Nelze se divit, festivalový katalog má pět stovek bílých a dvě stovky barevných stran. Je skoro škoda, že takový poklad je zkoncentrován do tak krátkého času.

Ale v životě také nelze prožít všechno. A organizátoři slibují ulevit přecpaným sálům a do příštích ročníků sehnat víc kin.

Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě znovu zazářil. Část programu tvoří vzorník toho nejlepšího ze zahraničních festivalů, a tak jsou to opravdové filmové lázně či ozdravovna duše.

http://www.dokument-festival.cz/

Cena je vysoká, zadek mám placatý, jak jsem tam před plátnem prodřepěl několik šichet. Publikum bylo úžasné, většinou mladí lidé, trávící noc ve spacácích po tělocvičnách. Přeplněné sály, často dveře ani nešlo zavřít pro hrozny diváků až ke schodům. Pro vstup na tu největší událost – Seidlovo Ve sklepě – se vymýšlely jiné triky. Bylo třeba jít na předchozí projekci, a pak v sálu zůstat a rozhodit svršky po okolí jako rezervaci pro kamarády.

Zpráva zní: Film žije. Ovšem, ten bez fikce. Žádná továrna na sny, ale kombajn na realitu, kterou sklízí v širokých řádcích. Nabízím výběr toho, co jsem viděl.

O umění válečném

Italský film Dell'Arte della Guerra (ověnčený spoustou cen) připomíná názvem Niccolu Machiavelliho, ale jeho dílo bylo určeno vladaři. My sledujeme válku těch dole, dělníků ze strojíren prodaných developerům s mafií za zády.

http://www.dellartedellaguerra.com/index.php?lang=it

Čtyři chlapi vylezli v srpnu 2009 pod střechu obrovské haly, určené k demolici, a pohrozili, že se vyhodí do vzduchu, pokud vyjednavači neuspějí. Nahoře je nelidský žár, trvá to přes týden, ale ustoupit nelze. Není nic mezi tím, že se fabrika strhne a lidé přijdou o práci, nebo že se zachová a s ní i šance pro pokračování trochu přijatelného života. Ano, tohle je válka, jen vítězství se počítá.

Areál obklopují policejní těžkooděnci, proti nim dělnické hlídky v denní i noční službě, a taky stále připravené televizní kamery. Proto jednání pokračují.

Sledujeme reálný příběh strojíren Innse Milano, posledních ve městě, které opustil vlastník, místní vláda i odbory. Továrnu hájí jen vnitřní Dělnická strana. Snaží se prosadit „bílého rytíře“, nového investora, se kterým by výroba mohla pokračovat. Nakonec uspěje – a fabrika znovu úspěšně funguje.

Válka tedy vyhráli, ale jen proto, že měli vojsko s bojovníky, organizátory i chladnými stratégy a ideovými vůdci. Jeden z nich nám podrobně vysvětluje, v čem jsou taje jejich válečného umění:

Lidé musí napřed poznat, že jsou pouhými otroky, musí pochopit, kdo je nepřítel. Pak se začnou obsazovat jednotlivé role armády, nebo strany, vždyť je to jedno. Jakmile se vojsko postaví, začne se učit bránit území. Dělníci je znají lépe než kdo jiný, se všemi kanály, průchody a opěrnými body. Pak se začne pracovat na strategii. Nelze spoléhat na prostředníka, třeba odbory, ty vás opustí, přijmou kompromis, že se to zavře o chvíli později. Musí to být strategie na míru, žádný cizí model nesedí. Víme také, co chceme – chceme práci.

Autorky filmu - novinářka Silvia Luzi a režisérka Luca Bellino – jsou skrznaskrz levé, debutovaly v roce 2008 dokumentárním filmem Hrozba (La minaccia) o Hugo Chávezovi a jeho reformách v Bolívarské republice Venezuela. Také ony se drží techniky nehybného záběru, který dává prostor soustředěnému vnímání obsahu výpovědi. Dominují mluvicí hlavy, úžasné osobnosti, které se vracejí do míst dávno skončeného děje. Prostřídány jsou náznakem rekonstrukce událostí pod střechou haly, dobovým televizním zpravodajstvím a vlastními záběry z táborů dělníků před fabrikou.

Hledal jsem recenze, film dostal ceny, je úžasný, ale nikde nic. Nedařilo se mu do kin, byl uveden až rok po medaili z festivalu. Nakonec jsem našel trochu čtení v pařížském družstevním anarchistickém listě Paris Luttes, jehož barvy jsou černá a rudá.

http://paris-luttes.info/filmer-la-lutte-dell-arte-della

Do stejné kategorie filmů o továrnách s mrtvicí patří český dokument Oty Janečka Závod ke dnu z roku 2011. Je tedy o rok starší než italský snímek. V Jihlavě se promítal znovu. Rozdíl je okamžitě patrný. V českém filmu převažuje rezignace, snaha pochopit, proč se to stalo. Proč jsou najednou obrovité oděvní závody v Prostějově, a lidé s nimi, naprosto k ničemu. Také Janečkův film je skvělý, ale na svědectví aktivního přístupu k ohrožené práci teprve čekáme. Vlastně i na ten aktivní přístup.

