Před brzkým vstupem do dvacátých let je jasné, že ten devatenáctý nebyl klidný. Nešlo ani o lehký rok, co se týká neustávajících útoků na naši civilizaci. Pod přídomkem „naše“ už si rozhodně nelze představit směr, kterým se poměry vyvíjejí na západ od pomyslných hranic. Bohužel totiž už o žádné hranice nejde, zůstaly jen myšlené čáry spojující hraniční body. Žádné ploty, žádné kontroly projíždějících vozidel. Ne, že by se mi po dřívějším stavu tolik stýskalo. Byla to otrava čekat ve frontě, vyplňovat, jestli máme něco k proclení, případně schovávat osobní zlaté řetízky, aby celník nepojal nějaké podezření.

Vůbec nevíme, kdo už u nás gazduje

Přes všechny zmíněné nepříjemnosti jsme ovšem zase měli jistotu, nebo aspoň velkou pravděpodobnost, že se k nám nepozorovaně nedostanou lidé, které bychom tady opravdu nechtěli. Neprošli těžcí zločinci, šílenci, které ani jejich vlastní země nechce, váleční zločinci (ISIL předváděl neuvěřitelná zvěrstva spíš starověkého typu). Teď onu jistotu nemáme. V podstatě vůbec nevíme, kdo všechno se nachází na našem území. Namátkové kontroly policie nic nevyřeší. Zaplatili jsme zkrátka daň za vstup do tzv. schengenského prostoru. Zajímavé je, že sice vypadá jako svázaný s členstvím v Evropské unii, ale právně to tak není. Jsou dosud země Evropské unie, které nejsou v Schengenu (Rumunsko a Bulharsko). Máme ovšem také země, které v Schengenu jsou, v EU nikoli (Island, Norsko, Lichtenštejnsko, Švýcarsko – od 2008). Švýcarsko není v EU a do prosince 2008 nebylo ani v Schengenu, ale obchodní výměně nic nebránilo. Byla jsem tam v době, kdy ještě nebyli v Schengenu, a cestování probíhalo nerušeně. Jen si chvíli počkáte na hranici, což není nic strašného, zvláště když si na místě můžete hned koupit nějaké jejich čokolády. Naopak Velká Británie dosud v EU je (ještě chvíli!), v Schengenu také, ale má zavedeny hraniční kontroly, a to dlouhodobě. Velká Británie má takovou výjimku, stejně jako Irsko, už od svého vstupu do Schengenu.

Než nás zaplaví migrační moře

Kdyby tedy došlo k nejhoršímu a běžela k nám velká migrační vlna z jihu nebo východu, nebo jsme zjistili, že se k nám západní státy snaží nenápadně umístit své nové nechtěné sousedy, dá se použít několik opatření. Například jde už při setrvání v EU dočasně obnovit hraniční kontroly, což například často využívá Francie nebo Rakousko ve směru k Itálii. Pokud by to nepomohlo, je třeba zvážit, zda je členství v Schengenu pro nás pořád tak přínosné. Jak už jsem psala, byla by to trochu otrava, ale bezpečí je v některých případech mnohem důležitější než osobní pohodlí nebo ekonomický zisk. Je jasné, že v EU by se takový přístup nelíbil, co si budeme nalhávat. Ale je opravdu nutné se zalíbit všem? Vláda a státní správa by se vždy měly snažit vyhovět hlavně vlastním občanům. Od nich má vláda a parlament mandát, což státní správa také musí respektovat, jakkoli by měla zůstat také do určité míry politicky neutrální pro zachování kontinuity.

Celníci, zpátky do služby!

Znovuzavedení hranic by jistě znamenalo nemalé náklady. Bylo by také třeba zabezpečit zelenou hranici. Zajímavé řešení předvedlo Slovensko, které vyzkoušelo rychle se rozvinující plot, kdy jel jeden náklaďák, z něho se hrnul plot (jako prázdné kostky stavěné vedle sebe a shora otevřené), za ním jel další náklaďák s hlínou, který ten plot vyplňoval. Bylo to velmi rychlé, samozřejmě při použití v rovině nebo mírném kopci, kde nejsou stromy. Máme samozřejmě větší část hranic, kde stromy a větší kopce jsou. Výhodou rekonstrukce státních hranic by však mohla být redukce nezaměstnanosti v příhraničních oblastech, které jsou často nezaměstnaností postižené nejhůře. Pomohla by jak stavba případného oplocení či rekonstrukce a znovuzprovoznění celnic, tak i návazné práce a zajištění provozu celnic. Celníci musí něco jíst, někde nakupovat další věci, někam zajít po práci, někde blízko bydlet. Mohlo by opravdu dojít k oživení dnes zapomenutých a skoro opuštěných oblastí. Důležité je nenastavit nějak přehnaně kvalifikační požadavky na celníky, jak je teď módou v mnoha profesích. Řadový celník vysokoškolák je plýtvání lidskými zdroji, nemělo by jít o nutnou podmínku. Celníkem by se měl snadno stát člověk z daného regionu, samozřejmě s čistým trestním rejstříkem a aspoň s výučním listem. Jiné to samozřejmě je pro práci ve vnitrozemí, tam se někdy může vyšší kvalifikace hodit, ale pro práci přímo na hranicích není třeba být přehnaně přísní. Navíc je mnoho bývalých celníků, kteří by se nadšeně znovu pustili do své bývalé práce, případně vypomohli radou, protože řada z nich už je v důchodovém věku. I pokud bychom Schengen hned neopustili, nebylo by od věci lépe monitorovat pohyb osob přes české hranice, a to jak přímo na místě, tak mít lepší přehled o tom, kolik osob se přes ně přepravuje a kolik Česko zase opouští. Tato data by měla dát přesnější představu o tom, jestli náhodou nejsme potají „dosídlováni“ aniž o tom kdokoli ví.

Kdo je připraven, není překvapen

Chápu, že jsem nastínila myšlenku, na kterou je třeba si asi trochu zvykat. Proč ale o věci nezačít seriózně diskutovat a probrat všechna pro a proti. Až tady místo nás bude bydlet někdo jiný, na podobné úvahy už bude pozdě. Jednejme v předstihu, jak jsou ostatně Češi zvyklí jednat už léta. Připravme se důkladně na různé varianty vývoje bezpečnostní situace v Evropě. Řečeno s klasikem: Kdo je připraven, není překvapen! Právně by se jednalo o vypovězení těchto smluv: Schengenské dohody (z roku 1985) a Schengenské prováděcí úmluvy. Vzhledem k přesunům pravomocí v rámci EU by bylo třeba vše také vyřešit na úrovni Evropské unie. Nejde samozřejmě o všechna opatření, která by byla pro výstup ze Schengenu nutná udělat, ale základ bychom měli. Česká republika přistoupila k Schengenské dohodě (a prováděcí úmluvě) 21. prosince 2007 (spolu s dalšími 9 státy EU). Jak tedy vidíme, bylo krásně možné být už tři roky členem EU a nebýt v Schengenu. Po dvanácti letech je třeba se znovu zamyslet, jaké jsou z Schengenu přínosy a jaká zklamání, a členství v něm znovu zhodnotit. Může se tak stát klidně i dlouho předtím, než si podobně zhodnotíme členství v Evropské unii.

Autorkou článku je JUDr. Vladimíra Bondarenková, specialistka na mezinárodní a evropské právo.