokované ve Francii a to ještě dříve, než Belgie stačila oznámit porušení své neutrality Německem! Britský expediční sbor byl koncem května 1940 Wehrmachtem obklíčen u přístavu Dunkerque a 848 loďmi evakuován do Velké Británie – zachráněno bylo 338 226 britských vojáků, což představovalo 85 % britského expedičního sboru, a 123 tisíc vojáků francouzských, výzbroj byla zanechána na místě. Němci lodní evakuaci podle rozkazu k nečinnosti vydaným velitelem Gerdem von Runtstedt přes tři dny v podstatě nečinně přihlíželi. Ten určitě nejednal sám o sobě bez pokynů Hitlera. Proč se tak Hitler rozhodl, zůstává dodnes neobjasněno. Plausibilním vysvětlením je, že doufal uzavřít s Velkou Británií mír a nechtěl ji popudit. Ušetřil tak před zničením prakticky celou britskou armádu. Její zničení by bylo pro Velkou Británii velmi tíživé, kromě jiného by pak neměl kdo cvičit brance.

V nabídkách míru Velké Británii Němci nepřestali, takže nakonec jich bylo přes dvě desítky. Ze 14. 11. 1940 pocházejí poslední známé německé mírové podmínky britské straně, pozdější nejsou známy, pravděpodobně britskou stranou dodnes utajovány nebo zničeny. Čtěte je, prosím, pozorně, dějepisci se je snaží veřejnosti zatajit:

„Norsko, Dánsko, Holandsko, Belgie a Francie budou nezávislé svobodné státy, které si budou moci zvolit vlastní ústavu a vládu; musí však být vyloučena opozice vůči Německu a poskytnuty záruky, že neproběhnou odvetné akce. Německo stáhne své vojenské síly, nebude na tyto země uplatňovat vojenské nároky, a je připraveno jednat o formě reparací za škody způsobené během záboru.

Všechny útočné zbraně budou zničeny a pak budou ozbrojené síly redukovány tak, aby odpovídaly ekonomickým a strategickým potřebám každé země.

Německo požaduje navrácení svých bývalých kolonií, ale nevznese již žádné další územní nároky. Jihozápadní Afrika (dnešní Namibie) by nemusela být nárokována. Německo je ochotno uvažovat o vyplacení odškodného za vylepšení, jež byla v těchto koloniích provedena od roku 1918, a o odkoupení majetku od současných vlastníků, kteří by projevili přání odejít.

Politická nezávislost a národní identita polského státu bude obnovena, ale území obsazené Sovětským svazem bude z diskusí vyloučeno (nebylo v moci Německa ani Velké Británie k tomu SSSR přinutit). Československu nebude bráněno v rozvoji jeho národního charakteru, ale zůstane pod ochranou Říše.

Měla by být prosazena širší evropská ekonomická solidarita a řešení důležitých ekonomických otázek prostřednictvím jednání a porozumění mezi evropskými národy“.

Winston Churchill se neodvážil nikomu z politiků nabídku jen ukázat, protože se britská situace od léta velmi zhoršila, Británie válku prohrávala, následky německého bombardování byly strašlivé, britská vojska byla takřka nepřetržitě porážena zeměmi Osy, kdekoliv se s nimi střetla. Dalo se předpokládat, že za této situace by byl po zveřejnění vládní kabinet dotlačen k mírovým jednáním. K tomu nebyl Churchill ochoten, protože chtěl Německo coby největšího britského konkurenta ekonomicky zničit, a už vůbec nepřipustit, aby Německo ovládalo natrvalo hospodářsky prakticky celou kontinentální Evropu. K tomu potřeboval do války zatáhnout USA, protože Velká Británie sama nebyla s to Německo zdolat. Její zlaté a devizové rezervy, zvláště když na konci roku 1940 musela přenechat jako záruku své zlato Spojeným státům, se povážlivě ztenčily, takže v nejlepším případě by vydržela bez pomoci Washingtonu čelit Německu nejvýše dvanáct měsíců. Dále by musel vysvětlovat Britům, proč je nechal nesmyslně tolik trpět těžkými nálety Luftwaffe, když celkem přijatelné německé nabídky k uzavření míru přicházely ještě před leteckou Bitvou o Anglii i po ní.

Hitler měl být pomocí britské SO1 (Special Operations 1, Speciální operace 1) udržován v dojmu, že skupina stojící mimo vládu v čele s Edwardem Halifaxem a Samuelem Hoarem, která neexistovala a byla vytvořena jen k oklamání Hitlera, bere jeho nabídku vážně, v pravou chvíli vystřídá Churchillovu vládu a uzavře s Německem mír. Byla to značně riskantní hra. Kdyby Němci zveřejnili své návrhy Velké Británii, byl by Churchill politicky odrovnán a USA by mohly tlačit na Brity, aby uzavřeli s Němci mír, protože v německém návrhu předaném Hoarovi 13. 11. 1940 bylo jen minimum bodů, které se jevily jako méně přijatelné. Tím by se Velká Británie musela smířit s hospodářskou nadvládou Německa v Evropě a nakonec i ve světovém obchodu.

Rudolf Heß při svém letu do Skotska 10. 5. 1941 v uniformě poručíka Luftwaffe vezl s sebou z povahy mise zcela jistě detailní mírové návrhy, které se dostaly po jeho seskoku do rukou Britů a hned se údajně ztratily, takže se neví, co v nich bylo. Velká Británie dodnes pečlivě utajuje klíčové dokumenty a výslechy související s Heßovým letem do Skotska. SO1 byla po válce neprodleně rozpuštěna, archiv SOE byl nedlouho po válce z 80 % údajně zničen požárem.

