Zpráva dne, kupujeme báječná francouzská děla, skoro stejně dobrá jako ta, která máme ještě z totáče, akorát mají trochu jinou díru a strká se tam něco jiného. Mají ráži 155 milimetrů, která odpovídá pětilitrové lahvi kyselých okurek, ale to si pište, že ty tam většinou ládovat nebudou.

Nicméně zrovna před volbami se dala rozvinout debata o tom, že 8,5 miliardy korun, které hodláme zaplatit za 52 samohybných francouzských houfnic Caesar od firmy Nexter Systems (to máme bratru 165 milionů kus, ale i s náboji a návodem k použití), by se hodily jinde. Třeba na lepení rozpočtových děr po pandemii. Zpráva ministra obrany Lubomíra Metnara (ANO), mne proto zaskočila. Neklidně pátrám po informaci, proč právě teď armáda potřebuje děla, která dostřelí z Jinců do Prahy?

Jsem opravdu zmaten. Má to být vercajk na další zahraniční misi? Vždyť jsme ještě nestačili vybalit po úprku z Afghánistánu! Ale tahle poznámka je nesmyslná, vybalovat nebylo co. Všechno jsme tam nechali.

Prostším lidem, jako jsem já, by se nicméně zdálo, že po drtivé porážce v nejchudší zemi světa začneme zodpovědněji studovat naše bezpečnostní priority. Možná dospějeme k názoru, že bez humanitárního bombardování budeme bezpečnější, protože ubude těch, kdo s námi mají nevyřízené účty.

Jenže bezpečnost může chápat každý jinak. Někdo si může naopak začít zoufat, že porážka ohrozila ty nejlepší zbrojní kšefty. Bude proto tlačit na jejich nejrychlejší dokončení, než to lidem - a po nich i politikům - definitivně dojde. Nedivím se politikům, že jsou váhavější. Zkuste se hádat s plochou čepicí, když je ozbrojena. Pak logika chabne a ani doktor Uzel nemá prášek, který by ji vzpružil.

Když americký prezident ve večerním televizním projevu k národu nad obrázky panicky opouštěného Kábulu jednoznačně prohlásil, že s vývozem demokracie je konec, nebylo to jentak mimochodem. Chceme se do něčeho pustit sami?

Je také nejvyšší čas si povšimnout, že přisluhováním při zahraničních dobrodružstvích, jejichž smyslem bylo válečné podnikání někoho jiného, jsme vybudovali expediční armádu, která je poměrně zcestovalá, ale není schopna ubránit národní území. Armádu máme, to ano, nebyla levná, to ne, ale z pohledu národní obrany je – marně pátrám v rozrušené mysli - na co?

Naštěstí, oč slabší je naše armáda, o to silnější je naše diplomacie. Kdyby nás někdo přepad, může vetřelci zdvořile sdělit, ať se neurazí, ale teď se mu nemůžeme věnovat. Válčíme jinde.

Aktualizace našich bezpečnostních potřeb by se měla přenechat příští vládě. I kdyby byla nakonec stejná, musí nějak zareagovat na tektonické změny v mezinárodní politice. Nebude sama. V Německu jsou volby dřív, a tak už mají debaty plné úvah o strategické autonomii Evropy a vyšší míře její nezávislosti. V některých věcech, jako třeba ve zdravotnickém materiálu a technologiích, dokonce raději absolutní. Skutečnou bezpečnostní prioritu představuje krátkodobě boj proti pandemii a dlouhodobě klima, když už i v Německu došlo na tornáda a vražedné záplavy.

Ostatně, tak o tom začínají uvažovat i v Americe. Mimořádně seriózní tribuna zvaný Bulletin od the Atomic Scientist, tedy List jaderných vědců, který působí už 75 let a nastavuje jaderné hodiny konce světa, nyní věnoval celé podzimní číslo snižování nákladů USA na zbrojení.

Je to obzvlášť aktuální téma, v zemi probíhá mimořádně ostrá bitva o rozpočet. Má Spojeným státům nabídnout nápravu vnitřního rozdělení a oslabené konkurenceschopnosti. Ta však musí být zároveň zelená, když jeden břeh USA je soustavně týrán vichry a záplavami hurikánů a druhý je natolik vyschlý, že soustavně hoří. Kde na to vzít? V té kritické části i s dalšími programy mluvíme o čtyřech bilionech dolarů. České HDP má hodnotu 300 miliard dolarů, kdybyste si to chtěli nějak představit.

