„…neudržitelný stav pak vyúsťuje… plošnými restitucemi církví, a to i těch, jež v době rozhodné ani neexistovaly…“  Když neexistovaly, tak logicky také v té době neměly majetek a tudíž není co restituovat! Nebyli snad schopni autoři brněnské deklarace tak jednoduché úvahy?

„…odporujících historickým fundamentům oné doby, zejména Postupimské konferenci stanovující legitimitu odsunu…“ Postupimská konference nic o legitimitě transferu nestanovila, jen v protokolu a ve zprávě z konference stojí: „Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku...“ Vítězné mocnosti v Postupimi tedy Československu transfer nevnutili, nenařídili, neschválili, ani nepotvrdili, protože zpráva a protokol postupimské konference neobsahují nikde v souvislosti s transferem Němců termíny „rozhodli jsme“, „usnesli jsme se“, „schvalujeme“, „potvrzujeme oprávněnost transferu“, nýbrž pouze výše uvedenou větu, tedy že berou již probíhající transfer z ČSR a Polska bez svolení vítězných mocností na vědomí. V Maďarsku transfer tehdy ještě nezačal, tam do té doby Rudá armáda odvlekla přes 60 000 Podunajských Švábů na práci do GULAGu. Proč nejsou v protokolu z konference zmíněny další státy? Protože jen u těchto tří států se USA a Velká Británie obávaly, že by místní německé obyvatelstvo mohlo skončit za polárním kruhem, pokud by jejich transfer do Německa a Rakouska neumožnily a dotyčné státy by o to požádaly SSSR. Dalším Němce vyhánějícím státem byla Jugoslávie, kde eventuální předání etnických Němců Sovětskému svazu nehrozilo.  Ostatní státy okupované Německem své etnické Němce nevyháněly. Holandsku se sice podařilo vyhnat necelé čtyři tisíce Němců z celkových asi 170 tisíc v zemi usedlých, ale to jim promptně zatrhl velitel britské okupační zóny v Německu, který dal Holandsku na vědomí, že budou-li v tom pokračovat, vyhostí všechny jejich státní příslušníky usedlé v britské zóně Německa zpět. Dánové se chtěli také zbavit Němců v zemi, ale narazili na téhož britského velitele v Německu, takže je nevyhnali. Maďaři si zase chtěli své Němce nechat, ale byli sovětskou okupační správou k tomu donuceni, nicméně se jim podařilo vyhnat jen necelou čtvrtinu. Rumunsko své Němce nevyhánělo, ale kdo z nich opustil rumunské území, toho již nevpustilo zpět. Ostatní státy jim vracely bez dalšího občanství, navzdory tomu, že propuštěni ze zajateckých táborů si chodili třeba na radnice v Alsasku a Lotrinsku pro francouzské identifikační legitimace v otrhaných uniformách Wehrmachtu nic jiného na sebe nemajíce.

„…která (pařížská reparační dohoda) stanovuje přesně podíl reparací, jež doposud Německo nikdy nezaplatilo“. Nepravda. Pařížská reparační konference stanovila každému z 18 států percentuální podíl z celkového objemu německého majetku, který bude mocnostmi do reparací zařazen, a rozdělila je do kategorií A a B. V kategorii reparací B, tj. demontovaná průmyslová zařízení, námořní obchodní a říční lodě, mělo Československo obdržet 4,3 % z této komodity, později, když se USA částečně vzdaly podílu v této kategorii, se československý nárok zvýšil na 4,57 %. V kategorii A, tj. vše, co nespadalo do kategorie B, zejména výrobky a zásoby, tedy zboží, suroviny, služby, byly ČSR přiřčeny 3 % z celkového objemu této komodity pro 18 států. O hotové zboží z kategorie A nemělo Československo zájem, chtělo spíše suroviny, ale nebylo reálné je od Německa v té době očekávat. Československo tedy žádalo reparační plnění ve formě služeb, zejména německé dopravní sítě a telekomunikací. Západní velmoci ale plnění reparací dodávkami surovin a služeb odmítaly. Sovětský svaz se sanoval ze své okupační zóny v Německu a z onoho majetku předával Polsku jeho díl reparací. Reparace zastavily západní velmoci v roce 1962. Podle závěrečného vyúčtování obdržela ČSR v kategorii B místo 4,57 % jen 4,23 % z celku, tedy 93 % slíbeného podílu pařížskou reparační konferencí, v kategorii A místo 3 % jen 1,95 % z celku, tedy 65 % slíbeného podílu. Obdobně se vedlo i ostatním 17 státům.

„Útoky (verbální) tzv. Sudetoněmců alias bývalých československých Němců nemají pražádné právní opodstatnění ani z hlediska právního řádu republiky ani z mezinárodního právního hlediska.“ Podle mezinárodního práva bylo již tehdy protiprávní zbavovat obyvatele státu občanství (státní příslušnosti), což se osobám německé a maďarské národnosti plošně stalo 2. 8. 1945 dekretem presidenta republiky č. 33/1045 Sb. Navíc stále platná československá ústava z roku 1920 dekrety presidenta republiky neznala a nepřipouštěla. Takže námitky Sudetoněmců jsou právně relevantní.

