Lidé jsou zmateni, protože politici na jedné straně rozdmychávají nenávist k uprchlíkům a na druhé straně vyzývají k dovozu laciných pracovníků z Ukrajiny. Společnost se má bát toho, co není, a ignorovat nebezpečí, která jsou reálná. Většina obyvatel v životě žádného uprchlíka neviděla. Ostatně ti, kteří sem z neznalosti vlezli, nakonec prchali i od nás. Avšak dovoz Ukrajinců je zoufalým pokusem zachovat v Česku ekonomiku mizerně placené práce. Tohle má být zastíněno uprchlickým běsněním.

Plytké televizní debaty o ničem taktně obcházely skutečnost, že nemalému počtu politiků i podnikatelů vyhovuje vyhlídka degradace naší vlasti na rozvojovou zemi, protože se na víc nezmůžou, ani manažersky, ani intelektuálně. Proto tak často nabízejí kandidáty, kteří tam nemají co dělat.

Neznamená to, že se na kandidátkách nemohou objevit osobnosti, kterých si hluboce vážím. Ale třeba filozof Václav Bělohradský v pravicové baště Praha 6 považuje za úspěch, že se probil, byť s velkým odstupem, aspoň do druhého kola senátních voleb. Lékař Jan Žaloudík (obhajuje) nebo ekonom Jan Mládek (ministr) byli ve svých obvodech těsně druzí, tam je šance. Skvěle si vedl vynikající manažer Třineckých železáren – znám trochu i jeho znalostní zázemí z různých seminářů – Jiří Cienciala, ten už nemůže prohrát. Štěstí má Praha 11, kde si mohou vybrat mezi vynikající právničkou Helenou Válkovou (poslankyně) a Ladislavem Kosem, občanským aktivistou a opozičním zastupitelem, který nyní reprezentuje síly humanizující život ve velkoměstě. Našlo by se jistě i pár dalších výjimek, ale dá to práci.

Třeštění před nebezpečím z Východu zamlčuje bezradnost před riziky na Západě. Teď nemám na mysli pošahané volby amerického prezidenta, kde možná rozhodne deset let stará nahrávka Donalda Trumpa, kde si liboval, že jako televizní hvězda může osahávat cizí ženské. Méně už zaujaly loňské výroky Hillary Clintonové před bankéři Wall Streetu, vytažené Wikileaks, že ztratila se středními vrstvami kontakt, protože si s tátou vydělali dost, aby žili jinak. A že obchodní dohody – proti kterým ve veřejných vystoupeních brojí – jsou skvělé. A že bankéři – i přes hrůzy finanční krize – by si měli finanční systém regulovat sami.

To, co vnímám jako hrozbu, je hrozba pro ty, kdo zaspí. Je to nástup technologií, které se nyní začaly propojovat a stále častěji mluví snáze mezi sebou než s námi. V Německu, které se do toho odvážně pustilo, tomu říkají Průmysl 4.0. Týden před volbami proběhla na toto téma debata v Masarykově – dříve dělnické, nyní demokratické – akademii, kde byl hlavním mluvčím šéf českého přípravného a koordinačního týmu prof. Vladimír Mařík, DrSc., z ČVUT.

Překvapil mne prohlášením, že český průmysl je v tomto ohledu v dobré výchozí pozici. Proto už byla uzavřena příslušná mezivládní dohoda s Německem a také Japonci prý uvažují, že v Evropě by uzavřeli podobná partnerství jen s Němci a s námi. „V mnoha podnicích už nepoznáte, jestli je to u nás, nebo v Německu.“

Ovšem, tato dobrá výchozí pozice je podmíněná. Předpokládá rozsáhlou státní pomoc všeho druhu, od té přímé, finanční, až po nepřímou, především dobrou organizací vzdělávání a nejrůznějších rekvalifikací. A obecně přizpůsobení společnosti tomu, že globalizace dobíhá, vzdálenosti se zkracují, snižuje se závislost na obřích korporacích a bude méně obvyklé práce. Na druhou stranu, bude více volného času, třeba na to, na co se desetiletí zapomínalo.

Na cestě je prostě převratná změna, srovnatelná s těmi největšími revolucemi. Šéf vládních poradců Vladimír Špidla, další diskutující, jako obvykle sáhl do kapsy svých historických znalostí a připomněl, že přizpůsobení předchozí převratné změně, kdy lidstvo začalo používat fosilní zdroje energie, trvalo sto let a bylo velice brutální. Desítky milionů lidí zemřely ve válkách, než se společnost usadila. Budeme mít kliku, když to teď bude rychlejší a méně brutální.

První se pochopitelně vynořuje obava z nezaměstnanosti. Profesor Mařík ukázal na příklad nového závodu výrobce sportovní obuvi Adidas, který se buduje v Německu. Znamená přenesení výroby z Číny, ale jen výroby, nikoliv už pracovních míst. V Číně, kde závod využíval podstatně nižší mzdy, se tisícovka míst ztratí, ale plně robotizovaná výroba v Německu, se kterou bude zákazník komunikovat po internetu, bude téměř bez obsluhy. Až to bude, tak daleko zatím není.