Některé příspěvky jsou opravdu důrazné. Šéfredaktor John Mecklin, novinář s hvězdnou minulostí, vede rozhovor s Dianou Randallovou, bývalou předsedkyní kvakerského výboru pro národní legislativu (FCNL, založen 1943), a ta se drží úvahy, že ve federálním rozpočtu teď jde o klasický spor, zda „děla, nebo máslo“. Kdyby se podařilo snížit rozpočet Pentagonu (přesahující už 750 miliard dolarů) o 10 nebo 20 či dokonce 50 procent, uvolnilo by to prostředky na lepší účely, jako je třeba zmíněný boj proti klimatickým změnám.

Názory Randallové nelze brát na lehkou váhu. Kvakeři, zejména jejich ženská složka, byly údernou silou amerického mírového a protijaderného hnutí. A tam to nebyla formální ptákovina, jako kdysi v Československu. Mimochodem, bývalý americký prezident James Carter je dodnes aktivním kvakerem a občas vede v obci – i při svém pokročilém věku – nedělní kolektivistické debaty s křesťanským podtextem (vést je může kdokoliv ze sboru, kvakeři nemají kněží).

Randallová nevidí moc šancí, že snížení přerostlého vojenského rozpočtu lze prosadit rychle, ale je tváří organizace, která prokázala schopnost dosahovat dlouhodobých cílů a věří v generační změnu. Je toho názoru, že americký rozpočet na obranu (při vší skromnosti) by měl být zhruba stejně velký jako čínský, indický, ruský, britský, saúdskoarabský, německý, francouzský, jihokorejský, italský a australský dohromady. Rozhodně ne větší, a už vůbec ne dvojnásobně jako dnes. V současné době připadá na USA třetina všech světových výdajů na zbrojení.

Živí se tím i spousta obyčejných lidí, vojenské kontrakty jsou pravděpodobně uzavřeny ve všech volebních distriktech do Kongresu a ve všech 50 státech unie, předpokládá Randallová,nedá se jentak šlápnout na brzdu. Lidé, se kterými o tom mluví, taky zmiňují sílu vojensko-průmyslového komplexu, na který upozornil už prezident Eisenhower. Sama má zkušenost ze svého státu Connecticut, jehož Kongres je velice progresivistický, a přesto nechtěl zasahovat proti zbrojním výdajům, protože tam působí výrobce leteckých motorů Pratt & Whitney a dodavatel pro ponorky Electric Boat. „Jsou to dobrá pracovní místa, ze kterých se splácejí hypotéky.“ (viz zde)

Na poslední schůzi sněmovny před volbami by se teoreticky mohl dostat i státní závěrečný účet za rok 2019. Kdyby znovu někdo zvedl otázku možných úspor z kapitoly ministerstva obrany, když jsme ty předchozí výdaje v Afghánistánu vyhodili na hnůj, pár českých zbrojních nadšenců se znovu bude svíjet před sněmovním mikrofonem (pokud je tam poslanec Volný pustí) a bude vzývat svatou povinnost dávat na „obranu“ dvě procenta HDP. Český státní rozpočet je zhruba na třetině HDP, takže v rozpočtu bude tento podíl třikrát větší. Každá 18. koruna by měla jít na zbrojení? Proti komu? A kde je obranyschopnost obyvatelstva? Kde je vztah k vlasti? Že se v Afghánistánu bojovalo i za Prahu? To ji tam teď máme odevzdat?

Česká obrana není moc promyšlená, proto musí tak spoléhat na hysterii a fantómová nebezpečí. Proto vytahuje i pohádkové figury jako je Čuk a  Gek, které za bukem vysílá děda Mráz. Obrana, ve které jde jen o procenta z HDP, tedy jen o peníze, nikoliv o obranu samotnou, je samozřejmě k ničemu. Alespoň pro ty, kdo z ní přímo netyjí. Mimochodem, kvakeři jsou taková americká verze českých husitů. Někdo by se měl i u nás ozvat. V německé sociální demokracii jsou tradicí velikonoční mírové pochody. Není to tak špatný nápad, jak dát dohromady národ, stranu i mír.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.