„Česká ekonomika má mnoho slabých stránek a mnoho problémů, ale má jednu výhodu, kterou je naše vlastní měna. Odráží sílu české ekonomiky, a tak to má být. Neodráží sílu průměru ekonomik Řecka a Německa či Portugalska a Holandska, jak by to bylo, kdybychom přijali euro. Více než dvě desetiletí tzv. společné evropské měny euro prokázala, že někomu euro vyhovuje, jinému ne, Řecko ničí (a způsobuje jeho permanentní krizi), z Německa naopak dělá světového exportního premianta.

Nevyhovuje také např. Portugalsku, ale ani Itálii. Od momentu vzniku eura před 23 lety, kdy byl český HDP na hlavu nižší než portugalský a výrazně nižší než italský, se leccos změnilo. Už jsme dávno přeskočili Portugalsko a v roce 2021 se dokonce dotáhli na Itálii. Je to mimořádnou pílí a schopností Čechů oproti obyvatelům těchto zemí? Je to „pouhé“ dotahování se na místo, kde jsme před komunismem v roce 1948 byli? Je to mimořádná úspěšnost a šikovnost našich posledních vlád (Sobotkovy, Babišovy, Fialovy), které byly o tolik lepší než jiné evropské vlády? Nebo máme lepší ekonomický systém? Tedy lepší trh a lepší stát díky lepším zákonům a lepším státním úředníkům? Nebo máme jinou, tedy výhodnější strukturu ekonomiky?

Nic z toho nemůže být pravda. Naše vlády přece byly hrozně špatné, což je většinový pocit Čechů, který já plně sdílím. Všechny tyto věci jsou navíc špatně měřitelné a statisticky dokazovatelné. Jedna věc je ale nesporná – my euro nemáme, zatímco tyto země ho mají. To podvědomě u nás cítí většina rozumných lidí, to cítí i pár našich rozumných politiků, to necítí politici populistického typu, kteří nenesou zodpovědnost a mají proto pocit, že si mohou dovolit všechno.“

Až sem je to rok a čtvrt stará glosa. Více argumentů na toto téma jsme jako IVK vydali před měsícem, v reakci na novoroční projev prezidenta Pavla, v němž zcela nečekaně vytáhl kartu eura. Jmenoval se „Stanovisko IVK k nezodpovědné kampani k opuštění české koruny a k přijetí eura“ (ze 4. 1. 2024). Měsíc se zdálo, že se situace zklidnila, že to nebude tak horké.

Trvalo to ale jen jeden měsíc. V prvních dnech února udělal další nezodpovědný krok ministr pro Evropu (ostatní jsou asi proti Evropě?) Dvořák jmenováním zmocněnce pro euro bez jakékoli konzultace ve vládě a s premiérem. Vyvolalo to bouři. Uvedu otázku, kterou jsem dostal od jednoho našeho deníku a mou odpověď na ni.

„Co říkáte na současnou vládní roztržku ohledně jmenování zmocněnce pro euro a co byste třeba sám dělal v roli premiéra s ministrem, který bez vědomí vlády takového zmocněnce jmenuje?

Dnešní pětikoaliční vláda je vládou neřízenou, je pouhou sbírkou ministrů z pěti stran, bez jakéhokoli koncepčního vedení a řízení. Spojuje je jen snaha vládnout a „dovládnout“ až do voleb. Fatálním omylem bylo vytvoření funkce ministra pro Evropu (tuto vládní funkci jsme měli krátce ve vládě Miloše Zemana) a neméně fatální bylo tuto funkci svěřit panu Dvořákovi. To předseda vlády neměl nikdy připustit.“

Mezitím se „vláda“ skutečně rozzlobila a aktivistický ministr Dvořák musel „svého“ zmocněnce zase stáhnout.

Zbavit se své koruny (což jsme neudělali ani za protektorátu, ani po sovětské okupaci roku 1968) je vážná věc. Měna je symbolem státnosti. Debata by proto měla být vedena o ekonomických důsledcích tohoto kroku, ale i o tom, jestli o svou vlastní státnost stojíme. Pekarová Adamová a Dvořák o ni asi nestojí. Pak by to měli říci přímo a neskrývat to za debatu o euru, ke kterému nemají kvalifikaci.

Minulou glosu na toto téma jsem končil větou: „Dosud jsme v této klíčové věci byli pragmatičtí, euronaivisté nevítězili. Neměli bychom si to právě teď zkazit.“ Mám pocit, že si to už právě teď hodně kazíme.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause