Není na škodu se ještě jednou ohlédnout za letošním 17. listopadem a způsoby jeho připomenutí. Byla jsem ten den spolu s kolegy z politického hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) na mnoha místech, kdy jsme si připomněli jak to velmi smutné výročí, tak i to, které by mělo být radostné. Pokaždé bylo vše jinak zajímavé. Smutným výročím je 17. listopad 1939, kdy byly nacisty uzavřeny vysoké školy, když před tím byli na demonstracích zastřeleni dva lidé. Václav Sedláček, pekařský učeň, zemřel hned. Student Jan Opletal skonal po pár dnech na následky střelného zranění. Současně bylo 17. 11. zatčeno a obratem popraveno v kasárnách Ruzyně devět vůdčích představitelů studentského hnutí. Německá okupační administrativa také nechala zatknout 1200 studentů a poslat je do koncentračních táborů.

My v SPD nejsme líní si přivstat

Výše uvedená fakta se každoročně připomínají na pietě u Hlávkovy koleje v Praze. Akci pořádá Unie studentů, ale mezi politiky není oblíbená, protože už podruhé za sebou vyšla na nedělní ráno v 9 hodin. Aspoň že letos nebyla tak třeskutá zima jako loni, kdy už jsme opravdu nevěděli, jak chlad zahnat. Loni i letos se akce zúčastnili politici za hnutí SPD. V loňském roce měl dokonce projev Tomio Okamura z pozice místopředsedy Sněmovny, letos bohužel ne, i když byl na akci přítomen. Přišli i další poslanci za SPD: místopředseda hnutí SPD Radim Fiala (předseda Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny), člen předsednictva SPD Radek Rozvoral (místopředseda Kontrolního výboru PS a místopředseda Mandátového a imunitního výboru PS) a Jiří Kobza (místopředseda Zahraničního výboru PS a Evropského výboru PS). Je trochu zvláštní, že místopředseda Senátu Štěch letos vystoupit mohl, ovšem místopředseda Poslanecké sněmovny nikoli. Docela komické je to, že rektor Univerzity Karlovy, Tomáš Zima, který měl loni na stejné pietě projev, který nutně musel vyhovovat „kavárenským“ názorům, byl letos terčem protestů studentů, a to dokonce tak, že večer blokovali hlavní vstup do Univerzity Karlovy, jak jsem na vlastní oči viděla. Všechno se dělo kvůli domnělé provázanosti rektora „hradním” směrem přes Home Credit Petra Kellnera, respektive i kvůli sympatiím (ale Kellnera!) k bývalému prezidentovi Klausovi. Je to celé zamotané. Evidentně dávat správná prohlášení už nestačí. Jejich druhou část požadavku na víc „klimatickou” univerzitu ani nekomentuji, to patří spíš do kompetence europoslance za SPD Ivana Davida, který je povoláním psychiatr. Letos svým rozumným projevem mile překvapil rektor Vysokého učení technického. Jinak všichni řečníci správně kladli důraz na to, co se opravdu stalo v roce 1939, a prokazovali velkou úctu obětem německé nacistické nadvlády.

Zkreslovačům historie nesmíme dát šanci

Druhou část připomínky 17. listopadu jsme absolvovali na pietě v kasárnách Ruzyně, kde bylo v roce 1939 popraveno devět mladých lidí. Nedávno jsme tam byli s jednou školní skupinou a je tam nově vybudovaný velmi vkusný památník obětem popravených. Temně šedé stěny a na nich zlatě jména popravených. Ve stejné místnosti pak zeď, u které popravy probíhaly (ještě se stopami po kulkách) a místo pro položení věnců nebo květin. Pokud vás to zajímá, je možné si domluvit prohlídku zde. Je to trochu hrůzostrašné, ale potřebné stále si připomínat, aby se historie neopakovala. Hlavně mladá generace by měla dostávat nezkreslené informace, protože postupně vymírají pamětníci událostí. Pak je pro zkreslovače historie snadnější práce. Osobně mi přijdou nejobjektivnější knížky a články, které vyšly těsně po sametové revoluci, kdy už tu nebyl jeden režim a ani plíživě nenastupoval druhý. Svoboda projevu tehdy opravdu existovala, a nejen na papíře.

Co z doby před 17. listopadem 1989 může inspirovat a co ne

Podle jedněch byla při sametové revoluci v roce 1989 vrácena moc lidem, podle jiných šlo o předání moci jiné skupině, o dohodnutou věc. Tehdy jsem žila ve svém rodném městě. Přestože jsem byla v posledním ročníku základní školy, mezi spolužáky jsme už nějakou dobu určitá politická témata probírali a ke komunistickému režimu jsme neměli velký respekt. Ale zase musím říct, že špatně se nám rozhodně nežilo, těšila mne centrální podpora sportu, výstavby domů, škol. Naše škola třeba byla pro 2 000 žáků a na chodbě dlouhé 100 metrů jsme běhali šedesátku nebo stovku a dokonce skákali do výšky. Škola měla tři tělocvičny, bazén a dvě velká venkovní sportoviště. A to se tam člověk dostal bez jakékoli protekce, jen tím, že jsem udělala přijímačky do sportovní třídy (výhoda z cvičení gymnastiky). V některých věcech je tedy možné se i minulým režimem inspirovat. Čím bychom se ale neměli inspirovat, je potlačování svobody projevu, svobody slova, omezováním shromažďování, potlačování odlišných politických názorů a svobody vyznání. Na stejné škole jsem měla problém s tím, když jsem si vzala na krk křížek koupený v Polsku. Nevím ostatně, kde bych ho v tehdejším Československu kupovala. Hned nastal výslech od třídní před spolužáky, jestli ho nosím z náboženských důvodů a podobně. Reagovala jsem jako klasický puberťák, přišlo mi to celé trapné. Málem jsem měla záznam (nebo opravdu, to už se nedá zjistit). Takže ze svého hlediska jsem ráda, že zrovna přišla revoluce, jinak nevím, jestli by mě pustili na další školu. K revoluci patřila hesla jako svoboda slova či svoboda projevu. Hodně lidí mělo zájem o cestování na Západ. Naši rodiče i učitelé nás k tomu vlastně ještě dlouho „ponoukali”, jako kdyby se báli, že okénko svobody bude jen krátké a pak se zase zavře. Aktuální vývoj naznačuje, že se to opravdu může stát, ale že si ho zavřeme sami, kvůli starosti o vlastní bezpečí a přežití naší kultury a civilizace.

Autorkou článku je JUDr. Vladimíra Bondarenková, specialistka na mezinárodní a evropské právo.