Britský historik Laurence Rees uvádí, že v přepadení SSSR Německem hrál roli i stupeň připravenosti německých protivníků – Velké Británie, SSSR, případně i USA – k válce na evropském kontinentu. S postupujícím časem, bez uzavření míru s Velkou Británií, totiž rostlo pro Německo riziko, že se bude muset v roce 1943 nebo později vypořádat se všemi najednou. Za situace v roce 1941, kdy britská (ani německá) vojska nebyla s to z technických důvodů schopna invaze přes kanál La Manche (nemožnost vytlačení nepřátelského vojenského loďstva z oblasti invaze, nemožnost docílení absolutní převahy ve vzduchu v místech vyloďování, nedostatek plavidel vhodných pro vyloďování), kdy USA nebyly ještě do války zataženy, se Německu naskytla příležitost vyřídit jednoho z potenciálních protivníků, Sovětský svaz. Nechme stranou skutečnost, že se Hitlerovi podařilo předejít Stalinovu vpádu do západní Evropy o dva až tři týdny.

Na druhé straně to byla i sovětská nenasytnost, která přiměla Hitlera napadnout SSSR. Podle německo–sovětského paktu z 23. 8. 1939 připadlo z baltských zemí do sovětské sféry jen Lotyšsko, Estonsko a Finsko, zatímco celé litevské území mělo připadnout do německé sféry vlivu. Vývojem válečných událostí se po 17. 9. 1939 zmocnila většiny území Litvy Rudá armáda, a roku 1940 uspořádala „plebiscit“, ve kterém lid této země požádal o přijetí do rodiny národů SSSR. To se upravilo dodatečnou dílčí změnou tajné doložky 26. 9. 1939. Hitler po dalším porušení rozdělení zájmových sfér podle tajné doložky smlouvy obsazením Bukoviny Sovětským svazem 28. 6. 1940 žádal po Moskvě dodržení dohody.

Ministr zahraničí SSSR V. Molotov se pak vypravil na svou první zahraniční cestu v životě a do německého hlavního města přibyl 12. 11. 1940. Ministru zahraničí Joachimu von Ribbetrop předložil ultimativní sovětské požadavky s tím, že rozdělení zájmových oblastí východní Evropy podle tajné doložky německo–sovětského paktu z 23. 8. 1939 dosloužilo, a že je třeba sjednat nové. Stalin se zřejmě mylně domníval, že Německo je vyčerpáno neúspěšnou válkou s Velkou Británií a že si může diktovat. Dalším důvodem zřejmě bylo, že se Rusové obávali křížení německého vlivu na Balkáně s vlastními zájmy.

Molotov žádal po Německu potvrzení faktu, že Finsko podle tajné doložky smlouvy z 23. 8. 1939 patří do sovětské zájmové sféry, žádal volnou ruku pro SSSR v povodí Dunaje (pro zajímavost: první vyslanec u Slovenského štátu, který se v Bratislavě objevil, byl sovětský, Slovensko bylo pro SSSR strategicky významné pro průnik sovětského loďstva po Dunaji do nitra Německa, nakonec vodní dílo z konce 20. století Gabčíkovo–Nagymáros mělo umožňovat sovětským dělovým člunům se celoročně dostat z Černého moře přes místní mělčiny až do Německa a přes spojovací průplavy až do Rýna), dále do sovětské mocenské sféry mělo připadnout Rumunsko, Maďarsko, Bulharsko, v Turecko, Írán, Řecko, Jugoslávie a Špicberky, vznesl požadavek na zřízení sovětských vojenských základen v oblasti Bosporu a Dardanel (kvůli volné plavbě sovětských válečných lodí z ruských přístavů u Černého moře do Středozemního) a v oblasti výstupních úžin z Baltského do Severního moře, Kattegatu a Skagerraku (kvůli plavbě sovětských válečných lodí z Baltského moře do Atlantiku). Německo by mělo smluvně zpřístupnit Sovětskému svazu veškeré úžiny mezi Jutskem a ostrovy v Baltském moři, průlivy Malý a Velký Belt. Dále Molotov požadoval, aby Němci vyklidili polské území až k linii ruských hranic z roku 1914, tj. včetně Varšavy.

O Molotovově vystoupení v Berlíně si zaznamenal Paul Schmidt, šéf tlumočníků v německém ministerstvu zahraničí: „Od jednání s Chamberlainem o sudetoněmecké krizi (v Bad Godesbergu) jsem se neúčastnil žádného tak ostrého střetnutí jako v Berlíně během rozhovoru mezi Hitlerem a Molotovem. Podle mého přesvědčení rozhodlo se v těchto dnech o tom, že Hitler dal podnět k přípravám útoku na SSSR.“ Hermann Göring se vyjádřil o vystupování Molotova v Berlíně lapidárněji: „Všichni jsme spadli s židlí.“

Přijetím sovětských podmínek by Německo přišlo o rumunskou ropu, což by nabylo na důležitosti po přerušení dodávek sovětské ropy z Baku, a hlavně by připustilo sovětský (komunistický) vliv až k hranicím Německa a Itálie.

Hitler vydal 18. 12. 1940 příkaz zpracovat operační směrnici Barbarossa (Fall nebo Unternehmen Barbarossa) pro vpád do SSSR. Hrubý scénář invaze do SSSR sice již existoval od července 1940, ale zatím jako jedna z mnoha teoretických možností dalšího vývoje. 22. 6. 1941 invaze do SSSR začala.

Tomáš Krystlík