Ve čtvrtek 3.listopadu „krotila" dva bývalé vězně, z nichž jeden byl členem Berdychova gangu, přesvědčené o nedůstojnosti podmínek života za mřížemi. Odporoval jim „rozhněvaný důchodce", jemuž dlužník z vězení nesplácí dluh. Má proto k vězňům obecně nepřívětivý postoj, vyjadřovaný opakovaným „řezat, řezat, řezat". Je přece jen jejich věcí, že se dostali do vězení a nechť si stěžují pouze sami na sebe. K trojici laiků přidala režie advokáta Jaroslava Ortmana, který často obhajuje v nepopulárních kauzách. Hvězdou mezi „krocenými" pak byl přímo ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, kterého ani pokleslost formátu pořadu neodradila od využití příležitosti k honbě za oblíbeností u veřejnosti. Byl jediný z účastníků, který výřečností a věcnými znalostmi byl na úrovni náročnosti námětu, což mu ovšem také umožnilo odvést pozornost od některých nepříjemných skutečností. Dobrý člověk Jiří Tregler, generální ředitel Vězeňské služby, se nechal ministrem zastínit, ač je nepředstíraným odborníkem na svém místě : doplňoval ho střídmě a věcně.

Námět pořadu byl zvolen pod dojmem zpráv o odhalení příprav vězeňské vzpoury v pěti věznicích současně. Měl veřejnosti ozřejmit, do jaké míry jsou pravdivé pověsti o špatných poměrech ve věznicích, jež navozují nebezpečí vzpoury, a do jaké míry jsou oprávněné stížností bývalých vězňů, kteří se po návratu na svobodu domáhají po ministerstvu spravedlnosti finanční náhrady za nepřiměřené útrapy, které museli snášet.

Nedá se očekávat, že by pořad tohoto druhu přinesl ucelenou objektivní informaci o námětu. Ani zde to nedopadlo jinak. Moderátorka skákala účinkujícím do řeči, stále se dožadujíc vysvětlení, v čem má spočívat poškozování lidských práv vězňů. Jednoznačné a vyčerpávající odpovědi se ovšem nedomohla. Pokud bylo jejím záměrem vyvolat v televizních divácích dojem, že se vězňům nic tak zvláštního neděje, asi dosáhla svého.

Bývalí vězni nebyli dostatečně výmluvní, aby dodali přesvědčivý výraz svým prožitkům, a když už z nich něco věcného vypadlo, moderátorka dávala najevo, že se o nic strašného nejedná. Advokát sice bývalým vězňům přitakával, že zdaleka ne všechno za mřížemi je v pořádku, ale zachovával profesionální zdrženlivost. „Rozhněvaný důchodce" toho sice mnoho o poměrech ve věznicích nevěděl, nicméně jakékoli další zhoršení by uvítal. S vězni se má dle jeho názoru nakládat tak špatně, aby lidé měli strach se do vězení dostat a raději se zdrželi páchání trestné činnosti. Prostě: „řezat, řezat, řezat". Pan ministr zcela jistě u diváků „zabodoval": v podstatě uvedl, že „věznice nejsou hotel", nicméně životní podmínky vězňů odpovídají zákonné úpravě. V současné době nemáme peníze na zásadní zlepšení vybavení věznic na úroveň, dosahovanou ve „starých" zemích EU. Musíme přece šetřit. A pokud se podaří nějaké peníze navíc obstarat, dá je raději příslušníkům Vězeňské služby ČR, jejichž náročná práce je dlouhodobě podhodnocená. K snížení přeplněnosti věznic přispěje rozšiřování jejich ubytovací kapacity na úkor místností, jež dosud sloužily jinému účelu, a brzké otevření věznice (doplňuji pro úplnost, že malé ženské) ve Velkých Přílepech. Správně uvedl, že na příčinách přeplňování věznic se podílí vysoká míra recidivy. Nedodal, že také neodpovědnost odsouzených k trestu obecně prospěšných prací, kteří končí za mřížemi, když lehkomyslně pohrdnou laskavostí soudu a neodpracují uložený trest. Jiří Tregler se pak omezil jen na několik věcných informací.

Debata se stočila také k podrobnostem zprávy o odhalení příprav vzpoury vězňů. Generální ředitel Vězeňské služby se cítil vázán mlčenlivostí vzhledem k probíhajícímu vyšetřování. Nicméně  jeho sdělení, že v této souvislosti je vyšetřováno (pouze!) šest osob a po několika týdnech od odhalení nebylo dosud nikomu sděleno obvinění, vede k přesvědčení, že použití pojmu „šíření poplašné zprávy"v článku „Šiřitelé poplašných zpráv" z 20.10.2011 (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011102001)
v souvislosti s podílem Jiřího Pospíšila na medializaci zpráv o připravované vzpouře bylo naprosto oprávněné.

Zajímavá byla názorová polarizace mezi „rozhněvaným důchodcem" na straně jedné a všech ostatních na straně druhé v názoru na míru ohledů, které je třeba brát na zajištění lidských práv vězňů. „Rozhněvaný důchodce" kladl zcela jednoznačně důraz na zastrašující funkci vězeňství: s právy vězňů není třeba si dělat starosti, protože lidé se do vězení dostávají vlastní vinou, měli by se uvěznění bát a ze strachu z něj by měli žít slušným životem. Netušil, že represe takové účinky skutečně nemá.

