Vedle událostí, sdílených s národem, žijeme své malé osudy s individuálními významnými dny, jejichž výročí mají pro nás svůj význam. Díky tradici, založené naší stařenkou (v době mého mládí jsme na Valašsku říkali prarodičům něžně „staříčci“), je v mé rodině významné datum 23. srpna. Když jsem 23. srpna 2022 vstoupil do kanceláře ministra spravedlnosti Pavla Blažka, byl jsem proto ve sváteční náladě. Ministr si tehdy našel pro mne čas až po průtazích, nicméně přijetí bylo srdečné stejně jako při setkáních v době jeho prvního mandátu.

Neúmyslně jsem pohodu hned na začátku rozhovorů narušil vyslovením jména odsouzených, podporovaných spolkem Chamurappi, která ministr neznal. Bylo to mrzuté, protože s ohledem na jejich dopisy ministrovi „do vlastních rukou“, která vyřídili úředníci údajně s jeho pověřením, je nepochybně znát měl. Nevěděl také o podnětu spolku Chamurappi ke stížnosti pro porušení zákona, podaném před měsícem, ač stížnost pro porušení zákona je výsadní pravomoci ministra jako ústavního činitele, jemuž ministerstvo pouze slouží jako servis.

Přes tuto mrzutost jsme dále jednali v pohodě. Nemohli jsme ale rozhovor dokončit, protože jsme museli opustit kancelář kvůli prohlídce budovy zvědavou veřejnosti. Rozloučili jsme se srdečně s příslibem, že pokud možno v září budeme pokračovat. Od té doby se opakovaně připomínám, ale marně: dostávám pouze vzkazy, že pan ministr nemá čas. Není to dobrá výmluva, protože všichni víme, že v jiných případech má času habaděj.

K mrzutosti na začátku jednání podotýkám, že nejde o zcela výjimečnou mimořádnou událost. Žádný ministr, nejen Pavel Blažek, nemůže číst všechny dopisy „do vlastních rukou“. Je vydán na milost a nemilost úředníkům, kteří rozhodují, co smí číst. Při první návštěvě delegace spolku Šalamoun u paní ministryně Daniely Kovářové nám pracovnice sekretariátu bezelstně prozradila, že nepříjemná podání od ní někdy „odklánějí“, protože ji chtějí udržovat v dobré náladě. Ministři přicházejí a odcházejí, úředníci zůstávají a v praxi mohou mít větší moc než ministr, za jehož zády se mohou dít věci, o nichž neví.

Jednání občanských aktivistů (tedy nejen mého)s ministrem neslouží k ukojení ctižádosti žadatele o přijetí, ale je jediným spolehlivým prostředkem proti zlovolnému filtrování informací úředníky, popřípadě k obhájení stanovisek, jež mohou být od mínění úředníků někdy i zásadně odlišná. Občanský aktivista působí v první linii styku s obviněnými a dostává se k informacím, která se ve formálním korespondenčním styku vytrácejí. Pro úředníka je případ obviněného balíkem nezáživných listin, jež musí zpracovat. Pro občanského aktivistu je utrpení obětí justičních přehmatů noční můrou.

Občanský aktivista může být kromě toho nositelem informací „z prostředí“, jejichž neuvážené zveřejnění by mohlo znepokojit veřejnost. Je politickou odpovědností ministra rozhodnout, jak s nimi naložit.  Jako doprovod předsedy spolku Šalamoun Johna Boka, později jako člen spolku samostatně a posléze jako předseda spolku Chamurappi jsem vedl řadu pracovních jednání se všemi ministry spravedlnosti, počínaje skvělým Pavlem Němcem, s výjimkou Karla Čermáka, jehož jsem v jeho krátkém funkčním období prostě nestihl, a Marie Benešové, kterou jsem nikdy o přijetí nepožádal. Ještě 23. srpna 2022 jsem byl hoden přijetí u ministra Pavla Blažka. Nerozešli jsme se ve zlém. Jeden z nás se asi od té doby zásadně změnil. Ministr možná nechce navodit možnost, že by se dověděl o něčem nepříjemném, co by musel řešit. Ať už je za tím cokoli, odmítání setkání zapadá do tendence posilování kabinetní povahy justice, provázející panování ministra Pavla Blažka v čele resortu spravedlnosti.

Ale nejsem sám, pro koho ministr Pavel Blažek nemá čas. Pravidelně mi píše čtenář, který se dožaduje setkání s ním v jeho poslanecké kanceláři, ale také neúspěšně. Náklady na provoz poslanecké kanceláře stát vynakládá marně a nárok voličů na styk s jejich poslancem je prázdný pojem. Stačí poslance zvolit. Žádat pak o jeho pozornost může být marné.