Ve sklepě

Do nejhlubších sklepů lidské duše nás zavedl rakouský režisér Ulrich Seidl ve filmu, který je jakousi ozvěnou případu sexuální otrokyně Kampuschové. Vznikl podivuhodnou metodou, páry se přihlásily na inzerát hledající co nejneobvyklejší úchylku, a potom dokonce viděly sestřih se svými bizarními praktikami a vyslovily souhlas s promítáním. Žádná skrytá kamera. Vidíme dlouhé nehybné záběry, kdy natáčené osoby sedí a strnule hledí do kamery, snad aby potvrdily, že se k natočenému materiálu opravdu hlásí.

Zajímalo by mně, jak si tito lidé stojí ve společnosti potom, co se film uvedl do kin. Znám pouze případ opileckého starosty nějakého městečka, který ve sklepě hrdě pózuje před Hitlerovým portrétem, a musel pak okamžitě odstoupit.

Chlast je tam však jen pro odlehčení, film se rozjíždí jako nejtvrdší porno. Ale to je režijní technika, která postupně odvádí pozornost od nejrůznějších chňapů, plesků a oblizů a umožňuje vnímat snímané osoby jako lidské bytosti, které se obnažují uvnitř. Působivá je dlouhá scéna, ve které je svázána provazem vysvlečená posmutnělá žena, jak se chystá na nějaký erotický výprask. Vypráví o svém životě. Měla to těžké, radostí málo. Po chvíli zapomeneme, že je nahá.

Přichází finále a s ním největší pecka. Pár je opravdu unikátní. Pánové v hledišti zatajují dech, když vidí, jak dáma přiváže partnera za pytlík ke kladkostroji, a začne ho táhnout vzhůru. Poprosíš mne, abych tě zvedla ještě výš?, zeptá se vlídně. Muž heká. Otázka zazní znovu, důrazněji. Jistě, prosím, zvedni mně, vyrazí ze sebe týraný tlouštík. „Musela jsem to říct dvakrát,“ postěžuje si smutně domina.

Předtím ta dáma poskytla rozhovor. Vidíme vysokou ženskou trochu v letech, je sebevědomá, ale nikoliv okázale. Mluví spíše potichu, formuluje přesně. (Já teď budu méně přesný, protože budu reprodukovat němčinu podle anglických titulků.) Ctí osobnost, respektuje ji. Na druhou stranu, mezi partnery musí být ab-so-lut-ní důvěra. Stoprocentní, tady nelze slevit. Když něco požaduje, je to třeba splnit. Pořádek musí být.

Na jiném místě říká, že partnerovo přirození je její věc, ona je vlastní, ona rozhoduje. Ale samozřejmě nese i odpovědnost.

Seidl se objevil v obrovské palbě, když takto představil své spoluobčany, ale on sám se brání, že to mohl natočit kdekoliv jinde. Jeho názor plně sdílím, byť by to jistě mělo jiné odstíny šedi. Já jsem vnímal hlavně tu hrůzu vlídné řeči jako nástroje krutosti a ponížení. Chovej se jako otrok, prasátko, a všechno bude v pořádku. Budeš mít důvěru, ab-so-lut-ní. Co je lepšího?

Plán

Český film režiséra Benjamina Tučka Plán zachycuje proměny územního plánování v hlavním městě Praze. Okamžitě jsem si vybavil knížku profesorky Vladimíry Dvořákové o rozkrádání státu, kde je za jednu z nejvýnosnějších metod označena změna klasifikace pozemku. Máte pozemek, seženete razítko, a parcela je stokrát cennější. Velká část filmu se odehrává v jednacím sále Rady hl. m. Prahy na Mariánském náměstí, které bývá lidově označováno jako Mafiánské. Vystupují tam všichni možní aktéři – politici, urbanisté, aktivisté, klouzci. Valí na nás argumenty jedné i druhé strany, nesnadno se vyznat. Čím jasnější jsou naše preference, tím důrazněji zaznívá, že to nejde.

Hodně mi toho uteklo, protože jsem se dlouho nemohl probít do přecpaného sálu. Troje dveře přetékaly, u těch čtvrtých jsem prolezl po čtyřech a koukal z podlahy přes sedadlo. Sál byl narvaný pozornými diváky. Většinou tomu rozuměli lépe než já, sami se aktivně zúčastňují podobných bitev, čtou si, co se píše na stránkách Frank Bold a Zelený kruh, studují Miroslava Patrika, vědí, co se musí sledovat a kdy se může zasáhnout. Tohle byl jeden z nejsilnějších zážitků z festivalu.