Ostatní zase nedokázali vysvětlit, že vězení má plnit také nápravnou funkci a vracet odsouzené na svobodu připravené na vedení řádného života. Nehledě k tomu, že mezi vězni je mnoho v podstatě slušných lidí, které k trestné činnosti přivedla nešťastná shoda okolností, náhodné vybočení z dosavadního spořádaného života. S ohledem na tuto lepší část vězeňského společenství a také kvůli převýchovnému poslání věznic nelze snižovat lidskou důstojnost vězňů ve větší než nezbytné míře.

Nechť se nikdo nemýlí: vězení je kruté, i když v něm panují civilizované podmínky. Vězeň je vytržen ze svého prostředí, odtržen od rodinného a společenského zázemí, zbaven možnosti starat se o blízké, kteří jsou závislí na jeho ekonomických výkonech, přinucen podřizovat se pravidlům, jež mu nemusí vyhovovat, a snášet se případně celé dny a noci na omezeném prostoru s lidmi, s nimiž by se na svobodě dobrovolně nebavil, často i čelit jejich agresivitě. K tomu přistupuje nestejná úroveň stravy, zhoršené podmínky pro udržování osobní hygieny a uspokojování fyziologických potřeb, ponižující tělesné prohlídky při návratu na ubytovnu, někdy také sexuální zneužívání, rvačky, nuda, omezená dostupnost lékařské péče a jiné roztomilosti.

Podle mého názoru neinformovaný divák po zhlédnutí pořadu mohl snadno nabýt dojem, že stížnosti vězňů jsou třesky-plesky, přípravy vzpoury možná ani nebyly míněny vážně a přeplněnost věznic se hravě vyřeší. Je ostatně možné, že to byl i cíl režie pořadu.

Vyvolaný dojem je ovšem mylný. Stále platí, že stav vězeňství je kritický (více viz v článku „Vězeňství ve slepé uličce": http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011091501): věznice jsou přeplněné, jejich technické vybavení je zaostalé, je nedostatek peněz úplně na cokoli a stavy pracovníků Vězeňské služby jsou nedostatečné zejména u profesí, vyžadujících vyšší kvalifikaci. Sotva může vězeňství plnit výchovné poslání, když v některých věznicích připadá jeden vychovatel na šedesát vězňů, a navíc se ruší místnosti, jež slouží kulturním a vzdělávacím účelům.

Katalyzátorem možného výbuchu vzpour je právě přeplněnost věznic spolu s nedostatečným personálním vybavením Vězeňské služby a s přetížením jejích pracovníků. Přehuštění prostoru lidmi, z nichž aspoň část má agresivní sklony, nutně vede ke konfliktům, k celkové podrážděnosti, citlivějšímu vnímání ústrků. Když pak napětí uvnitř vězeňského kolektivu a mezi vězni a personálem věznice dosáhne kritické meze, vybije se iracionálním výbojem agrese proti zařízení, zpravidla spojeným s pokusem o násilné opuštění věznice.

Bylo by jistě nesprávné vinit z daného stavu vězeňství současného ministra spravedlnosti, neboť jde o výsledek dlouholetého nedocenění vězeňství a z toho plynoucí nedostatečné péče o jeho investiční, technické a personální zabezpečení. A to nemluvím o nezajištění postpenitenciární péče, která vlastně neexistuje a její absence přispívá k vysoké míře recidivy.

Je ovšem pravda, že horlivost, kterou projevuje Jiří Pospíšil dnes, kdy hrozí výbuch, neuplatňoval již od začátku svého ministerského působení. A špatnou známku nepochybně zasluhuje za zablokování zavádění trestu domácího vězení. Během svého prvního mandátu zanedbal přípravu jeho technického zabezpečení a chtěl pak novelou zákona oddálit jeho zavedení o rok. Jeho nástupkyně Daniela Kovářová ale odklad odmítla a spustila používání trestu i bez hlídacích náramků. To se ovšem nelíbí soudcům, takže na sklonku druhého roku účinnosti nového trestního zákoníku máme ve výkonu trestu domácího vězení pouze zhruba stovku odsouzených. A náramky hned tak nebudou, protože Jiří Pospíšil po návratu na ministerstvo v rámci „odněmcování ministerstva", tedy se soukromých vztahových důvodů, zrušil tendr na dodavatele technického vybavení, vyhlášený Danielou Kovářovou. Jako právník a uvážlivý politik - tedy kdyby jím byl - si mohl předem spočítat právní a ekonomické důsledky svého rozhodnutí. Zatím běží právní spory, vyvolané postiženými uchazeči o zakázku, a jejich konec je v nedohlednu. Dokud neskončí, nelze vypsat nový tendr. O tom ovšem v pořadu nepadlo ani slovo. Není známo, zda jde o náhodu nebo o projev servility redakce vůči panu ministrovi.

Na jedné straně se musí šetřit, na druhé straně se svévolně vyvolávají finanční ztráty, a není to jen v resortu spravedlnosti. Střední vrstvy a chudí lidé pak budou muset zápornou bilanci vyrovnat ze svých děravých kapes. Kdyby dnes mělo vězeňství k disposici finanční prostředky, které se měly ušetřit ukládáním trestu domácího vězení, stejně by nebylo jeho vedení do tance, ale tíseň by nebyla tak zlá.

Vyšlo 6.11.2011 na webu Šalamouna a na Politikonu