Energie dál zlevňuje

Ceny benzínu udržují klesavou tendenci, přestože analytici před měsícem vyhrožovali, že už v půli března půjdou kvůli ukrajinské krizi nahoru. Nic takového se nestalo. Podle pravidelného šetření Českého statistického úřadu pohonné hmoty sestupují o půl procenta za týden, benzín na 35,69 korun za litr, nafta na 36,24 Kč/l.

Cena silové elektřiny na pražské energetické burze PXE trendově klesá do rekordních hlubin. Kontrakty na dodávky v příštím roce propadly na 33,70 EUR/MWh, to je zlomek ceny před několika lety. Vývoj na trhu zachycuje index PXE General CZ, který počítá průměry z 26 produktů (elektřiny s různými podmínkami a termínem dodání). Na podzim roku 2007 byl spuštěn na 1000 bodech, v létě 2008 vystoupal téměř na 1700 a nyní je u 450, tedy na čtvrtině nejvyšší hodnoty před šesti lety.

Nikdo samozřejmě nemůže spoléhat na to, že prodá za nejvyšší a koupí za nejnižší cenu. Při trendovém poklesu je přitom průměrná nakupovaná cena vyšší než ta, kam se na konci období propadne. Podle analytika Marka Hatlapatky ze společnosti Cyrrus, která komodity systematicky sleduje, je přesto cena kontraktů na příští rok o dalších 15 procent nižší, než za kolik obchodníci průměrně nakupovali pro rok letošní.

ČNB brzdí úlevu

Pokles cen elektřiny je důvodem k panice mezi zastánci dostavby Temelína. Jejich strategií teď bude co nejrychleji dosáhnout nějakého nezvratného rozhodnutí, než ceny spadnou ještě níže. Z hlediska průmyslových spotřebitelů je však pokles energetických nákladů výrazným povzbuzením. Avšak polovinu z potenciálních úspor sebralo umělé snížení kurzu koruny, které podnikla Česká národní banka (nejspíš v revoluční eufórii) loňského 7. listopadu.

Kdo si lámal hlavu s tím, proč to ČNB udělala, najde vysvětlení ve zprávě, že centrální banka v loňském roce dosáhla vysokého zisku 73,1 miliardy korun. Použije jej na snížení ztráty z minulých let, která tak klesne ze 124 miliard korun na přijatelnějších 50 miliard korun.

Na centrálním bankovnictví je přitom nejzajímavější to, že peníze sice může tvořit z ničeho (ale většinu jich tak tvoří komerční banky), nicméně ztráta, která vznikla z klesající hodnoty devizových rezerv v důsledku trendového posilování koruny v minulém období, se musí uhradit tržně. Když tedy koruna skokově oslabí o sedm procent, jak se to stalo po devizové intervenci v hodnotě čtvrt bilionu korun v listopadu loňského roku, devizové rezervy jsou rázem o sedm procent cennější a podstatná část staré ztráty je umazána.

U státního dluhu to probíhá přesně opačně. Ze Strategie financování a řízení státního dluhu ČR na rok 2014 vyčteme, že čistá expozice státního dluhu vůči cizím měnám (rozdíl mezi dluhem a v cizí měně a obdobnými aktivy) smí jen krátkodobě překračovat limit 15 procent, a to jen o dva procentní body. Ve skutečnosti tato cizoměnová expozice mířila níže, před 7. listopadem představovala jen 158,6 miliardy korun, to bylo 9,4 procenta státního dluhu.

Skokové oslabení koruny o 1,20 Kč (na 27,00 CZK/EUR) a náklady měnových intervencí 7. listopadu 2013 měly následující vliv:

„Podíl cizoměnového státního dluhu na celkovém státním dluhu ke konci roku 2013 predikuje Ministerstvo na úrovni 19,0 %,“ čteme na straně 79 zmíněné strategie. „K nárůstu obou ukazatelů během roku 2013 došlo z důvodu zahájení měnových intervencí prováděných Českou národní bankou, které mají za cíl depreciaci domácí měny nad úroveň 27,00 EUR/CZK, což má přímý vliv na výši cizoměnových závazků vyjádřených v domácí měně.“

Současný kurz koruny na trzích je zhruba 27,37 CZK/EUR, čili dále oslabil.