„Tzv. Sudetoněmci se tak počali označovat až maximálně pozdně od roku 1900… a již tehdy agresivně hodlali vystěhovat Čechy z vlastního území k Ledovému oceánu a na Sibiř. Hitler pouze zopakoval jejich tehdejší plány.“ Nezopakoval, protože měl s Čechy zcela odlišné úmysly. V protokolu porady u Hitlera dne 23. 9. 1940 se píše, že „existují tři možnosti řešení problému Čechů: (1) Čechům sídlícím v protektorátu v souvislém území bude i v budoucnu poskytnuto mimořádné státoprávní postavení. Češi sami mezi sebou budou moci mít autonomní správu a možnost vyžití v tomto prostoru. Němci budou žít vedle nich, samozřejmě v rovnoprávnosti a jako němečtí státní příslušníci. Toto řešení považuje Führer za nebezpečné, protože by v souladu s mentalitou a svérázem Čechů mohlo někdy vést k dalším projevům odbojnosti a novým protiříšským rejdům. (2) Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy do jiného prostoru. To nepřichází v úvahu už proto, že sedm milionů Čechů od nás nebude chtít nikdo převzít. Okamžité vysídlení je kromě toho nežádoucí, nesmíme vytvořit vakuum, neměli bychom ani německé lidi k zaplnění: Führer se zmínil o poměrech v župě Povartí, kde není možno se obejít bez polského obyvatelstva. (3) Použití řady různých metod ke germanizaci prostoru. To Führer z historických rasově politických důvodů považuje pro větší část národa Čechů za možné, pokud zároveň s tím bude rasově neupotřebitelná a protiříšsky smýšlející část Čechů vyloučena, příp. podrobena zvláštní proceduře. Na to však počítá s obdobím sta let. Výběr Čechů určených k asimilaci je třeba provádět přesně a přísně a může probíhat jen na základě určitých směrnic.“ Není ničím doloženo, že by Hitler později svůj názor, jak naložit s Čechy, podstatně změnil. Podmínky pro asimilaci Čechů byly později výrazně zmírněny, protože podle Himmlerova rozkazu z 12. 9. 1942, který nemohl vydat bez předchozí domluvy s Hitlerem, se pro poněmčování Čechů měla používat pouze rasová měřítka pro výběr do SS včetně kategorie III, klasifikované dosud jako „rasově nežádoucí přírůstek němectví“ a všechny vhodné „v případě politických zásluh třeba poněmčovat bez prodlení!“ Tím se přenárodnění podle provedených průzkumů německými úřady stalo schopných 87,54 % Čechů. Zbytek do 100 %, tzv. nevyvážení míšenci z rasové kategorie IV, nevhodní k přenárodnění coby rasově neúnosní, byli v české populaci zastoupeni 12,45 % a tzv. zcela rasově neúnosní z kategorie IVf podílem jen 0,015 %. Češi z kategorie IV (12,45 % z populace) měli být z rasových důvodů pracovně nasazeni ve staré Říši k pozvolné převýchově. A nakonec 0,015 % Čechům (kategorie IVf), tj. pouze třem lidem z dvaceti tisíců Čechů, hrozilo vystěhování do Generalgouvernement. Pro nevěřící zdroje: Brandes, Detlef: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015; Brügel, Johann Wolfgang: Češi a Němci 1939–1946. Academia, Praha 2008; NA, sg. 109-4/60.

„Za sudetské agresivní krize 98 procent Sudetoněmců volilo zločineckou Henleinpartei, která pak splynula slučováním s NSDAP.“ Ve dvou termínech konání několikrát již v německých sídelních územích odložených československých komunálních voleb na přelomu května a června 1938 získala Henleinova Sudetoněmecká strana (SdP) přes 90 % hlasů. Do voleb coby se svým programem šla s tzv. karlovarskými požadavky, tj. s požadavkem autonomie německých sídelních oblastí a jejich setrvání v ČSR. Po odstoupení pohraničí Německé říši byla SdP rozpuštěna. Do NSDAP byla převzata jen menšina jejích členů a bylo nutné si o členství zažádat. Kdyby byla SdP zločinnou, tak by nebyla do květnových voleb československým ministerstvem vnitra připuštěna!

„Existuje dokonce Návštěvní kniha reichsprotektora Konstantina von Neuratha, kde jsou tito němečtí šlechtici podepsáni, a tím deklarují zde svou loajalitu k Třetí říši.“ Nesmyslnost vysvětlím na příkladu. Jsem třeba diplomat nějaké cizí, nepříliš spřátelené země a hostitel v druhé zemi mě požádá o podpis ve své knize návštěv. Podepsáním se pod několika vřelými slovy k hostiteli projevuji loajalitu k onomu druhému státu? To je přece úplná hloupost!

