Člověk by měl být na počátku roku plný optimismu, nacházet si jen pozitivní věci a vidět ono pomyslné světlo na konci tunelu. Když jsem byl v pondělí v Davosu, který jednou za rok – v době davoského fóra – nezvládá dopravu, asi 40 minut jsem žádné světlo na konci tunelu neviděl. Přijížděl jsem ke Klosters a najednou v několik kilometrů dlouhém tunelu pod alpskými vrcholy nečekaná Stau, pro negermanisty dopravní zácpa. Žádné světélko na konci, jen červená světýlka stovek stojících aut. Mé první podezření se ukázalo být správným. Do Davosu právě přijížděl ukrajinský prezident Zelenskyj a všechno kvůli němu stálo. Pak ještě přijížděla paní von Leyenová. Opakovalo se totéž. Ale o tom má glosa není.

Děsí mne různá slova. Když jsem jel v sobotu do Davosu, objevil jsem v našich novinách výrok premiéra Netanjahua, že „izraelská armáda je nejmorálnější na světě“. Ještě že ta cesta autem z Prahy do Davosu trvala tak dlouho, stačil jsem trochu vystřízlivět. Netanjahu to říká v den, kdy jsou ve stejných novinách, o stránku vedle, fotografie rozbombardované Gazy. Nevím ale, jestli není ještě horší, že někdo mluví o armádách v kategorii jejich morálnosti a nemorálnosti. Morální a nemorální mohou být jejich vůdcové, kteří armády do boje vysílají, ale armády? Opravdu jsem kontroloval, jestli to náhodou nebyla chyba překladatele.

Náš prezident Pavel – nikoli přímo Netanjahuovi, ale po návštěvě u prezidenta Herzoga – řekl „rozsah pomoci izraelské armády palestinským civilistům je enormní“. Zase nevím, není-li to fake, ale byla to zpráva ČTK a tam se určitě s desinformacemi poctivě a úspěšně bojuje. Zase jde o slova. Dá se vůbec v jakémkoli potencionálním významu slova „pomoc“ mluvit o pomoci armády civilistům? Když denně dostáváme zprávy, kolik civilistů tam umírá a kolik domů je zbouráno?

Ale určitě nejde jen o Izrael a o tragickou situaci v Gaze. Když jsem přijížděl do Prahy, uviděl jsem velký billboard s reklamou, že se kdesi v Praze otevírá nová „nejmodernější základní a střední škola“. Školu jsem neviděl a určitě nikdy neuvidím, ale co může znamenat slovo „nejmodernější“ škola? Že se tam vyučuje ta či ona ideologie? A že výhodou a předností výchovy a vzdělávání je být co nejmodernější? Jinak řečeno, potlačovat vše nemoderní, staré, minulé?

My staří si naopak myslíme, že školství nemá dělat revoluce a že nemá usilovat o modernost, o krátkodobé moderní výboje, které čas označí velmi často za naprostý omyl. To samozřejmě neznamená, že mají být ve třídách kamna na uhlí, jaká byla, když jsem chodil do obecné školy já. Je ale opravdu třeba, aby – podle e15 z 18. ledna – vznikal u nás právě teď, v naší krizi, rekordní počet gymnázií? Náměstek ministra školství Nantl cituje svého nejmenovaného odpůrce, který údajně říká „nepotřebujeme gymnazisty, ale spíše klempíře a pokrývače“. Náměstek se na tento výrok strašně zlobí.

Já, absolvent gymnázia, kterému se však tehdy správně komunisticky říkalo jedenáctiletá střední škola, si myslím, že potřebujeme klempíře a pokrývače asi daleko více než absolventy druhořadých gymnázií. Samozřejmě potřebujeme lidi vzdělané a v nějakém oboru vyučené, ale žádná přímá úměrnost mezi kvalitou vzdělání národa a formálním vzděláním určitě neexistuje. Povinné formální vzdělání naopak často vede k tomu, že se kvalita vzdělání výrazně snižuje. To není jen český fenomén. Slova jsou důležitá. Neměli bychom je devalvovat.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause