Vždy mi přijde zvláštní, hovoří-li se v souvislosti s rokem 1968 o „našich představitelích“ nebo „naší vládě“. Tyto výrazy se nejčastěji zmiňují, když se popisuje dobová situace v souvislosti se srpnovou sovětskou okupací, ale kupodivu se zmínky o jakýchsi „ústavních činitelích“ objevují i v jiných souvislostech, když se píše o šedesátých letech. Dokonce jsem od mladších novinářů zaznamenal v poslední době výraz „poslanci Národního shromáždění.“ Nijak nezaznělo, že by si byli v této souvislosti vědomi, co za sešlost to tehdy bylo. Tehdejší autoritativní vládci ČSSR přeci žádnou demokratickou legitimitu neměli.

Hrozit lze i vzpomínkou

Jedním z důvodů, proč se komunistické převzetí moci v Československu v roce 1948 konalo už v únoru, byly změny v náladách společnosti. Uvádí se, že komunistům klesaly volební preference a ti měli obavu, že by svobodné volby do parlamentu, které se měly konat na jaře, prohráli. „Volby“ se v květnu nakonec konaly, ale už jen s těmi uvozovkami. Politika komunistům konkurenčních stran už byla v atmosféře strachu násilně přizpůsobena požadavkům nových vládců, nekonformní politici z nich byli vylučováni a zatýkáni. Od té doby se „volby“ konaly v režimu jednotné kandidátky Národní fronty a nic společného s demokracií už neměly. Proto i ti nejreformnější politici tzv. Pražského jara, ať už šlo o Dubčeka, Smrkovského či Černíka, postrádali elementární demokratickou legitimitu, nebyli tedy žádní „naši“. KSČ byla jen jakýmsi politickým klubem, jehož názory mohly být svobodně cítící společností pociťovány jako naprosto nezávazné. Třebaže se represe koncem šedesátých let velmi zmírňovaly, dobře tu existovala vzpomínka na ně a skrytá pohrůžka jejich obnovením, k čemuž také nakonec po roce 1970 v modifikované podobě došlo. Takový prezident Ludvík Svoboda měl tedy formálně vzato méně politické legitimity než protektorátní smutná postava Emil Hácha. Ten byl totiž ještě předtím parlamentem druhé republiky demokraticky zvolen a pak teprve následně „převzat“ zločinnou mašinérií tzv. Třetí říše. V očích lidí mohl mít tedy Hácha osobně jistou důvěryhodnost, i když každý rok se kolaborací s režimem pošpiňoval víc a víc, třebaže v zákulisí se snažil teror zmírnit. Naopak nelegitimní Svoboda si v krizových okamžicích Srpna a v následné době svou pověst svým realismem vylepšil. Byly mu totiž jasné zcela nepatrné mantinely, které měl jako prostor pro jednání, neoddával se bláhovému snění, ale tam, kde mohl, bojoval jako lev. Jinými slovy se řídil se podle vtipu ze série o tzv. Rádiu Jerevan. Dotaz na rádio: „Jak nezávislé je Československo?“ Odpověď z rádia: Československo je tak nezávislé, že na něm nic nezávisí.“

Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém

Rok 1968 vnímám z výše uvedených důvodů jen jako vyřizování účtů mezi sovětskými a tuzemskými totalitáři. Ti místní se navíc zbláznili a zahájili „sebevražednou“ politiku, která nemohla skončit dobře. Mohli možná lidem jejich úděl malými kroky zlepšovat, jak se to nakonec do jisté míry později dařilo maďarskému vládci Jánosi Kádárovi (o Titovi ani nemluvě), ale zrušení cenzury bylo silně destabilizační. V pozadí totiž stála velmi důležitá sovětská ambice umístit do Československa svá vojska. Toto „přání“ bylo na stole možná už od roku 1953, jak o tom píše Jaroslav Vyleťal (k přečtení ZDE). „Naši“ se ale zdráhali a jak říká staré přísloví: Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém“.

Jak pohádka mohla skončit, už víte

Uvádí se, že komunista a „ústavní činitel“ František Kriegel, který jako jediný nepodepsal hanebné Moskevské protokoly, velmi jako předseda Národní fronty bránil povolení obnovené nezávislé sociálně demokratické strany. O svobodných volbách prý nechtěl ani slyšet. Šlo ovšem o kvadraturu kruhu. Kdyby Sovětský svaz v Československu nezasáhnul, nebylo by v zemi s demokratickými tradicemi první republiky argumentu, proč je nakonec nepovolit. Džin zrušení cenzury byl už vypuštěn a média by se stále ptala. Nakonec by k povolení svobodných voleb došlo a komunisté by je podle mého názoru nejpozději po druhých volbách prohráli. V těch prvních by možná v tehdejší atmosféře KSČ ještě zabodovala, situace byla jiná než v roce 1990. Lidé by totiž čekali, co přinese ekonomická reforma Oty Šika. Pak by – podle mého názoru nereálné – reformy začaly skřípat a v dalších volbách už by KSČ šanci nedostala. Lidé jsou netrpěliví, chtějí výsledky brzo. V historii demokracie už se mnohokrát stalo, že velmi úspěšná vláda byla vystřídána konkurenty třeba jen proto, že už vládla dlouho. Pokud by se neužilo násilí, nakonec by stejně z logiky věci musela přijít privatizace, vstup cizího kapitálu atd.

Co jsme komu udělali?

Myslím si, že tzv. obrodný proces v roce 1968 měl především podporu komunistických intelektuálů a lidí stojících ještě více vlevo, organizovaných například v Hnutí revoluční mládeže. Masy lidí na venkově si ale ještě dobře pamatovaly genocidu útoku na selský stav, kterému se říkalo rozkulačování. Dělníci ve městech byli zbídačení relativní chudobou. Okamžitě by šli za tím, kdo by jim slíbil přidat korunu, ideál neideál, a nešlo by se divit. Když můj otec, sociolog a přesvědčený komunista, vyjel někdy v roce 1960 poprvé na Západ a viděl všudypřítomné hory spotřebního zboží, zněla jeho první slova po návratu: „Co jsme komu udělali…“. Měl ještě zkušenost z předválečné nucené skromnosti a nechápal, jak může být tržní ekonomika najednou tak efektivní.

Kdo nezažil, nesuď?

V roce 1968 mi bylo sedm let. Často slýchávám, že té době nerozumím, protože jsem ji vlastně nezažil, a že jen ten, kdo žil oním úžasným vzedmutím několika jarních měsíců, může soudit. Spisovatelka a pozdější signatářka Charty 77 Lenka Procházková řekla, že rok 1968 je určujícím rokem jejího života (blíže k tomu a rokům 1968 a 1969 ZDE). Přiznám se, že si tehdejší atmosféru a povahu celoživotních impulsů nedovedu představit. Jedno vím ale jistě: dialog různých generací musí být možný i na racionální bázi, i když emoce jsou nepřenosné.