Sledujeme soumrak práce? Dosavadní zkušenost to nepotvrzuje. Německé odhodlání zavádět Průmysl 4.0 je provázeno minimální mírou nezaměstnanosti. Jedna pracovní místa zanikají, jiná vznikají, a bilance je mírně pozitivní. Vyhrotí se však rozdíl mezi státy, které to zvládnou, a které ne. Bude se rozšiřovat nerovnováha mezi bohatými a chudými částmi světa.

Profesor Vladimír Mařík sdílí názor, který zaznamenal v létě v debatě významných osobností v americkém týdeníku Newsweek, že narůstání nerovností ve světě bude představovat mnohem větší problém než změna malého procenta pracovních pozic. Přerozdělování bude nutné, ale tady startujeme z mimořádně nepříznivé pozice. Jak prof. Mařík upozornil, společnost je rozdrobena, atomizována. Atomizují ji dnešní komunikační technologie (ani už nevíme, jestli máme mobil, nebo regulátor nebo počítač v síti), které vedou k tomu, že lidé pracují sami pro sebe a ztrácejí celospolečenský pohled, ať už na úrovni státu nebo obecně lidstva.

Chybí instituce, které by udržovaly morální hodnoty a motivovaly lidi nejen k naplňování vlastních kapes, ale také ke sledování dlouhodobých společenských zájmů. Profesor proto vidí velkou úlohu státu jako pečovatele o systém hodnot v zemi. „Abychom byli systémově připraveni na to, že musíme pomáhat zemím, které na to nemají podmínky, a uděláme to raději s určitým předstihem, než abychom potom řešili problém se dvěma miliony uprchlíků.“

Další průmyslová revoluce tedy všechno změní, a může být dost drsná. Kdy začne? „Všichni pořád na nás tlačí, kdy už ta revoluce vypukne, jak dlouho má trvat a kdy skončí,“ směje se profesor Mařík. „Ta revoluce už vypukla, probíhá v našich podnicích. Ale zatím ani tam, ani nikde ve světě nevidíme komplexní řešení, že by na zelené louce vyrostla nová fabrika s jedním ředitelem, který jen ráno přijede zkontrolovat, jestli odjely všechny vagóny s výrobky.“

Probíhá to postupně. Začíná se inteligentním plánováním, rozvrhováním výroby, pak internet věcí v jedné dílně, ve skladu. Jde to krok po kroku. „Myslíme, že to bude probíhat ještě deset až dvacet let, než ty podniky přejdou do nové úrovně automatizace,“ soudí profesor Mařík.

„Podniky, které to zachytí, budou vyrábět levněji a budou mít nakonec i větší společenskou odpovědnost, a ty, které se nepřizpůsobí, zahynou a jejich pracovnici přejdou řemesel. Budou z nich zaškolení opraváři, instalatéři a podobně. Časový horizont nemohu říci, ale už to probíhá a probíhá to poměrně rychle, když pozorujeme štiky v českém průmyslu.“

Upozorňuje ještě na další změny. Třeba Volkswagen uvažuje o tom, že nebude vyrábět auta, ale mobilitu jako službu. Když potřebuju auto, mám ho přistaveno před domem, odjedu, kam potřebuju, tam ho nechám, a oni se zas postarají, aby je využil někdo jiný. Mluvíme o budoucnosti elektrických, autonomních, zasíťovaných aut. Podobně dopadnou i jiná investičně náročná zařízení.

Zbaví nás chytré stroje rozhodování? Svéprávnosti? „Mým oborem je umělá inteligence,“ říká profesor Mařík. „Domnívám se, že nehrozí, že bychom byli brzo ze všeho úplně vytlačeni. Tak daleko nejsme. Člověk si musí zachovat, co ty stroje nebudou umět, a to je tvůrčí přístup, schopnost reagovat novým způsobem. Zdá se, že stroje také nebudou schopny citů a emocí. Ponechme si možnost rozumné úvahy, schopnost mít jiné hodnoty než komerci. Tam můžeme nad stroji na celé čáře zvítězit. Nejen můžeme, prostě musíme.“

Nakonec poznamenal něco, co trochu překvapilo. Tvůrci českého programu spolupracují s odbory, což jim němečtí partneři závidí. V Německu prý na začátku na odbory zapomněli, nedali jim potřebnou váhu, a výsledkem je to, že místo aby spolupracovaly, tak útočí.

„Vyvarujme se toho, pojďme se všichni společně podílet na vývoji konceptu, vizí moderní společnosti, protože odbory tam mají svoji roli a musíme to dělat vyváženě. Budeme se o to snažit, mohu říci aspoň za tu část expertů, kteří jsme ten koncept připravovali,“ uzavřel profesor Mařík.

Krásná slova experta. Usnadnilo by jim, kdyby měli partnery i v politice. Premiér Bohuslav Sobotka je prý do věci zasvěcen a aktivně se jí věnuje, ale z veřejných vystoupení to patrné není. A atmosféra těchto voleb jako kdyby celou věc přinejmenším odkládala o jedno další období. Jak jinak si vysvětlit koncentraci úsilí na dovoz laciné práce, která všechno řeší. Z vypočítavosti, neznalosti, neschopnosti, z nemožnosti vyrvat se z kořenů Divokého východu, kdoví.

Říkám si, co by se stalo, kdyby prof. Mařík kandidoval. Jakou by asi dostal mediální podporu? Vedly by se v televizi řeči i o něčem jiném, než o nějakých nablblých součtech nezajímavých věcí?

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.