Česká cesta

Stejně narváno v jiném sále. Dokumentární rekonstrukce kuponové privatizace a obecně nastoupení české cesty transformace, jak na to vzpomínají doboví účastníci (a co říkali tenkrát). Film byl na poslední chvíli označen za nehotový, vidíme prý jen ukázky. To, co jsem viděl, bylo místy naivní, ale starým dědkům tak připadá všechno. Nicméně jde o vynikající investigativní práci, mladý novinář Martin Kohout dosáhl maxima, protože vzpomínající se stylizují do lepšího světla. Jenže novinář není historik, není fundovaný ekonom, nemůže nabídnout monografii s analýzou dobového vývoje, o kterou bychom se mohli spolehlivě opřít i po letech. Kohout možná neví, ale nebojí se. Jiní možná vědí, ale stále se bojí.

Nejvíc mne zaujal Dušan Tříska, když popisoval tehdejší příležitosti - deset tisíc jich to musí zkusit, aby to jednomu vyšlo. Připomnělo mi to výklad amerického ekonoma Stevena Levitta z jeho knihy Freakonomics, kde analyzuje racionalitu mizerně placené a nesmírně nebezpečné práce drogového dealera. Mohou ho zavřít, zabít, veškerou smetanu slízne šéf gangu, tak proč to proboha dělá? Protože se nechce zbavit šance, že i on bude jednou jezdit v bílé limuzíně. Je to jako v loterii, jedna ku deseti tisícům, šance je mizivá, ale stále doufáme, že je.

Ve filmu Česká cesta zaznívá úvaha, že banky úmyslně půjčovaly privatizátorům, přestože věděly, že peníze nikdy nevrátí. Jinak se to prý financovat nedalo.

Ale dalo, jenže nefinancovalo. Podniky byly okradeny už za komunistů, když se stáhl jejich kapitál (byly státní) pro potřeby státního rozpočtu. Nahradil se levnými bankovními úvěry na „trvale obrátkové zásoby“ (TOZ) se sazbou do 2 procent. Celkem to fungovalo, ale po revoluci to Klaus změnil zásahem, který podniky bez vlastního kapitálu rázem zničil. Stačilo rozhodnout, že TOZ se převádějí na tržní úrokové sazby. Ty byly na 17 procentech, kam je vyhnal inflační impulz cenové liberalizace a devalvace koruny. Kdo mohl vydělávat 17 procent na úroky, nejsa lapkou u cesty? Nesmyslně splácaný ekonomický systém se zřítil jak domeček z karet. Všichni krachovali, nic nešlo, umrtvené podniky bylo možno kupovat skoro zadarmo. Noví vlastníci vyházeli lidi, rozprodali budovy, zadlužili, co se dá, a vyrabovali kasu. I začalo se tvrdit, že tak je to správně, tak to má být.

Pavel Wonka se zavazuje

Další investigativní nářez. Libuše Rudinská napřed chtěla natočit antikomunistický standard s podporou Jaromíra Štětiny, ale pak se začala ptát a zkoumat a vyšlo jí něco jiného. Pavel Wonka, jehož pomníček byl před časem v tichosti stažen z Václavského náměstí, hrál dvojí hru. Byl placeným agentem kontrarozvědky a zkoušel i mezinárodní angažmá, měl německé kořeny. Toužil po vystěhovaleckém pasu do Německa a mohl jej dostat, prý o tom dokonce padla zmínka při vrcholném jednání mezi českým prezidentem Gustávem Husákem a německým kancléřem Helmutem Kohlem (!?). Pak možná přecenil své možnosti, třeba se i něco provalilo a začalo to být tvrdé. Při posledním věznění přehnal hladovku. Tělo už nebylo schopno obnovit metabolismus bez lékařského zásahu, ale ten mu byl odepřen.

Pro pamětníky, kteří nic z toho nevěděli, byl hrdinou, když nabídl, že bude kandidovat jako nezávislý ve volbách do Federálního shromáždění. Odmítl předstírat, že neví, že poslanecké mandáty jsou výhradně závislé a navíc na detailně zkalkulovaný příděl.

Po projekci byla bouřlivá diskuse, ve které nejrozhodněji vystupovali bývalí emigranti, kteří tady nežili. Ti domácí spíš mlčeli. Že bychom to tu vedli tak divně?

Konkurz na rodiče

Dokumentární celovečerní film režisérky Alice Nellis Konkurz na rodiče jsem pochopil jako návod k použití pro ty, kteří uvažují o adopci dítěte. Jistěže obsahuje i nějaké to umění a příběhy, ale kdo chce vědět, jak se to dělá, měl by to vidět. Poběží v kinech, kam se dokumentaristé v posledních letech probili akcí Česká radost.

