Šňůra bouří prý začala v Alžírsku, to jsme skoro nezaznamenali, došlo tam k nějaké dohodě. Pak to vybuchlo v Tunisku, po sebeupálení zoufalého trhovce, a výsledkem byl převrat. Následovaly Egypt, Jemen, Sýrie, Jordánsko. Odboráři v americkém Wisconsinu. Bahrajn, Libye. Znovu americký kontinent - Toronto. Teprve pak se objevili ve Španělsku Indignados a výbor 15. května obsazující náměstí a požadující demokracii teď hned. Generální stávky v Řecku. Irák, Tibet, Saúdská Arábie, Indie. Mexiko, Chile. Izrael – v ulicích byly protestní stany nebydlících. Británie. Kalifornie. Japonsko. Okupovaný neworský parčík „Svobody“ - a přes den i Wall Street – těmi, kdo chtějí obnovit práva 99 procent společnosti vydírané nenasytným finančním kapitálem.

Seznam je převzat z amerického týdeníku Time, který označil anonymního protestujícího za osobnost roku. Ano, to skutečně byl nejdůležitější jev uplynulých měsíců. Je to u konce? Není. Rozhořčete se!

Určitým ideovým zdrojem obrovské protestní vlny převážně mladých lidí je obživlá vzpomínka na francouzský odboj proti nacistům, pochodeň, která stále ještě plane v rukou posledních staříků. Jeden z nich, který tenkrát běhal přes frontovou linii, je neuvěřitelně vitální a z jeho improvizovaného projevu u příležitosti 60. výročí vzniku společné francouzské Národní rady odporu vznikl podnět k novým vzpourám. Jde zjevně znovu o všechno. Brožurka, která z toho vznikla, obletěla svět a před vánoci ji přibalily také Literární noviny jako přílohu.

Převezměte štafetu!

Opravdu, nestává se, že by dobovou náladu nejlépe vystihl stařík ve věku 93 let a oslovil tak nejmladší generací výzvou, která se šíří rychlostí stepního požáru. Touto neuvěřitelnou postavou je bývalý francouzský odbojář a diplomat Stéphane Hessel, který vyšel z toho, co kdysi hnalo dopředu jeho vrstevníky nasazující život proti okupantům. Říká, že základním popudem hnutí odporu bylo rozhořčení. A obrací se na mladé: Převezměte tuto štafetu, rozhořčete se!

Své názory shrnuje v útlém pamfletu, který vznikl z improvizovaného projevu na shromáždění bývalých spolubojovníků. Český překlad vyšel jako příloha vánočního vydání Literárních novin.

Sám Hessel si užil války bohatě – jako koordinátor odboje byl vidět, udán, zatčen, mučen, odsouzen, opakovaně zachráněn a znovu lapen, aby nakonec prošel celým tím martýriem a ocitl se v další fázi, ve které šlo o to, jak dál. Formuloval to společný program odbojových organizací, který byl hotov ještě před osvobozením Francie a stal se i programem prozatímní francouzské vlády.

Obsahoval plán sociálního zabezpečení, znárodnění energetických zdrojů, průmyslových monopolů a velkých bank. Žádal zavedení skutečné ekonomické a sociální demokracie, odstranění ekonomických a finančních magnátů z řízení hospodářství. Národní rada odporu navrhla také „racionální řízení hospodářství zajišťující podřízení soukromých zájmů zájmu obecnému a bez pracovní diktatury zavedené po vzoru fašistických států“. Tisk měl být svobodný, čestný a „nezávislý na státu nebo finančním či zahraničním vlivu“. Všem francouzským dětem mělo být dostupné nejlepší vzdělání.

Étos let osvobození však postupem let vyprchával, a když země zbohatla, začalo se mluvit o tom, že společnost už na sociální stát nemá.

Rozhořčete se!

„Jak je možné, že peníze na udržení a pokračování těchto vymožeností chybí, když od osvobození, od doby, kdy byla Evropa zdevastovaná, zaznamenala produkce bohatství takový pokrok?“ Hesselova otázka předchází hotové odpovědi: „Jistě je to tím, že moc peněz, proti níž hnutí odporu tak silně brojilo a která má přisluhovače i v těch nejvyšších patrech státu, ještě nikdy nebyla tak dalekosáhlá, nestoudná a sobecká.“

Ano, to je důvod k rozhořčení.

Aby bylo jasné, že situace je nebezpečná a vyžaduje odhodlání jako tenkrát, dodává: „Politické, ekonomické a intelektuální špičky i celá společnost to nesmějí vzdát a podlehnout současné mezinárodní diktatuře finančních trhů, která ohrožuje mír a demokracii.“

Hessel věří v šance větší spravedlnosti, větší svobody, nikoliv však „nespoutané svobody lišky v kurníku“. Chápe, že situace globálního světa je složitější, ale největší překážkou je lhostejnost, postoj „s tím já nic nezmůžu“. Nejnaléhavější výzvy představuje nevídané narůstání příjmové a sociální nerovnosti, pošlapávání lidských práv a znepokojivý stav planety.

Jen žádné násilí, varuje však překvapivě bývalý odbojář, „násilí je protikladem naděje.“ „Je zapotřebí umět vyjednávat, aby útlak zmizel.“ Konflikty máme překonávat „vzájemným porozuměním a ostražitou trpělivostí. Po dosažení tohoto cíle musíme mít oporu v právech … Tato práva musíme neoblomně hájit.“

Kde začít? Vyzývá „ke skutečné mírové vzpouře proti masovým sdělovacím prostředkům, které naší mládeži předkládají pouze vidinu hromadné spotřeby, nezájem o ty slabší, o kulturu, a podporují všeobecné zapomnění a nevybíravou soutěž všech proti všem.“

A zkušenost na závěr: „Tvořit znamená vzdorovat, vzdorovat znamená tvořit.“

Publikováno se svolením vydavatele.