Přesný mechanismus, jak to proniká do státního dluhu, z toho vyčíst nelze, ale nakonec se prosadí fakt, že slabší je holt slabší.

Nabídka přetéká, poptávka klesá

Chystá se úder také na ceny železa a mědi, varuje ekonomický magazín Emerging Markets. Postihne to zejména latinskoamerické dodavatele komodit. Nejprve na ně dolehlo postupné brždění politiky kvantitativního uvolňování, kterými Fed ve Spojených státech poskytoval obrovské finanční injekce bankám a přifukoval tak poptávku. Nyní se chystá omezení čínského „stínového“ bankovního sektoru.

Chování těchto mimobankovních a nepříliš regulovaných poskytovatelů finančních zdrojů připomíná bublinu, která stála u zdrojů krize vyspělých zemí z roku 2008, avšak místo hypoték pracuje s půjčkami, které mají za kolaterál kvalitní železnou a měděnou rudu. Neregulované stínové banky pak tyto peníze míchají do balíků, které vkládají do vysoce spekulativních finančních operací. Pokud se jim to zakáže, velké zásoby surovin, o které se tyto čínské obchod opíraly, budou muset najít využití na reálném trhu. A začnou tlačit ceny dolů.

Růstové vyhlídky latinsko-amerických vývozců surovin, jako je Brazílie, Peru nebo Chile jsou tak závislé na vývoji finančních spekulací v Číně. Ale na samotnou Čínu to zapůsobí také, růstové předpovědi pro začátek letošního roku se sesouvají k polovině obvyklých deseti procent.

Není divu, nejde o málo. Podle statistik Mezinárodního měnového fondu, celkový nárůst čínských finančních služeb dosáhl mezi lety 2008 a 2013 těžko představitelných 13 bilionů (tisíců miliard) dolarů. A dvě třetiny této částky měly procházet různými nebankovními poskytovateli.

Vedle toho v Číně probíhá přesměrování ekonomiky od jednostranného spoléhání na export k většímu podílu domácí spotřeby. To nejspíš také zpřetrhá mnoho stávajících obchodních vazeb a dodavatelské řetězce budou muset hledat nová odbytiště.

http://www.emergingmarkets.org/Article/3324513/LatAm-commodities-at-risk-from-China-shadow-banking-cuts.html?LS=EMS988816

Co přinese Ukrajina?

Vlivy Ukrajiny budou zřejmě přicházet postupně. Samotný podpis asociační dohody s EU nepředstavuje velkou strategickou změnu, řeči o bezpečnostních zárukách či hrozbách působí dojmem tanečků, ze kterých je zřejmé, že o další dobrodružství není velký zájem. Něco jiného je však dohoda s Mezinárodním měnovým fondem, který stanoví podmínky pro první vlnu mezinárodní pomoci v rozsahu 27 miliard dolarů. Samotný MMF z toho poskytne na první dva roky mezi 14 a 18 miliardami dolarů.

Podmínky, kterými je tato „pomoc“ provázena, vycházejí z latinsko-americké tradice 80. let, jak ji později zakotvil „washingtonský konsensus“. Znamená to prudké měnové utažení a devalvace, které ochromí domácí poptávku, utlumí stávající ekonomiku a srazí ceny reálného kapitálu. Do zlomkových cen pak vrazí privatizace s předem danými zahraničními vítězi.

Začne se rozbíhat dvojkolejná ekonomika, ve které zahraniční exportní firmy využívají extrémně laciných ukrajinských zdrojů (to pocítíme jako dovozci), zatímco domácí sektor se ponechává vyhnít (to zas pocítíme jako vývozci).

Těžko se zbavit představy, že Ukrajina se bude dlouhá léta dusit v prostředí astronomických finančních nákladů, o které se postará stále obtížnější obsluha rostoucího státního dluhu. Možná se přitom uplatní i nějací ti čeští experti, zkušenosti máme. My jsme něco podobného podnikli v 90. letech dokonce i bez zahraniční pomoci, zadarmo (když pominu restituční vývary a podíl tunelářů na hromadění a dojídání ekonomických mršin).