Nellis točila čtyři roky časosběrnou metodou. Sledujeme čtyři páry, na začátku se stejnými papíry a ve stejných kurzech, pak s miminkem, a nakonec i po pár letech výchovy. Právě ten začátek je mimořádně zajímavý. Nestačil jsem se divit, čím musí člověk projít, aby směl nabídnout opuštěnému dítěti rodičovskou lásku. Zájemce je napřed důkladně zkoumán, a potom poučován psychologem, psychiatrem, pedagogem. Všichni mu pomáhají pochopit, do čeho jde a jak si s tím poradit. Zdálo by se, že příroda tohle zanedbává, děti se přece dělají bez odborného zaškolení, jaksi mimochodem. Ale pak máme zhruba semestr na to, jak přípravu dohonit, takže úřady před adopcí vlastně nahrazují těhotenství.

Nellis čerpala z vlastní zkušenosti, sama adoptovala dvě děti (ve filmu se o tom nezmiňuje). Také někteří rodiče z jejího dokumentu si přicházejí pro miminko opakovaně, a tak máme možnost nahlédnout, jak to po letech dopadlo. Dopadlo to dobře i špatně, jako v jiných rodinách.

Komín

Lotyšská režisérka Laila Pakalnina mne uhranula minimalismem ořezaným na kost. Nic se neděje, nic se neukazuje, přesto neodlepíme oči z plátna a vydržíme skoro hodinu. Řekl bych, že kamera přebírá funkci čistírny očí od nánosů otravných klipových záškubů, kterými jsme zásobováni od rána do večera. Úvodní minutový záběr strne na prázdném plácku před komínem továrničky. Děj tušíme jen ze zvuků odkudsi mimo. Divák musí zapnout, aby ruchy rozeznal, a začíná být vtahován do sugestivní poetiky filmu. Trojice malých děvčátek šla ven. Holky šly samy, bez dozoru – komu z dnešních dětí se to poštěstí? Škrábou se přes plot, skáčou panáka, zvídavě pozorují všechno kolem. Film o ničem je vlastně o všem - vtahuje nás do poznávání světa očima mrňavce. Třeba přes odraz v louži. Nebo s pohledem při zemi, který vidí za šňůrami s prádlem jen akce nohou, těch dlouhých štíhlých v krajkových černých punčochách a těch druhých, v pomačkaných gatích. Kamera se dívá na jedno místo, skoro se nehne, děti vcházejí a zase odcházejí ze záběru. A divákovi se vracejí a zase mizí vzpomínky na vlastní dětství.

Přepravní vozík

Stařičká anglická neuvěřitelně zanedbaná barvírna a galvanovna je v nepřetržitém provozu. Na dělnících není vidět, jak je tam nedýchatelno, přestože každé ponoření zpracovávané součástky do kyselin provází zasyčení a obláček z otevřené vany. Skřehotá cajdák z rádia, stěny jsou olepené zašlými holými babami z let, kdy na nich záleželo. Staré osazenstvo znovu a znovu opakuje jednoduchou sadu postupů, mechanicky, beze slova, bez přímého pohledu, jako součástka, jako vozík, který se neptá a popojede. Z lidí nečiší zklamání, ani nadšení, jen zvyk. Horší je být bez práce.

Režisér Ben Rivers používá stejně statickou kameru a stejný trik s dějem ve zvuku mimo obraz jako lotyšská režisérka ze snímku Komín. Rivers to měl na plátně o dva roky dřív, vyjadřuje tím, že čas neplyne, lidé jsou zamčeni v nekonečné smyčce výrobních procesů, které jim vládnou. Nicméně nehybná kamera je zřejmě dravá móda. To vítám.

Dopisy Maxovi

Východní pohlednice z Abcházie, neexistujícího státu, který uznala jen Nikaragua a pár tichomořských ostrovů. Vznikl za podobných okolností jako vzbouřenecká území východní Ukrajiny – vpád jedněch, vpád druhých, staré děje připomínají mrtvé obytné bloky zarůstající roštím. Max je bývalý ministr zahraničí virtuálního státu a píše mu francouzský přítel a režisér Eric Baudelaire. Eric je přítomen jen kratičkými texty na plátně. Max odpovídá audionahrávkou a do toho se prolíná reportážní obraz z toho, co se zrovna dělo a děje. Vojenská kapela nacvičuje sváteční fanfáru. Studenti se učí dupat parádemarš. Maxova delegace vyráží na jedinou oficiální zahraniční cestu do Střední Ameriky a veze hlavně tanečníky, ovoce a víno, aby zemi nějak představila. Pak se časy změnily, ministr skončil a znovu běhá s dětmi po pláži v Soči. Takový je život, tam jako tady.