Zpráva dne, kupujeme báječná francouzská děla, skoro stejně dobrá jako ta, která máme ještě z totáče, akorát mají trochu jinou díru a strká se tam něco jiného. Mají ráži 155 milimetrů, která odpovídá pětilitrové lahvi kyselých okurek, ale to si pište, že ty tam většinou ládovat nebudou.

Nicméně zrovna před volbami se dala rozvinout debata o tom, že 8,5 miliardy korun, které hodláme zaplatit za 52 samohybných francouzských houfnic Caesar od firmy Nexter Systems (to máme bratru 165 milionů kus, ale i s náboji a návodem k použití), by se hodily jinde. Třeba na lepení rozpočtových děr po pandemii. Zpráva ministra obrany Lubomíra Metnara (ANO), mne proto zaskočila. Neklidně pátrám po informaci, proč právě teď armáda potřebuje děla, která dostřelí z Jinců do Prahy?

Jsem opravdu zmaten. Má to být vercajk na další zahraniční misi? Vždyť jsme ještě nestačili vybalit po úprku z Afghánistánu! Ale tahle poznámka je nesmyslná, vybalovat nebylo co. Všechno jsme tam nechali.

Prostším lidem, jako jsem já, by se nicméně zdálo, že po drtivé porážce v nejchudší zemi světa začneme zodpovědněji studovat naše bezpečnostní priority. Možná dospějeme k názoru, že bez humanitárního bombardování budeme bezpečnější, protože ubude těch, kdo s námi mají nevyřízené účty.

Jenže bezpečnost může chápat každý jinak. Někdo si může naopak začít zoufat, že porážka ohrozila ty nejlepší zbrojní kšefty. Bude proto tlačit na jejich nejrychlejší dokončení, než to lidem - a po nich i politikům - definitivně dojde. Nedivím se politikům, že jsou váhavější. Zkuste se hádat s plochou čepicí, když je ozbrojena. Pak logika chabne a ani doktor Uzel nemá prášek, který by ji vzpružil.