„Nešlo v žádném případě o pochod smrti (z Brna na rakouské hranice), jak to prezentuje protistrana a úmrtí Němců nebyla vyvolána represí organizátorů, ale epidemií z nedostatku tábora Pohořelice, založeného protektorátní mocí, nikoli osvobozenými orgány republiky.“ Co má dělat v souvislosti s epidemií fakt založení tábora v Pohořelicích ještě protektorátní mocí, když v době Brněnského pochodu smrti v něm vládla a vše organizovala již československá státní moc? Mrtvých bylo podle českých šetření 1691, z toho 459 jen v Pohořelicích, podle odhadu rakouského 4140, z toho v Pohořelicích 2000. Vyberte si! Aby se nedalo mluvit o represi, tak by mimo mrtvé v Pohořelicích zemřelých výhradně následkem epidemie bylo únosných pět až deset úmrtí přestárlých během pochodu vyčerpáním, infarktem a podobně.

„Další zločineckou organizací tzv. Sudetoněmců byl Freikorps o síle odhadované od 50 do 70 tisíc mužů s velením v německém Donndorfu a odtud a z dalších míst byly vysílány nelegální bojové tlupy k sabotážím, přepadům pošt, celnic, četnických a vojenských stanovišť.“ Když Henlein vyzval 17. 9. 1938 rozhlasem z Německa, kam uprchl, k vytvoření Dobrovolného sudetoněmeckého vojenského sboru (Sudetendeutsches Freikorps, SFK) ze sudetoněmeckých mužů mezi 18. a 50. rokem, tak kolik se jich mohlo přihlásit, být vycvičeno a posláno zpět na území ČSR do konání mnichovské konference? Podle německých, zřejmě propagandisticky zveličených údajů bylo zájemců o SFK tolik, že počet jeho členů musel být omezen na 40 tisíc. Jak by ale desetitisíce mužů mohly překročit během pár dní po Henleinově výzvě ilegálně československé hranice do Německa, aniž by tomu československé úřady nezabránily? Týž den, 17. 9., Hitler Henleinovi, coby veliteli SFK, přiděluje k zvládnutí vojenských záležitostí jednoho (!) podplukovníka Wehrmachtu. Členové SFK se museli alespoň minimálně vycvičit a ilegálně proniknout zpět do ČSR. Kolik škod materiálních i na životech mohl SFK vykonat, když vznikl teprve 17. 9. a již čtyři dny poté, 21. 9., československá vláda odsouhlasila odstoupení svého pohraničí Německu, tedy odpadl důvod dalších akcí proti ČSR. K tomu 23. 9. byla vyhlášena mobilizace československých branných sil, kdy armáda v poli byla s to činnosti Freikorpsu účinně zabránit. SFK se pak chlubil chlubil 164 úspěšnými akcemi se 110 zabitými, 2029 zajatými Čechy a 52 mrtvými vlastními příslušníky, ale ve zprávě Ministerstva vnitra ČSR se hovoří celkově o 27 mrtvých, z toho bylo 16 Čechů a 11 Němců, v průběhu roku až do 30. 9. 1938 včetně, tj. do počátku obsazování pohraničí Wehrmachtem. 

„Sudetoněmci i vnitrozemští čs. Němci se podíleli na vyhánění a pronásledování československých občanů, a tak došlo k vyhnání 250 tisíc Čechoslováků z pohraničí, což dokládají pamětníci i dobové fotografie. Později v protektorátu se čs. Němci podíleli na vyhnání Čechů z vnitrozemí, a to v počtu dalších 100 tisíc.“ Z pohraničí odstoupeného Německu nemohlo být vyhnáno 250 000 lidí, protože k 1. 9. 1939 byl evidováno jen 193 277 přestěhovalců ze všech koutů státu i z ciziny, tedy z německého, polského, maďarského záboru, z odtrženého Slovenska a Podkarpatské Rusi. Nikdo Čechy z jejich domovů v územích odstoupených Německu nevyháněl, odcházeli do vnitrozemí pro ztrátu obživy, protože je tam československý stát již nemohl vydržovat, někteří též kvůli obavám, jak se k nim bude chovat místní obyvatelstvo, když po celou dobu první republiky se k místním v německých sídelních územích chovali jako kolonizátoři. Neexistují fotografie dokládající, jak Češi nakládají svůj majetek a odjíždějí pod dozorem německých policejních nebo vojenských jednotek. V územích odstoupených Německu zůstalo po stažení všech státních zaměstnanců, úředníků, učitelů, policistů, pošťáků, železničářů a vojáků 81 % Čechů! A kam bylo československými Němci vyhnáno 100 000 Čechů z protektorátu? Co je to za nesmysl?

Brněnská deklarace ZDE je jakousi kvintesencí českého nazírání na moderní dějiny. I po více než sedm desetiletí po událostech Češi opakují svůj lživý výklad historie.