Úvahy o případné státní podpoře nebo o získání balíků akcií společnosti Smartwings otevřely zajímavou otázku. V současné době se mohou objevit příležitosti jak za levno nakoupit podíly ve firmách, které by se českému státu mohly hodit. Nejde ale postupovat bez rozmyslu, s absencí přesného plánu. Aby to zase neskončilo tunelováním.

Reetatizace jako opak privatizace

Poučme se tedy z krizového vývoje let devadesátých a následujících let, kdy se stát zbavil prakticky všeho, protože zisky z privatizace vylepšovaly státní rozpočet a vlády tak vypadaly jako úspěšní hospodáři. Nemáme pro to užitečné slovo, zkusme tedy slovo deetatizace, kdy si stát bere za rozumnou náhradu a legálním postupem, co se mu hodí. Nejde o žádné vyvlastňování, ale o opak privatizace.

Společné podniky státu a soukromých firem

Pokud by stát měl znovu něco vlastnit (co dosud bylo soukromé), respektive spoluvlastnit, je velmi důležitý mechanismus kontroly, aby nedošlo ke zmíněnému tunelování. Určitě má také smysl vytvářet podniky ve spolupráci soukromých firem a státu: zaveďme pojem společné podniky. Vhodné je rovněž znovu budovat a obnovit prestiž státních podniků. Ve všech třech případech je zásadní nastavit přísná pravidla, pravidelné vyhodnocování a průběžnou kontrolu.

Kdo bude kontrolovat

Kdybychom se chtěli vrátit ke státním podnikům (dnes třeba Česká pošta) či polostátním podnikům (aktuálně např. ČEZ) ve větším rozsahu než dnes, můžeme buď dohled nad nimi ponechat pod příslušnými ministerstvy, nebo vyčlenit jedno ministerstvo. V minulosti bylo takovou činností pověřeno Ministerstvo průmyslu a obchodu, aktuálně ale nedisponuje příslušnými odborníky. Věc je tedy ke zvážení.

Společná pravidla pro podniky se státní účastí

Velmi výhodné by bylo, aby byla nastavena jistá minimální společná pravidla, jak se má v podnicích se státní účastí kontrolovat činnost managementu a hlavně jeho hospodaření. Výroční zprávy by měly být samozřejmostí, s účetní závěrkou buď auditovanou zvnějšku (ale to spíš ne, vzhledem k obchodnímu tajemství, příliš mne nenadchl systém čtyř největších auditorských firem, vlastněných ze zahraničí, které auditují největší společnosti, a tedy pak ví vše důležité ve státě) nebo podrobené kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). I nad NKÚ by v takovém případě měla být kontrola nepřekračování jeho pravomocí a podobně, nejen formální kontrola výroční zprávy, ze strany Poslanecké sněmovny.

Jednotná železnice předejde chaosu v jízdenkách

Nyní se pojďme podívat na možný nákupní seznam strategických podniků, které by nás mohly zajímat. Nabízí se sektory, v nichž by bylo vhodné mít nějaký podnik se státní účastí. Některé z nich už máme, jiné se mohou v brzké době nabídnout k levné koupi. Z dopravy nutně potřebujeme železnici, a to jak pro osobní dopravu, tak nákladní vlaky. Mělo by se zapomenout na podivné rozdělení, že koleje jsou v jednom podniku a vlaky v jiném. Rozhodně si nemyslím, že byl dobrý nápad privatizovat železnici, v praxi to zatím nevypadá příliš pozitivně (i když jsem také kritická k tomu, jak fungovaly České dráhy v době jejich monopolu). Leo Expres je v problémech, třeba bude levně na prodej. Jednotná železnice znamená předejít chaosu v jízdních řádech a jízdenkách. Obávám se také zvýšeného rizika havárií z důvodu působení více soukromých dopravců na železnicích. Státní nebo pod samosprávou by měla být i páteřní doprava v jednotlivých větších městech. Rovněž by měly být státní (nebo v podřízenosti samosprávy) autobusy, které budou propojovat obce, kam nevede železnice. Dopravně spojovat zapadlé vesničky se totiž soukromým dopravcům příliš nevyplatí.

Od pošty až po léky

Určitě potřebujeme státní poštu a hlavně vymezit, co stát požaduje. Mám na mysli například doručování dopisů i do zapadlých vesnic. Co se ukazuje jako zásadní, je přesun výroby zdravotních pomůcek, léků a chemických látek potřebných pro jejich výrobu do České republiky. Alespoň jeden lék v každé hlavní kategorii nemocí by měl být takto dostupný a to si nejlépe zařídíme sami, za využití generik apod. S tím souvisí nezbytné technologie pro fungování nemocnic. Vždyť se ukázalo, že univerzity v ČR dokážou vyrobit nanolátky, dezinfekce a dokonce i dýchací přístroje.

Energie

Co nutně potřebujeme státní či polostátní (maximálně pod kontrolou samospráv), to je výroba energie (kromě malých soukromých zdrojů), energetické rozvody a distribuční soustavy (jak energií, tak vody, také systémy kanalizací). Vzhledem k překotnému vývoji techniky potřebujeme mít možnost udržet páteřní telekomunikace. Co kdyby totiž soukromí operátoři dělali problémy nebo se chtěli stáhnout z trhu? Také se nám určitě bude hodit jeden televizní kanál, ale jen pro informace (typu ČT 24), bez nákladné výroby zábavných pořadů, a jedna rozhlasová stanice. Případně je možné nechat nějakou možnost tiskovin pro lidi, co nemají rádi elektroniku. Důležité je hlavně zajistit, aby se k lidem v případě problémů v soukromém sektoru dostaly důležité informace. V nouzi nejvyšší není od věci prověřit fungování obecních rozhlasů a hlásičů a to, aby fungovaly i v době přerušení dodávek energie.

Garantované státní zakázky

Je toho opravdu hodně, bez čeho stát, tedy lidé v něm, nemohou přežít a při delším nedostatku může vzniknout anarchie a násilí. Teď v koronavirové krizi jsme si to myslím všichni jasně uvědomili. Nejde tedy o seznam konečný, ale zatím jen o předběžný nástin. Je také možné, a dočasně vhodné, vše řešit dlouhodobou spoluprací s českými firmami, které už danou činnost dělají systémem závazné dlouhodobé objednávky v režimu garantovaných státních zakázek.

Euronesmysly můžeme ignorovat

Schválně odhlížím od práva Evropské unie, které nám spoustu z výše uvedeného zakazuje a neví se, jak dlouho vydrží. Velká Británie už to pochopila a odchází, další státy mohou následovat. Za jak dlouho, to je dnes obtížné říct. Právě letos se ukázalo, že Evropská unie není tak úspěšný, životaschopný a všemi milovaný projekt, jak se zdálo. Na to, jaké nesmysly v EU vymysleli a my je museli přenést do našich zákonů, se tedy nemusíme ohlížet. Příkladem jsou strašidelné zákony o veřejných zakázkách, stavební zákon nebo cokoli z práva životního prostředí. Můžeme si věci udělat podle svého. Je to na nás.

Autorkou článku je JUDr. Vladimíra Bondarenková, specialistka na mezinárodní a evropské právo.